ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1995.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1995/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně Z. V., zastoupené v dovolacím řízení advokátkou, proti žalovaným 1) J. M., 2) Z. L., a.s., zastoupenému Ing. P. S., jako obecným zmocněncem a 3) D. M., první a třetí žalovaný zastoupeni advokátem, o určení neplatnosti směnné smlouvy, eventuálně o určení, že smlouva o přenechání nemovitostí k dočasnému užívání je po právu a trvá, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 156/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2003, č. j. 21 Co 147/2002-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací potvrdil ve zbylé části řízení (po právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení v určovací části o obsahu dále zmíněné směnné smlouvy) rozsudkem ze dne 13. 1. 2003 výše uvedeného č. j. rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 6. 2001, č. j. 4 C 156/2000-223, a to v zamítavém výroku jak o určení, že směnná smlouva mezi prvními dvěma žalovanými ze dne 1. 9. 2000 (s právními účinky vkladu ke dni 4. 9. 2000) o převodu dále uvedených nemovitostí je neplatná, tak i v eventualitě, že smlouva o přenechání nemovitostí k dočasnému užívání, uzavřená mezi žalobkyní a Jednotným zemědělským družstvem B. L. ze dne 1. 7. 1980, je po právu a trvá. Zmíněnými nemovitostmi byly v případech obou smluv dům čp. 27, pozemek parc. č. 37/1 - zastavěná plocha, zemědělská usedlost – stodola, chlév, a pozemek parc. č. 26/1, vše v obci Libáň, k.ú. Z. u L., zapsáno na LV č. 827 u Katastrálního úřadu v J. Soudy obou stupňů přiznaly prvnímu a třetímu žalovanému vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, zatímco ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným vyslovily, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud ten dovodil nedostatek naléhavého právního zájmu (§80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) na určovací žalobě o neplatnost směnné smlouvy mezi prvními dvěma žalovanými ze dne 1. 9. 2000. Šlo o smlouvu, kterou nemovitosti převedl druhý žalovaný na prvního poté, co je 12. 1. 1998 nabyl od Z. L. jako právního nástupce JZD B. L. (první žalovaný poté 27. 10. 2000 daroval nemovitosti třetímu žalovanému, ale tento kontrakt není předmětem rozhodování). Naléhavý právní zájem žalobkyně nemohl být dán podle odvolacího soudu již proto, že pokud by žalobkyně měla nájemní právo k bytu v domě čp. 27, či k domu čp. 27 a k dalším nemovitostem, pak by se změnou vlastníka nemovitostí na právním postavení žalobkyně nic nezměnilo. Vyplývá to z ustanovení §680 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a statut nájemce není zasažen; nájemní vztah žalobkyně by tedy trval i nadále. Stejně tak nemohla žalobkyně naléhavý právní zájem účinně dovodit z §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů, neboť předkupním právem (údajně opomenutým) tu je zatížen vůči nájemci bytu vlastník bytu (budovy) při převodu bytu, nikoli však převodce celého domu. Týž naléhavý právní zájem pak nelze vyvodit ani ze skutečnosti, že žalobkyně je věřitelem úpadce Z. L., na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Ať již nemovitosti zůstanou v konkursní podstatě či nikoli, nemá to význam pro určení neplatnosti směnné smlouvy, jak jednotlivé varianty analyzoval odvolací soud. Druhá instance dále uzavřela, že žalobkyni bylo důvodné – v souladu se závěry soudu prvního stupně – přiznat naléhavý právní zájem na určení existence smlouvy o přenechání nemovitostí k dočasnému užívání ze dne 1. 7. 1980, která měla být uzavřena mezi žalobkyní (a v té době jejím manželem) a JZD B. L.. V současnosti totiž sice žalovaní (první a třetí) nezasahují do užívání bytu v domě žalobkyní, ale brání jí v užívání ostatních nemovitostí. Tak bylo třeba vytvořit pevný základ pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky. V průběhu řízení však žalobkyně neprokázala, že by mezi výše zmíněnými účastníky byla dne 1. 7. 1980 uzavřena dohoda o dočasném užívání nemovitostí (podle §397, 398 občanského zákoníku), ať již písemnou či jinou formou. Došlo sice k přidělení bytu družstvem, ne však k uzavření dohody o všech nemovitostech toho obsahu a data, jak žalobkyně navrhovala určit.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Dovodila v něm přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé a za dovolací důvody označila ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř. Shledala tedy dovolací důvody jak ve vadě řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci, tak i v nesprávném právním posouzení věci, a konečně i v tom, že rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, nemajícího podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka v původním textu i v doplnění dovolání brojila proti napadenému rozhodnutí za pomoci téže argumentace. Nejprve vytkla napadenému rozsudku formální procesní vady, spočívající ve vadném hodnocení jednotlivých důkazů. Dále se vyjádřila k údajně nedostatečné aktivitě soudů obou stupňů, pokud jde o dokazování ke smluvnímu vztahu s tehdejším JZD B. L. Dovolatelka také nesouhlasila s výkladem odvolacího soudu o neexistenci jejího předkupního práva. Dovozovala, že toto právo měla a že jeho porušení bylo ze strany druhého žalovaného v rozporu s dobrými mravy, a tedy důvodem neplatnosti směnné smlouvy z 1. 9. 2000. Žalobkyně dále polemizovala se soudní interpretací důsledků incidenčního řízení ve věci sp. zn. 46 Cm 109/2000 u Krajského soudu v Hradci Králové na projednávanou věc. Namítla také, že směnná smlouva byla podepsána bez předchozího projednání a schválení představenstvem druhého žalovaného. Dovolatelka nesouhlasila ani s názorem odvolacího soudu, že nemohlo dojít k vydržení nájemního práva. Právo nájmu je právem majetkovým, tedy způsobilým k vydržení. Konečně v dalších pasážích podaného dovolání žalobkyně vytkla nižším soudům další procesní pochybení (neprovedení listinných důkazů, vadný výrok o nákladech odvolacího řízení, nemožnost vyjádřit se ke složení senátu) a nelze opomenout ani její procesní návrh, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Závěrem se žádá, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili společně první a třetí žalovaný, kteří nesouhlasili s jeho obsahem a navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala žalobkyně, zastoupená advokátkou, včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Ještě před případným přezkumem meritorní stránky napadeného rozhodnutí se však dovolací soud musel zabývat přípustností podaného dovolání, kterou žalobkyně zdůvodnila zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve věci samé (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Tato podmínka přípustnosti dovolání připadala v úvahu jako jediná; při shodě rozhodnutí obou instancí o meritu věci, bez předchozí vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.), totiž jiná možnost nemohla nastat. Dovolatelka však ve svém podání nerespektovala omezení, kterými je procesní úprava ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. limitována.
Účelem úpravy přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam meritorního rozhodnutí je především sjednocení resp. tvorba judikatury. Vyplývá to z těch alternativ v odst. 3 §237 o. s. ř., podle nichž je zásadní právní význam rozhodnutí dán při kontradikci judikatury odvolacích soudů nebo dovolacího soudu k řešené právní otázce, eventuálně při neexistenci judikatury k takové otázce. Ne zcela organicky je ke zmíněnému účelu připojena v témže ustanovení ještě alternativa, podle níž je dovolání přípustné při řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Všem těmto alternativám přípustnosti dovolání je společné, že se předpokládá dovolací přezkum právní otázky, jejíž vymezení je primárně povinností dovolatele. Vyplývá z nich také, že náležitě vymezená právní otázka bude pravidelně otázkou hmotněprávní, nikoli procesní. Procedurální aspekty věci lze v omezeném rozsahu přezkoumat především v rámci posouzení dovolacích důvodů, tedy poté, co by bylo dovolání shledáno přípustným (viz důvody sub §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř.).
V podrobnostech k této interpretaci dovolací soud odkazuje např. na svá usnesení sp. zn. 28 Cdo 1996/2003 nebo 28 Cdo 1707/2003, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 29, str. 203 a násl.).
Ve světle shora uvedených závěrů nelze shledat dovolání žalobkyně přípustným. Provádí se v něm souhrnná rekapitulace řízení, v níž – bez jakéhokoli zhodnocení významu toho či onoho aspektu věci pro rozhodnutí - dominují procesní námitky. Děje se tak bez toho, že by v textu dovolání byla jasně vymezena a od ostatního odlišena právní otázka, jejíž řešení by mohlo navodit některou z alternativ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Pokud by měl dovolací soud přezkoumávat napadený rozsudek v intencích dovolání žalobkyně, znamenalo by to takřka úplnou revizi rozhodnutí po věcné i procesní stránce, včetně průběhu předchozího řízení. Takový přístup by se ovšem dostal do rozporu se zobecňujícím a procesně limitovaným účelem přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí, jak byl již vyložen.
Dovolací soud proto pro nepřípustnost dovolání žalobkyně odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.); s ohledem na toto procesní rozhodnutí již neměl důvod využít svého práva odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí ve smyslu §243 o. s. ř.
Na okraj se podává, že závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jak v nich ostatně i tento soud naznačuje, nevylučují možnost v jiném řízení posoudit, zda nájemní vztah žalobkyně platně vznikl či trvá, nebo nikoli. V tomto směru netvoří zamítavý výrok k otázce určení existence dohody ze dne 1. 7. 1980 překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Podle §146 odst. 3 o. s. ř. vzniklo žalovaným při odmítnutí dovolání právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud však využil oprávnění daného ustanovením §150 o. s. ř. a tuto náhradu žalovaným prvnímu a třetímu, kteří podali vyjádření k dovolání, nepřiznal. Za důvody zvláštního zřetele hodné shledává, že zatímco vyjádření žalovaných se zabývalo především hmotněprávními aspekty věci, tyto se v důsledku odmítnutí dovolání z procesních důvodů nestaly vůbec předmětem dovolacího přezkumu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu