ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1999.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1999/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A. T., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 17.5.2004, sp.zn. 15 Co 146/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 14 C 204/2003 (žalobce A. T., zastoupeného advokátem proti žalovaným: 1. Ing. P. B., 2. M. B., 3. I. Š. a 4. společnosti s ručením omezeným O. T., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 30.10.1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání továrenských objektů v P., C. 10, které žalobce zdědil po svém strýci T. T. a které po 25.2.1948 přešly na stát. Žalobce vyzval k vydání těchto nemovitostí písemně, ale jeho výzva byla odmítnuta. Žalobce pak ještě v doplnění žaloby (ze 16.5.1997) uváděl, že jeho žaloba se týká domu čp. 160 v P. a pozemků č. kat. 121/8, č. kat. 167, č. kat. 121/9, které byly zapsány ve vložce č. 288 pro katastrální území L., dále pozemku č. kat. 121/1, zapsaného ve vložce č. 177 pozemkové knihy pro katastrální území L., také pozemků č. kat. 121/3, č. kat. 37 (s domem čp. 37), č. kat. 121/4 a č. kat. 697, zapsaných ve vložce č. 48 pozemkové knihy pro katastrální území L. a posléze i pozemku č. kat. 323, zapsaného v pozemkové knize pro katastrální území P.
Ze strany žalovaných bylo k obsahu této žaloby namítáno, že výzva k vydání nemovitostí nebyla ze strany žalobce podána řádně a včas a také, že žalobcem uváděný majetek jeho právní předchůdce T. T. již v roce 1939 převedl na další majitele Ing. M. Č. a G. S. Poukazováno bylo i na privatizační projekt č. 21960, schválený usnesením vlády č. 679 z 30.11.1994, ohledně státního podniku E., P., C. 10, zahrnující i majetek uváděný žalobcem v jeho žalobě.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 8.10.1997, čj. 14 C 102/96-67, byla zamítnuta žaloba žalobce A. T. se žalobním návrhem, aby státnímu podniku E. v P., C. 10 (právnímu předchůdci nynější O. T., s.r.o., P., M. 72) bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 160, pozemků parc. č. 237¨5, 2375/1, 2375/2, 2373, 2376, 121/9 v katastrálním území L., dále pozemků parc. č. 2374, 2374/1, 2374/2 a 2374/3, také pozemků parc. č. 2343/1, 2465/8, 2465/14, 2465/1, 2465/5, 2465/10, 2465/12, 2465/4, jakož i pozemku parc. č. 37 (s domem čp. 37) a parc. č. 121/4 v katastrálním území L. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému státnímu podniku E. na náhradu nákladů řízení 6.450 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce i žalovaného státního podniku proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 14.1.1999, sp.zn. 13 Co 364/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu žalobce. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému státnímu podniku E. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 102.325 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 25.525 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K ústavní stížnosti žalobce A. T. byl nálezem Ústavního soudu ČR z 3.8.1999, IV. ÚS 204/99 (který byl i uveřejněn pod č. 106 ve svazku 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 14.1.1999, sp.zn. 13 Co 364/98, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z 8.10.1997, čj. 14 C 102/96-67. V odůvodnění tohoto nálezu bylo uvedeno, že je třeba objasnit otázku náležitostí výzvy k vydání nemovitostí, kterou učinil žalobce prostřednictvím advokáta, jakož i otázku data a obsahu vydání privatizačního projektu, týkajícího se nemovitostí, o něž jde v tomto občanském soudním řízení, který byl schválen dne 30.11.1994, ale pak došlo 11.9.1996 ke změně privatizace na formu veřejné soutěže.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud Plzeň-město rozsudek z 15.8.2001, čj. 14 C 294/99-341. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce A. T. proti žalovanému státnímu podniku E., P., C. 10, o vydání pozemků parc. č. 2373/1 (o výměře 581 m2), parc. č. 37 (zastavěná plocha, průmyslový objekt), parc. č. 2373/3 (o výměře 176 m2), parc. č. 2373/4 (o výměře 199 m2), parc. č. 23777 (o výměře 772 m2), parc. č. 2374/1 (o výměře 5421 m2), parc. č. 2375/2 (o výměře 85 m2), parc. č. 2465/10 (o výměře 104 m2), parc. č. 2465/1 (o výměře 2028 m2), parc. č. 2465/12 (o výměře 386 m2), parc. č. 2465/14 (o výměře 96 m2), parc. č. 2376 (o výměře 323 m2) s průmyslovým objektem čp. 160, parc. č. 2375/1 (o výměře 316 m2) a parc. č. 2465/15 (o výměře 5 m2), zapsaných na listu vlastnictví 6057 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu P. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-město na náhradu nákladů řízení placených státem 13.885 Kč do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo vydáno v řízení, jehož se zúčastnili i vedlejší účastníci řízení (na straně žalovaného) Ing. P. B., M. B., F. Š., I. Š. a O. T., společnost s ručením omezeným.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město z 15.8.2001, čj. 14 C 294/99-341 (ve znění opravného usnesení ze 14.11.2001, čj. 14 C 294/99-369) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 27.2.2002, sp.zn. 15 Co 3/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ve věci a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení. Ve výroku o povinnosti hradit náklady řízení, placené státem v tomto řízení, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odvolací soud rozhodl také o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze 17.6.2003, 28 Cdo 1392/2002, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni z 27.2.2002, sp.zn. 15 Co 3/2002, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z 15.8.2001, čj. 14 C 294/99-341, a věc byla vrácena Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že v dalším řízení bude na místě objasnit ještě šíře, zda tu v daném případě při posuzování žalobního návrhu žalobce bylo při aplikaci a výkladu ustanovení §3 odst. 1, 2, 3 a 4 i §5 zákona č. 87/1991 Sb. „postupováno v souladu s účelem tohoto restitučního předpisu, jak na to poukázal už Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 3.8.1999, IV. ÚS 204/99, vydaném ohledně této právní věci; dovolací soud měl za to, že je nutno se v dalším průběhu řízení zabývat dále tím, co pokládal odvolací soud (ve svém potvrzujícím rozsudku) za rozhodující v této právní věci, že totiž „žalobě nebylo možné vyhovět především z toho důvodu, že byly splněny podmínky podle článku II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb.“.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu rozhodl Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze 16.12.2003, čj. 14 C 204/2003-428, jímž žalobu žalobce opět zamítl. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnuto bylo rovněž o tom, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení, placených jím v tomto řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že žalobce pokládá za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., když majetek původního vlastníka Ing. T. T. byl pod tlakem rasové perzekuce převeden jako židovský majetek na jiné nabyvatele v roce 1939, Ing. T. později zahynul v koncentračním táboře a po válce jeho dědic O. T. učinil odpovídající návrhy k provedení restituce podle zákona č. 128/1946 Sb., ale soud po roce 1950 již v pozůstalostním řízení další úkony neprováděl, takže takto vzniklou situaci posoudil soud prvního stupně jako neuspokojení nároku po 25.2.1948 z důvodů vzniklé politické situace ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. O. T. odkázal svůj majetek stejným dílem svým třem dětem, mezi nimi i A. T., který pak závětí odkázal svou pozůstalost A. T. a M. T. T. Podle názoru soudu prvního stupně v daném případě z dalších oprávněných osob ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnil nárok na vydání sporných nemovitostí pouze žalobce. Výzvu k vydání nemovitostí tu žalobce učinil prostřednictvím advokáta, s nímž uzavřel dohodu o plné moci k tomuto účelu, i když plná moc byla podepsána až po uplatnění výzvy k vydání věcí.
Soud prvního stupně byl pak toho názoru, že nemovitosti uváděné v žalobě žalobce přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy, když v daném případě neučinil rozhodnutí o splnění podmínek pro znárodnění podle zákona č. 114/1948 Sb. příslušný ministr v rámci své ústavní odpovědnosti, ale za něho tak učinila jiná osoba.
Pokud šlo o průběh privatizace majetku státního podniku E. (jako držitele nemovitého majetku, o nějž v tomto řízení šlo), došlo v něm (po změně původního rozhodnutí o privatizaci z 30.11.1994 rozhodnutím Ministerstva financí ČR z 11.9.1996 podle ustanovení §10 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb.) posléze k tomu, že privatizovaný majetek získala společnost S. P., s.r.o. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že tu vydání nemovitostí, uváděných žalobcem, brání ustanovení článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož nelze věc vydat, byla-li po 1.10.1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo bylo vydáno rozhodnutí o její privatizaci, k čemuž v tomto případě došlo.
Žalobu žalobce proto soud prvního stupně zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze 16.12.2003, čj. 14 C 204/2003-428, rozhodl Krajský soud v Plzni ze 17.5.2004, sp.zn. 15 Co 146/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nelze pokládat za důvodné. Na skutkovém stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně se nic nezměnilo ani v odvolacím řízení a proto odvolací soud z těchto skutkových závěrů vycházel; ztotožnil se i s právním hodnocením věci, jak je učinil soud prvního stupně.
Také odvolací soud byl toho názoru, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 a 4 písm. b/ a c/ zákona č. 87/1991 Sb., když žalobce z potomků O. T., dědice původního vlastníka nemovitostí T. T., pouze sám uplatnil svůj restituční nárok, a to nárok na vydání celých věcí. Žalobce prostřednictvím svého zástupce dopisem z 22.12.1994 vyzval povinnou osobu k vydání věcí ve lhůtě podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Žalovaný státní podnik E. P. pak odvolací soud pokládal za povinnou osobu podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Shodně s názorem soudu prvního stupně byl i odvolací soud toho názoru, že majetek, o nějž v tomto řízení jde, přešel na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., tedy znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy, když rozhodnutí o splnění podmínek pro znárodnění podle zákona č. 114/1948 Sb. tu nebylo učiněno ministrem průmyslu, v jehož kompetenci takové rozhodnutí bylo, ale učinila tak za něj jiná osoba než tento ministr, takže toto znárodňovací rozhodnutí neodpovídalo ustanovením tehdy platných právních předpisů.
Při posuzování otázky, zda tu vydání žalobcem uváděných věcí brání schválený privatizační projekt, vcházel odvolací soud shodně s názorem soudu prvního stupně z toho, že žalobce v daném případě vyzval uvedený státní podnik o vydání věci 30.12.1994, tedy až po schválení privatizačního projektu ohledně majetku státního podniku E. usnesením vlády ČR č. 679 z 30.11.1994. Rozhodnutí Ministerstva financí z 11.9.1996 tu již nemělo vliv na právní posouzení projednávané právní věci, neboť jím byla pouze změněna forma privatizace z přímého prodeje majetku předem určeným nabyvatelům na formu prodeje ve veřejné soutěži, aniž to mělo vliv na vládou přijaté rozhodnutí o privatizaci státního podniku E. a nedošlo tu k odstranění zákonné překážky realizace restituce. Vládou schválený privatizační projekt tu tedy znamenal ve smyslu článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. překážku uspokojení restitučního nároku vydáním věcí a nebylo možné tuto normu opomenout nebo nebrat ji v úvahu; nebylo tu tedy možné, jak měl za to žalobce, aby soud ve své pravomoci i přes toto kogentní ustanovení hodnotil způsob a formu privatizace jinak, a to, jak na to poukazoval žalobce, s přihlížením k osobám privatizátorů, mezi nimiž byli i potomci někdejších arizátorů židovského majetku původního vlastníka T. T. Takový právní závěr však, podle názoru odvolacího soudu, z výsledků provedeného dokazování nevyplýval a nebylo jej možné dovozovat ani ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 3.9.1999, IV. ÚS 204/99, vydaného k ústavní stížnosti podané žalobcem.
Rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodoval odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16.6.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště dne 15.8.2004 k doručení Okresnímu soudu Plzeň-město, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, jejichž zrušení dovolacím soudem dovolatel navrhuje, neměly na zřeteli to, co uváděl v daném případě Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 3.8.1999, IV. ÚS 204/99, že totiž je tu třeba „postupovat v souladu s účelem zákona č. 87/1991 Sb.“, který je právním předpisem restituční povahy.
Dovolatel opětovně poukazoval na to, že v daném případě se na privatizačním projektu podíleli potomci někdejších arizátorů židovského majetku původního vlastníka T. T., a to Ing. M. Č. a G. S., tj. L. Č. a H. S.; dovolatel připomínal, že i Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu označil za „námitku závažné povahy skutečnost, že autory privatizačního projektu jsou přímí potomci arizátorů, kteří majetek získali během nacistické okupace a v době, kdy přímí předchůdci žalobce zahynuli v nacistickém koncentračním táboře“. Zaujetí opačného právního názoru odvolacím soudem tu tedy představuje rozhodnutí, jež je svými závěry v rozporu s dobrými mravy, jak to má na zřeteli ustanovení §3 občanského zákoníku.
Dovolatel pokládal za nesprávný právní názor soudů obou stupňů, že tu rozhodnutí Ministerstva financí z 11.9.1996 již „nemělo vliv na posouzení věci, když jím byla pouze změněna forma privatizace z přímého prodeje majetku předem určeným nabyvatelům na formu prodeje ve volné soutěži, aniž by to mělo vliv na vládou přijaté rozhodnutí o schválení privatizačního projektu ohledně majetku státního podniku E., k němuž došlo před uplatněním restitučního nároku žalobcem“. Dovolatel naopak má za to, že tato změna vliv měla, protože popřela původní privatizační projekt jako překážku vydání nemovitostí žalobci. V otázce, zda nerespektování kogentní normy se příčí zásadám právní jistoty, je dovolatel toho názoru, že tu jde jen o rozpory v odůvodnění soudních rozhodnutí co do vycházení z práva přirozeného či z práva pozitivního; v žádném zákoně není, podle názoru dovolatele, uvedeno, že by se kogentní norma nemohla podřídit přirozenoprávní argumentaci a zásadě spravedlnosti –ekvity.
při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky uvedené v bodech 15 a 17 zmíněných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. na projednávaný případ nedopadají.
Přípustnost dovolání dovolatele, které směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, přičemž nešlo o rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí pro vázanost právním názorem odvolacího soudu (jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu), bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je možné podat dovolání i proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo právní otázku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 14 C 204/2003 Okresního soudu Plzeň-město), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v dovoláním dovolatele napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu některá právní otázka byla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Projednávaná právní věc sp.zn. 14 C 204/2003 Okresního soudu Plzeň-město byla odvolacím soudem i soudem prvního stupně posouzena zejména podle ustanovení článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož věc nelze vydat, byla-li po 1.10.1994 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li ohledně této věci schválen privatizační projekt nebo bylo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Ustanovení tohoto článku dopadá na případ uplatnění nároku na vydání nemovitosti vůči povinné osobě ze strany oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. (k tomuto závěru dospěl např. Ústavní soud ČR v nálezu z 29.11.2001, III. ÚS 263/01, týkajícím se rozsudku Nejvyššího soudu vydaného pod 28 Cdo 1638/99).
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. mohl být majetek, na jehož vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., použit podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případech, kdy tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty (srov. k tomu i stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 105 a 106).
Jen pokud nemovitosti byly zahrnuty do privatizačního projektu a byly privatizovány za situace, kdy restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut, odporoval by takový právní úkon ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a proto by byl neplatný (viz nález Ústavního soudu ČR z 18.10.2001, III. ÚS 17/01, uveřejněný pod č. 152 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
K aplikaci zákona č. 92/1991 Sb., který umožňuje vypořádat restituční nároky oprávněných osob pouze formou náhrad, tedy nikoli naturální restitucí, je možné přistoupit pouze v případech uvedených v §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a dále podle zákona č. 116/1994 Sb. (viz nález Ústavního soudu ČR z 29.3.2000, II. ÚS 112/99, uveřejněný pod č. 47 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Rozhodnutí vlády o privatizaci, vydané na základě privatizačního projektu, nemá povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a soudům nenáleží je přezkoumávat ani ve správním soudnictví (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o privatizaci je rozhodnutím, které se přímo opírá o sílu zákona a stává se aktem, který je veřejnoprávně v uvedených souvislostech nadřazen veškerým aktům soukromoprávním (viz nález pléna Ústavního soudu ČR z 22.9.1998, Pl. ÚS 1/98, uveřejněný pod č. 103 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Zamítly-li obecné soudy žalobu o vydání věci podle článku II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., nedošlo tím k absolutnímu zániku restitučního nároku oprávněných osob; v důsledku nemožnosti věc vydat se tento nárok zachoval v podobě návrhu na finanční náhradu (nález Ústavního soudu ČR z 12.1.1999, I ÚS 2/97, uveřejněný pod č. 1 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Tyto právní závěry z uveřejněných rozhodnutí a stanovisek obecných soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě a z nichž v podstatě vycházel i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, měl dovolací soud na zřeteli při posuzování otázky přípustnosti dovolání dovolatele podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. V souvislosti s těmito uveřejněnými právními závěry nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora uvedeno, nebyla v tomto rozhodnutí odvolacího soudu řešena ani právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nemohl dovolací soud v daném případě dospět k závěru, že jsou u dovolání dovolatele dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. listopadu 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu