ECLI:CZ:US:2001:3.US.263.01
sp. zn. III. ÚS 263/01
Nález
USPrnSO
Ústavní soud ČR rozhodl po ústním jednání v senátě, ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ing. J. M., bytem ve Švédsku, zastoupeného JUDr. P. C., advokátem, za vedlejší účasti Fondu národního majetku ČR, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155, ze dne 3. 2. 1999, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne
1. 2. 2001 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co
163/98- 155, ze dne 3. 2. 1999, se zrušují.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 30. 4. 2001 návrh na zahájení řízení
o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen
Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku
Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001,
kterým bylo zamítnuto dovolání navrhovatele proti výroku II
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155,
ze dne 3. 2. 1999 a odmítnuto dovolání navrhovatele proti výroku
III uvedeného rozsudku Krajského soudu. Podle názoru navrhovatele
bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR porušeno jeho právo
na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
Ve věci Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal návrh na
zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155, ze dne 3. 2. 1999, která
je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 176/99.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.
4 C 249/95, vedený u Okresního soudu ve Svitavách. Ze spisového
materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou
u soudu I. stupně domáhal, aby žalovaným (Nemocnice Moravská
Třebová, Fond národního majetku a označené fyzické osoby) bylo
uloženo uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání jedné ideální
poloviny nemovitostí v návrhu specifikovaných, event. aby bylo
určeno, že navrhovatel je vlastníkem jedné ideální poloviny těchto
nemovitostí. Návrh byl podán podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), ve znění nálezu
Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Rozsudkem Okresního soudu ve
Svitavách, č.j. 4 C 249/95-71, ze dne 28. 3. 1997, byla žaloba
zamítnuta. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové
usnesením, č.j. 17 Co 311/97-79, ze dne 18. 7. 1997, zrušil
rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Po provedeném dalším řízení a připuštěné změně žalobního
návrhu Okresní soud ve Svitavách ve věci rozhodl rozsudkem, č.j.
4 C 249/95-100, ze dne 16. 1. 1998 tak, že ve výroku I stanovil
žalované Nemocnici ve Svitavách povinnost uzavřít s navrhovatelem
dohodu o vydání jedné ideální poloviny specifikovaných
nemovitostí, ve výroku II zamítl návrh, aby Fond národního majetku
byl povinen uzavřít dohodu o vydání jedné ideální poloviny těchto
nemovitostí, ve výroku III zamítl návrh na určení neplatnosti
kupní smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí, uzavřené mezi
Fondem národního majetku a žalovanými fyzickými osobami
(navrhovateli privatizačního projektu), a ve výroku IV zamítl
návrh na určení, že navrhovatel je vlastníkem jedné ideální
poloviny předmětných nemovitostí. K odvolání navrhovatele
i žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, č.j. 17 Co
163/98-155, ze dne 3. 2. 1999, rozhodl v meritu věci tak, že
změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I tak, že žalobu
o vydání nemovitostí vůči Nemocnici v Moravské Třebové zamítl,
dále potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II a III
(zamítnutí žaloby vůči Fondu národního majetku a zamítnutí žaloby
na určení, že navrhovatel je vlastníkem jedné ideální poloviny
předmětných nemovitostí). Dále odvolací soud připustil zpětvzetí
návrhu a zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku IV a řízení
v tomto rozsahu zastavil, a konečně nepřipustil dovolání proti
výroku III. Zamítnutí žaloby proti Nemocnici v Moravské Třebové
odůvodnil odvolací soud poukazem na čl. II. odst. 2 zákona č.
116/1994 Sb. (jímž byl změněn a doplněn zákon o mimosoudních
rehabilitacích), podle něhož nelze věc oprávněné osobě vydat,
byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu
nebo byl-li ohledně takové věci schválen privatizační projekt nebo
bylo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Podle názoru odvolacího
soudu se uvedené ustanovení vztahuje na posuzovaný případ. Ve věci
bylo dne 9. 11. 1994 podle §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.,
o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."), vydáno
usnesení vlády ČR a na základě tohoto usnesení pak byla dne 1. 4.
1995 uzavřena kupní smlouva mezi Fondem národního majetku
a předkladateli privatizačního projektu o přímém prodeji
zdravotnického zařízení. V tomto stadiu řízení navrhovatel podal
první ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 176/99, o níž
zatím nebylo rozhodnuto.
Proti měnícímu a potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu podal navrhovatel dovolání s poukazem na §238 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve vztahu
k měnícímu výroku a na §239 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu
k potvrzujícímu výroku. Co do dovolacích důvodů navrhovatel
uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování , a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR ve věci
rozhodl rozsudkem, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001 tak,
že dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku Krajského
soudu zamítl a dovolání proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku
odmítl. V odůvodnění pak dovolací soud při posuzování, zda se
jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, uvedl, že
je nutno postupovat ve spojitosti s uplatněnými dovolacími důvody,
tedy zda rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají
v podstatné části oporu v dokazování, a zda došlo k nesprávnému
právnímu posouzení věci. Ve vztahu k prvnímu dovolacímu důvodu
konstatoval dovolací soud, že navrhovatel v dovolání neuvedl žádné
konkrétní údaje o tom, v čem spatřuje, že odvolací soud vycházel
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování v tomto řízení. Dovolací soud dále uvedl,
že ani on neshledal z obsahu předmětného spisu, že by v daném
případě odvolací soud vzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec
není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost,
která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Nejvyšší soud
dospěl proto k závěru, že tento dovolací důvod není dán. Ve vztahu
k druhému dovolacímu důvodu (nesprávné právní posouzení věci) pak
Nejvyšší soud ČR uvedl, že odvolací soud posoudil projednávanou
věc zejména podle čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. a podle
ustanovení §3 odst. 1, §4 odst. 1 a 2, §8 odst. 1 a §13 zákona
o mimosoudních rehabilitacích, jakož i podle ustanovení §10 odst.
1 zákona č. 92/1991 Sb. a konstatoval, že odvolací soud vyložil
citovaná ustanovení v souladu s judikaturou a nelze dovodit, že by
citovaná ustanovení vyložil nesprávně. Nejvyšší soud proto
konstatoval, že ani tento dovolací důvod není dán. Na základě
uvedených závěrů potom konstatoval, že ve vztahu
k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se nejedná
o rozhodnutí o zásadní právní otázce, event. se nejedná
o rozhodnutí, které by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo
přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů
v obdobných případech. Na základě těchto závěrů potom Nejvyšší
soud dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
odmítl jako dovolání nepřípustné. Pokud jde o napadený měnící
výrok rozsudku odvolacího soudu, zde Nejvyšší soud vycházel
z posouzení dovolacích důvodů tak, jak je uvedeno výše, a na
základě přijatých závěrů pak dovodil, že dovolání je nedůvodné
a zamítl je.
Předmětnou ústavní stížností napadl navrhovatel označený
rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterému vytýkal, že porušil jeho
právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení
uvedeného práva spatřoval v tom, že se dovolací soud nezabýval
námitkami navrhovatele a dovolání odmítl s tím, že nelze
přezkoumávat rozhodnutí o privatizaci. Navrhovatel nenamítal, že
by tento závěr nebyl správný v obecné poloze, avšak namítal, že na
daný případ se nevztahuje. V daném případě podle jeho názoru nešlo
o přezkoumání rozhodnutí o privatizaci, ale o posouzení, zda nebyl
privatizován majetek, který je s ohledem na zákonná omezení
z privatizace vyňat. Navrhovatel je přesvědčen, že obecné soudy
měly za povinnost zkoumat, zda rozhodnutím o privatizaci nedošlo
k porušení zákonných ustanovení o tom, který majetek je
z privatizace vyňat, a zda tím nedošlo k porušení práv
navrhovatele. Věcné pochybení dovolacího soudu spatřoval v tom, že
nesprávně vyložil ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994
Sb., protože podle názoru navrhovatele se toto ustanovení vztahuje
jen na majetek, který byl privatizován do dne otevření nových lhůt
pro osoby, které nemají trvalý pobyt na území ČR (tj. do 1. 11.
1994), kdežto rozhodnutí o privatizaci bylo vydáno usnesením vlády
ze dne 9. 11. 1994. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud
zrušil rozsudky obecných soudů všech tří stupňů.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal vyjádření
Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. Ve vyjádření Nejvyšší
soud ČR uvedl, že je jednoznačně přesvědčen o tom, že dovolání
směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu
právního závěru obsaženého v usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn.
III. ÚS 181/95, ze dne 23. 8. 1995. Pokud jde o dovolání proti
měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu poukázal na to, že
právní závěr odvolacího soudu koresponduje se stanoviskem
uveřejněným pod č. 44/1994Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
NS ČR. Vzhledem k uvedenému konstatoval, že podaná ústavní
stížnost se nejeví důvodná.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Fond národního
majetku ČR jako vedlejší účastník řízení. Ve stručném vyjádření
vedlejší účastník uvedl, že považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR za správné a zcela se odvolává na jeho právní posouzení věci.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval ve svých rozhodnutích,
že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto
právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do
rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn
zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím
v řízení, jeho byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní
práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel
se domáhal ochrany svého základní práva, zakotveného v čl. 36
odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí
i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je
důvodný.
Základní otázkou, jež byla řešena v dané věci před obecnými
soudy, byla aplikace ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994
Sb. v souvislosti s vymezením okruhu oprávněných osob podle zákona
o mimosoudních rehabilitacích, na něž dopadá nemožnost vydání
nemovitostí z důvodu ochrany privatizujících subjektů.
K uvedené otázce v poloze interpretace jednoduchého práva
zaujal autoritativní názor Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19.
června 1997, sp. zn. 2 Cdon 872/96. Podle tohoto rozhodnutí
ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., jímž se mění
a doplňuje zákon o mimosoudních rehabilitacích, které brání vydání
některých věcí osobám oprávněným podle §3 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., ve znění uvedené novely, nelze aplikovat na
restituční nároky osob, které se staly oprávněnými v důsledku
účinnosti nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994
Sb. Uvedený závěr Nejvyšší soud obsáhle a přesvědčivě zdůvodnil.
Konstatoval zejména, že novela č. 116/1994 Sb. zákona
o mimosoudních rehabilitacích v čl. I ve čtyřech bodech změnila či
doplnila ustanovení restitučního zákona tak, že nově založila
nároky fyzických osob, které dříve oprávněny nebyly. Tyto osoby
vymezila v nových ustanoveních - §3 odst. 2 a 3 restitučního
zákona a této změně přizpůsobila i text souvisejících ustanovení.
Čl. II zákona č. 116/1994 Sb., jak dále zdůraznil Nejvyšší soud,
je typickým ustanovením, upravujícím přechodná ustanovení,
potřebná pro aplikaci čl. I, resp. upravující právní vztahy
vyvolané novelou tak, aby použití nových norem nebránila
ustanovení dosavadních předpisů. Odkázal přitom na legislativní
pravidla vlády, a to jako interpretační východisko, dle nichž se
články novely člení na článek, v němž se mění a doplňuje
ustanovení právního předpisu, a článek, obsahující přechodná
ustanovení ve vztahu ke změněným, resp. doplněným, ustanovením
právního předpisu (popřípadě další článek novely, obsahující
ustanovení o nabytí účinnosti novely). Nejvyšší soud v této
souvislosti upozornil na to, že všechny ostatní body čl. II
uvedené novely, tj. body 1., 3. a 4. upravují lhůty pro uplatnění
nároku osob oprávněných podle čl. I novely a z ničeho nelze
dovodit, že bod 2., upravující ochranu třetích osob, které ve
stanoveném časovém rozmezí či mezidobí nabyly sporné věci, by se
měl týkat i jiných nároků, než uvedených v čl. I.
V posuzované věci uplatnil navrhovatel návrh na vydání
nemovitostí vůči povinné osobě dopisem ze dne 14. 2. 1995
a žalobou k soudu dne 8. 3. 1995, a to jako oprávněná osoba ve
smyslu nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tj. po zrušení
podmínky trvalého pobytu na území České republiky, a nikoli jako
oprávněná osoba ve smyslu §3 odst. 2 a 3 zákona o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění novely č. 116/1994 Sb. Z pohledu
autoritativní interpretace dotčených zákonných ustanovení,
provedené Nejvyšším soudem, s níž se Ústavní soud ztotožňuje, pak
vyplývá, že na daný případ čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb.
nedopadá, v důsledku čehož obecné soudy na správně zjištěný
skutkový stav použily nesprávný právní předpis.
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž
splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě.
V posuzované věci obecné soudy nesprávně aplikovaly čl. II
bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., a to v rozporu s interpretačními
pravidly, určujícími smysl jednotlivých ustanovení novely zákona
v závislosti na její struktuře, což nelze kvalifikovat jinak, než
porušení principu zákazu svévole. Tímto způsobené nevydání věci,
ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve smyslu zákona
o mimosoudních rehabilitacích, představuje pak porušení čl. 36
odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví
nesmí být zneužito na újmu práv druhých, v daném případě
vlastnictví státu na újmu práva oprávněné osoby na vydání věci.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek
Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1638/99-176, ze dne 1. 2. 2001,
zrušil. Protože důvody zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR byly
založeny již rozhodnutím soudu odvolacího, jakož i z důvodu
procesní ekonomie, rozhodl Ústavní soud i o zrušení rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 17 Co 163/98-155, ze dne
3. 2. 1999.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. listopadu 2001