ECLI:CZ:US:2002:4.US.176.99
sp. zn. IV. ÚS 176/99
Usnesení
IV. ÚS 176/99
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupeného JUDr. P.C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. 17 Co 163/98, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 1. 1998, sp. zn. 4 C 249/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, když se s odkazem na rekapitulaci předchozího řízení a blíže rozvedenou ústavněprávní argumentaci domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. 17 Co 163/98, podal stěžovatel současně s ústavní stížností dovolání, přičemž takto postupoval v převážném rozsahu (ve vztahu k potvrzujícímu výroku) z procesní opatrnosti ve snaze zachovat lhůtu k podání ústavní stížnosti pro případ, že dovolání bude jako nepřípustné odmítnuto, k čemuž došlo výrokem II rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99. Citované rozhodnutí dovolacího soudu posléze stěžovatel napadl v plném rozsahu ústavní stížností, o níž bylo (před samotným vydáním tohoto odmítavého usnesení) rozhodnuto tak, že Ústavní soud označený rozsudek dovolacího soudu svým nálezem ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 263/01, zrušil, přičemž s ohledem na zjištění, že důvody zrušení tohoto rozsudku byly založeny v daném případě již rozhodnutím soudu odvolacího, jakož i z důvodu procesní ekonomie, rozhodl Ústavní soud již uvedeným nálezem i o zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. 17 Co 163/98 (tj. i rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností).
Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení a na něj navazujícího (již zmíněného) řízení o ústavní stížnosti, sp. zn. III. ÚS 263/01, poté se seznámil s obsahem rozhodnutí z těchto řízení vzešlých a za takto nastalé procesní situace, jak shora je shrnuta, dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze projednat, a to z následujících důvodů.
V rozsahu, v němž stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu jako soudu odvolacího, nutno konstatovat právní neexistenci tohoto rozhodnutí a eo ipso i jeho nezpůsobilost být předmětem ústavního přezkumu Ústavním soudem. Tomuto projednání nadto brání existence překážky rei iudicatae, mající svůj základ v citovaném meritorním rozhodnutí Ústavního soudu a představující nepominutelnou procesní překážku, která brání jakémukoliv dalšímu přezkumu dotčeného rozhodnutí [§35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"].
Pokud se týká části petitu, v němž se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 1. 1998, sp. zn. 4 C 249/95, nezbylo Ústavnímu soudu, než o něm taktéž rozhodnout odmítavým výrokem, když s ohledem na současný stav řízení nejsou v posuzované stěžovatelově restituční věci (objektivně) vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona per analogiam). Hlediska interpretace takto zákonem vyjádřené zásady subsidiarity v řízení o ústavní stížnosti podle přesvědčení Ústavního soudu plně dopadají i na posuzovanou věc, pročež sluší se dodat, že tímto postupem není stěžovatel nijak zkrácen na svých právech, neboť s ohledem na shora uvedené procesní okolnosti je zřejmé, že v daném případě bude krajský soud jako soud odvolací povinen vydat rozhodnutí nové, když je nesporné, že v řízení před ním bude stěžovatel jeho účastníkem, a bude tedy disponovat všemi svými procesními právy. Ústavní soud, který je ve své činnosti veden principem minimalizace zásahů do kompetencí jiných orgánů veřejné moci, má za to, že je tak nepochybně zrušením konstatovaného rozsudku krajského soudu dostatečně vytvořen procesní prostor pro ochranu stěžovatelových práv uvnitř soustavy obecných soudů, jimž a priori tato ochrana přísluší (včetně práv ústavně zaručených, viz čl. 4 Ústavy ČR) a současně je tímto postupem reflektována maxima, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, a proto vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, které zákon poskytuje, jeví se pro meritorní rozhodování Ústavního soudu jako nezbytné i za okolností shora popsaných.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, dle §43 odst. 1 písm. e) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj