ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2023.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2023/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) V. K. a b) P. K. , obou bytem v P. 97, H. P., zastoupených JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o poskytnutí náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 3 C 30/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2012, č.j. 22 Co 2969/2011-382, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. září 2011, č.j. 3 C 30/2010-349, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, „aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví v poměru výše jejich nároků pozemek – parcelu KN parc. č. 1681/3 v k. ú. Z., trvalý travní porost, o výměře 12 416 m2 a jiné zemědělské pozemky v obci Horní Planá až do výše nevyčerpaných restitučních nároků“ .
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobcům příslušel nárok na vydání náhradních pozemků (§11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), jež shromáždili postoupením pohledávek od původních oprávněných osob, na základě čtyř postupních smluv uzavřených s těmito osobami ve dnech 20. 10. 2004, 2. 6. 2005, 20. 4. 2005 a 17. 9. 2005; aktuální výše nevypořádaného nároku žalobce a) činila 11.025,- Kč a žalobce b) 103.124,- Kč. Tento nevypořádaný (neuspokojený) nárok každého z žalobců – podle závěru odvolacího soudu – zanikl k 31. 12. 2005 podle čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., neboť stran tohoto nároku žádný z žalobců nemá postavení původní oprávněné osoby (či jejího dědice) a neprospívá mu tudíž ani nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaný pod č. 253/2003 Sb.), jímž byla ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (tj. ustanovení o tzv. „restituční tečce“) zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům. Byť žalobci dokládají, že jsou soukromě hospodařícími zemědělci, vzhledem k jiným skutkovým okolnostem na ně nelze vztáhnout závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, v němž ve zcela výjimečných a ojedinělých případech připustil zachování práva na převod náhradního pozemku i osob, jež jej získaly jeho postoupením. Odkazuje též na další judikaturu dovolacího soudu, zejm. na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2238/2009, odvolací soud připomněl, že uplynutím zákonem stanovených lhůt postupníci ztrácejí toliko nárok na restituci naturální, při zachování nároku na náhradu v penězích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovozují, že jejich nárok na poskytnutí náhradních pozemků k 31. 12. 2005 nezanikl, byť jej nabyli postoupením od jiných (oprávněných) osob. Namítají, že i na jejich postavení lze aplikovat závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil ve shora označeném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Opakují, že shromážděním nároků od více oprávněných osob nesledovali cíle spekulační, nýbrž rozšíření své zemědělské výroby a vytýkají odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi relevantními okolnostmi případu. Ač jinak označují postup Pozemkového fondu ČR za liknavý a svévolný, tvrdí, že při uzavírání postupních smluv věřili, že žalovaný bude řádně plnit své zákonné povinnosti a legitimně očekávali, že i tento jejich nárok uspokojí. V této souvislosti se dovolávají i závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a dovozují, že jde o rozhodnutí aplikovatelné i na případy nároků osob, které je nabyly postoupením. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán jiný rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
K žalobcem označeným otázkám se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 (uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěl k závěru, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jedná se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před uplynutím stanovené lhůty; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; ze dne 5. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007; ze dne 1. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 1536/2008; ze dne 30. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007) a neshledává důvody, pro které by se od něj měl odchýlit v nyní posuzované věci.
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2003 Sb., byla ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům. Do této kategorie osob žádný z žalobců evidentně nepatří. Nároky získali žalobci jejich postoupením (§33a odst. 1 zákona o půdě), a to vícero postupními smlouvami, v době, kdy již zákon č. 253/2003 Sb. byl platný a účinný. Proto i na ně v plné míře dopadají důsledky uvedené ve shora označeném derogačním nálezu Ústavního soudu o rizicích, která tato skupina postupníků mohla předpokládat. Z tohoto je zřejmé, že ani rozhodnutím soudu v dané věci nemůže dojít k narušení (žalobci tvrzeného) legitimního očekávání na nabytí majetku, tudíž ani k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 447/2010; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 1823/2010). I proto se v daném případě nemohou uplatnit ani závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, jehož relevantní skutkové okolnosti – zejména co do okamžiku nabytí nároků – nejsou podobné věci nyní posuzované, jak odvolací soud (též s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 2238/2009) vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Přitom měl důvodně na zřeteli i to, že uplynutím zákonem stanovených lhůt dochází toliko k zániku práva na poskytnutí náhradního pozemku jako jednoho ze způsobu náhradního uspokojení restitučního nároku, aniž by byl dotčen způsob uspokojení formou náhrady v penězích (srov. §16 odst. 1 písm. b/ zákona o půdě).
V daném případě žalobcům neprospívají ani závěry, které vyslovil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. V něm řešil otázku, lze-li uspokojit nárok oprávněné osoby též převodem pozemků nezahrnutých žalovaným do jeho veřejné nabídky, tedy nikoliv otázku zániku tohoto práva u osob, jež jej nabyly postoupením (která je určující pro rozhodnutí v této věci a jež byla již dříve vyřešena shora prezentovanou, konstantní judikaturou Nejvyššího soudu).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu tudíž přípustné není (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, jenž by měl na náhradu těchto nákladů zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu