ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2030.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2030/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně A. T. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 276.484,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 121 EC 8/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 54 Co 390/2012-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, č. j. 54 Co 390/2012-90, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2012, č. j. 121 EC 8/2011-60, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 4. 2012, č. j. 121 EC 8/2011-60, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil v záhlaví uvedenou částku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud přitakal tvrzení žalobkyně, jež se uvedené částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním pozemku spoluvlastněného žalobkyní v období od 22. 1. 2009 do 31. 12. 2009. Soud vzal za zjištěné, že žalobkyni byl rozhodnutím pozemkového úřadu vydán pozemek p. č. 2014/278 v k. ú. Ch. (druh pozemku - ostatní plocha, způsob využití – zeleň), jenž je využíván veřejností jako „Centrální park Jižní město.“ Souhlas s užíváním pozemku žalobkyní nebyl dán a užívací vztahy mezi žalovaným a žalobkyní nebyly žádným způsobem upraveny, žalobkyni tak vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného plněním bez právního důvodu dle §451 obč. zák. Soud dále pokládal za vhodné připomenout, že v daném sporu je v souladu s §7 o. s. ř. dána pravomoc civilních soudů, jakož i to, že z vyhlášky vydané hlavním městem Prahou se podává, že daný pozemek spadá do kategorie veřejného prostranství podléhající místnímu poplatku. Výši bezdůvodného obohacení pak soud stanovil s přihlédnutím k výši spoluvlastnického podílu žalobkyně dle cenového předpisu, neboť v rozhodném období byla cena nájemného za pozemky užívané k nekomerčním účelům regulovaná cenovým Věstníkem, výměrem ministerstva financí č. 01/2009 a č. 01/2010, a jelikož takto stanovená částka odpovídala požadavku žalobkyně, bylo žalobě jako důvodné vyhověno.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 21. 11. 2012, č. j. 54 Co 390/2012-90, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odmítl námitku žalovaného, dle níž se žalobkyně nestala většinovou spoluvlastnicí uvedeného pozemku, jelikož nesplňuje podmínky zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V souladu s §135 odst. 2 o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost správního rozhodnutí. V daném případě bylo o vlastnictví žalobkyně řádně rozhodnuto příslušným orgánem státní správy, a není tak důvodu mít pochybnosti o aktivní věcné legitimaci žalobkyně. Pasivní věcná legitimace je dána tím, že žalovaný je investorem Centrálního parku Jižní město plnícího v k. ú. Ch., obec P., účel veřejné zeleně. Tyto skutečnosti nebyly v řízení před soudem prvního stupně zpochybněny, a soud prvního stupně z nich tak správně vycházel. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr, dle nějž v případě absence úpravy užívání pozemků třetí osoby jako veřejného prostranství v občanskoprávní rovině vede užívání těchto pozemků ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, dle nějž by vzniklo obci oprávnění, aby takové plnění bylo poskytováno bezplatně. Odvolací soud přitakal i způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení dle příslušného výměru ministerstva financí a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. a jehož důvodnost dovozuje z §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel poukázal předně na to, že v daném případě se nejedná o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listiny“), ale o dobrovolné omezení ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny vzhledem k tomu, že žalobkyně se domohla vydání spoluvlastnického podílu k pozemku dle zákona o půdě a nežádala za něj naturální či relutární náhradu, ačkoliv věděla, že se nachází uprostřed sídlištní zástavby, je součástí parku a tedy veřejně přístupný, pročež je jeho využití k soukromým účelům do budoucna téměř vyloučeno. Souhlasila-li tedy žalobkyně s omezením vlastnického práva institutem obecného užívání, byla (či měla být) srozuměna s tím, že jde o užívání bezplatné a nemůže za ně nyní požadovat náhradu. Svou argumentaci dovolatel podpořil odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3608/10 a sp. zn. Pl. ÚS 21/02.
Dovolatel je dále toho názoru, že v případě, že by byl předmětný pozemek užíván bez právního důvodu, byla by pasivně legitimována Městská část Praha 1, a nikoliv žalovaný, čemuž nasvědčuje i nájemní smlouva ohledně zbývajícího ideálního podílu na předmětném pozemku. Dovolatel v tomto odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009. Zaujal-li odvolací soud opačné stanovisko, je jeho rozhodnutí nesprávné a odporující judikatuře Nejvyššího soudu.
Za nedostatečně vypořádanou pokládá dovolatel i svou námitku, dle níž nelze výši bezdůvodného obohacení bez dalšího dovozovat z maximální výše nájemného z pozemků nesloužících k podnikání dle výměru ministerstva financí. Poukázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu připouštějící, že v konkrétním případě může být cena nájemného nižší než cena regulovaná, a je na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklého nájemného i tehdy, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, tvrdí-li účastníci nebo vyjde-li v řízení jinak najevo, že obvyklá cena je pravděpodobně nižší než maximální. Jak konstatoval Městský soud v Praze v jiném rozhodnutí, maximální cena nájemného dle příslušného výměru byla uvažována pro lokality centrální, nejlukrativnější části Prahy. Měl-li odvolací soud za to, že výši obvyklého nájemného lze bez dalšího automaticky dovozovat z maximální výše nájemného, je jeho rozhodnutí i z tohoto důvodu nesprávné. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě lze na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu uvedených ustanovení, neboť úvahy odvolacího soudu poněkud pomíjí závěry vyslovené Nejvyšším soudem k otázce pasivní věcné legitimace ve sporu odvíjejícího se od užívání pozemků spadajících do kategorie veřejného prostranství v hlavním městě Praze, aniž by přitom byly v řízení přesvědčivě doloženy skutečnosti, jež by odůvodňovaly odlišný náhled na tuto otázku.
Soudům nižších stupňů lze přisvědčit v jejich závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na úkor osoby, jejíž pozemky jsou užívány pro potřeby všech jako veřejné prostranství – veřejná zeleň v obytné zástavbě. Judikaturou bylo opakovaně zdůrazněno, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, a judikaturu v něm odkazovanou). Současně však nelze přehlédnout specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, jež byla Nejvyšším soudem zohledněna již v rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, v němž bylo shledáno, že péče o pozemky veřejné zeleně a umožnění jejich užívání je v podstatě plnění veřejné funkce městské části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát potřeb svých občanů. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zmiňuje, že žalovaný byl hlavním investorem Centrálního parku Jižní město zahrnujícího i pozemek žalobkyně, nevyložil však, proč by pro tuto okolnost bylo třeba odhlížet od zmiňovanými rozhodnutími akcentované skutečnosti, že k obohacení dochází na straně toho subjektu, jenž pomocí daných pozemků plní své zákonem uložené povinnosti a uspokojuje potřeby svých občanů, jež by jinak musel plnit jiným způsobem. Za tento subjekt je přitom dle okolností možno považovat i městskou část. Shledal-li odvolací soud žalovaného pasivně legitimovaného, aniž by se věcí zabýval i z tohoto úhlu pohledu, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako správné.
Na okraj Nejvyšší soud pokládá za vhodné zmínit, že oproti jiným sporům mezi týmiž účastníky o bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012) v tomto případě se dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů na pozemku žalobkyně nenacházela stavba vlastněná žalovaným.
K dalším výtkám dovolatele je záhodno podotknout následující. Okolnost, že se žalobkyně domáhala vydání zmíněného pozemku dle restitučních předpisů, neznamená, že by z jejího počínání bylo možno bez dalšího usuzovat na souhlas s bezplatným užíváním pozemku. Restituce je na místě vnímat především jako zvláštními zákony upravenou snahu státu o zmírnění v minulosti nastalých majetkových křivd. Ke stavu pozemků (tj. způsobu jejich aktuálního využití) při jejich vydání přitom bylo možno přihlížet pouze v intencích těchto zákonů, aniž by současně bylo možno nad rámec restitučních předpisů klást oprávněným osobám podmínky stran toho, jakým způsobem se vypořádají se stavem pozemku, jenž jim bude vydán. Stav nastalý v důsledku řádné realizace restitucí pak je třeba poměřovat obecnou úpravou vlastnického práva, způsobu jeho realizace i omezení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími, tedy i možným vznikem bezdůvodného obohacení na straně subjektu užívajícího pozemek. Okolnost, že žalobkyně neusilovala o jinou formu uspokojení svého restitučního nároku, tedy nelze bez dalšího pokládat za její souhlas s bezplatným užíváním pozemku (pouze ve zcela mimořádném případě zjevného spekulativního a nemravného postupu v rámci restituce by bylo možno uvažovat o případném rozporu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy).
Dovolateli by bylo rovněž možno přisvědčit, že výši regulovaného nájemného dle výměru ministerstva financí nelze pokládat za zcela fixní a neovlivnitelnou stavem a polohou konkrétního pozemku, neboť představuje pouze horní hranici dosažitelného nájmu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012). Vždy však záleží především na zhodnocení daných skutkových okolností soudem. Byla-li v řízení zpochybněna vhodnost bezvýhradné akceptace maximální výše regulovaného nájemného stanoveného výměrem ministerstva financí pro vyčíslení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětného pozemku, bylo na místě, aby se i s touto skutečností soud vypořádal.
Jelikož právní posouzení věci provedené soudy obou nižších stupňů považoval Nejvyšší soud za nesprávné, shledal dovolání důvodným, podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, jelikož důvod zrušení spočívající v nesprávném právním posouzení věci platí i pro jeho rozhodnutí, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu