ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2509.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2509/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně M. B., bytem T. čp. 7, zastoupené JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Botanická 9, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČ: 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, o zaplacení 173.430,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 216 C 67/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2012, č.j. 18 Co 248/2011-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2012, č.j. 18 Co 248/2011-92, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. května 2011, č.j. 216 C 67/2010-72, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, č.j. 216 C 67/2010-72, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 173.430,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 173.430,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, jež měla na její úkor získat žalovaná obec v důsledku bezesmluvního užívání pozemku parc. č. 2952/23, katastrálního území S., v období od 19. 4. 2008 do 18. 4. 2010.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek vlastní žalobkyně. Dotčený pozemek, jakožto součást funkčních ploch zeleně, má charakter veřejného (veřejně přístupného) prostranství, za něž byl prohlášen též obecně závaznou vyhláškou žalovaného č. 2/2004. Na základě uvedeného zjištění odvolací soud dovodil, že z okolnosti, že předmětný pozemek vlastněný žalobkyní slouží, jakožto veřejné prostranství, obecnému bezplatnému užívání předem neomezeným okruhem uživatelů (§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zák. o obcích“), nevzniká soukromoprávní vztah, a to ani vztah z bezdůvodného obohacení (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“), jenž by zakládal povinnost žalované obce poskytnout žalobkyni nárokované peněžité plnění. Odkázal přitom na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaného pod č. 211/2005 Sb. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 o. s. ř.). Konkrétně namítala, odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a sp. zn. 33 Odo 1064/2005, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10 a ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 338/04, že okolnost, že pozemek v jejím vlastnictví je, coby veřejné prostranství, předmětem veřejného užívání předem neomezeným okruhem uživatelů, má za následek (není-li dán jiný, např. smluvní, právní titul opravňující obec pozemek užívat) vznik bezdůvodného obohacení žalované obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když je dán právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obec byla oprávněna, aby jí takové plnění ze strany vlastníka pozemku (strpění užívání jeho pozemku jako veřejného prostranství) bylo poskytováno bezplatně. Uvedla rovněž, poukazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3382/2010, že nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, uveřejněný pod č. 211/2005 Sb., otázku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku, který je veřejným prostranstvím, neřeší. Zabývá se totiž otázkou ústavnosti úpravy obsažené v zákoně č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Upozornila i na skutečnost, že bezplatné užívání veřejného prostranství nacházejícího se na pozemku soukromé osoby by ve svých důsledcích znamenalo vyvlastnění bez náhrady. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, uveřejněný pod č. 211/2005 Sb., a uvedl, že mu z obecného užívání předmětného pozemku předem neomezeným okruhem osob nevznikl žádný majetkový prospěch. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, eventuálně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázku vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce v důsledku obecného užívání veřejného prostranství nacházejícího se na pozemku vlastněném soukromou osobou vyřešil v rozporu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovolatelkou (§241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázkou, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím, se již Ústavní i Nejvyšší soud opakovaně zabývaly. Vždy přitom dovodily, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a sp. zn. 33 Odo 1064/2005, nebo ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10 a ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 338/04). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, a v usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3382/2010, a Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10, rovněž vysvětlily, že odvolacím soudem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, uveřejněný pod č. 211/2005 Sb., otázku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku, který je veřejným prostranstvím, neřeší. Zabývá se toliko otázkou ústavní konformity normy, která připouští, aby byl za veřejné prostranství prohlášen i soukromý pozemek, a normy, dle níž obec stanoví povinnost platit místní poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství též samotnému vlastníkovi prostoru, který byl za veřejné prostranství prohlášen. Pasivní legitimace obce ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného obecným užíváním veřejného prostranství na pozemku náležejícím třetí osobě přitom vyplývá z okolnosti, že veřejná prostranství jsou užívána především občany té obce, ve které se nacházejí, obec je oprávněna vybírat místní poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství (§1 písm. c/, §4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) a prostřednictvím územního plánování může též ovlivnit, zda ten který pozemek bude zákonné znaky veřejného prostranství naplňovat i nadále (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012). Od uvedených judikatorních závěrů Ústavního a Nejvyššího soudu se přitom není důvodu odchylovat ani v projednávané věci. Je-li tedy pozemek vlastněný žalobkyní bez jakéhokoliv soukromoprávního titulu (např. smlouvy) obecně užíván jako veřejné prostranství, získává tím žalovaná obec bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, které je žalobkyni povinna vydat (§451 obč. zák.).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu