ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.561.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 561/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. R. , bytem B., zastoupeného JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem Brno, Botanická 9, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu , sídlem Brno, Dominikánské náměstí 1, o zaplacení částky 186.210 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 25/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2011, č. j. 37 Co 104/2001-59, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2011, č. j. 37 Co 104/2001-59, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou ze dne 1. 3. 2010 podanou u Městského soudu v Brně domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši 186 210 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že je výlučným vlastníkem pozemku parcela č. 7976/1 v obci Brno, v k. ú. B. (dále jen „předmětný pozemek“), jenž žalovaný využívá jako veřejné prostranství, aniž by však k tomu byl oprávněn na základě uzavřené smlouvy.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, č. j. 30 C 25/2010-30, žalobu v plném rozsahu zamítl. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného pozemku, jakož i to, že předmětný pozemek je dle platného územního plánu města B. součástí plochy městské zeleně a je veřejně přístupný. Předmětný pozemek je dle soudu prvního stupně veřejným prostranstvím ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tj. prostorem sloužícím obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Soud prvního stupně dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (211/2005 Sb.) a uvedl, že žalovaný není subjektem, který by s předmětným pozemkem nakládal ve svém fiskálním zájmu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 8. 2011, č. j. 37 Co 104/2001-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02 uvedl, že žalovaný neužívá předmětný pozemek bez právního důvodu, ale na základě práva, pročež jeho nárok nelze posoudit jako bezdůvodné obohacení. Dle názoru odvolacího soudu může předmětný pozemek užívat kdokoliv, tedy nejen občané žalovaného. Prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ze zákona a obec proto ani nerozhoduje, který pozemek bude veřejným prostranstvím. Dle odvolacího soudu si sice lze představit, že obec nahradí pozemek, jenž tvoří veřejné prostranství (veřejnou zeleň) tím způsobem, že koupí a osází jiný pozemek, avšak tato možnost přichází v úvahu spíše teoreticky, neboť obec k takovémuto jednání nic nenutí. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené a okolnost, že žalobce je skutečně nepochybně omezen ve výkonu svého vlastnického práva, uzavřel, že pasivně legitimována je v dané věci Česká republika.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dne 26. 10. 2011 dovolání. Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně dovolatel v dovolání především namítal, že žalovaný se na jeho úkor bezdůvodně obohacuje a je proto v posuzované věci pasivně legitimován, že soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a že nález Ústavního soudu Pl. ÚS 21/02 na posuzovanou věc nedopadá.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ze dne 14. 11. 2011 ztotožnil s právním názorem zaujatým odvolacím soudem. Dle žalovaného nelze z žádného právního předpisu dovodit jeho pasivní legitimaci, stejně jako nelze hovořit o tom, že by předmětný pozemek užíval bez právního důvodu. Dále žalovaný odkázal na judikaturu Ústavního soudu (především nález Ústavního soudu Pl. ÚS 21/02) a uvedl, že předmětný pozemek jako soukromoprávní subjekt neužívá.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání ze dne 26. 10. 2011 je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží .
Jelikož dovolací soud dospěl k závěru, že nárok dovolatele v posuzované věci je dán, přičemž pasivně legitimován je žalovaný (dovolací soud tedy otázku pasivní legitimace posoudil jinak než odvolací soud), je dovolání dovolatele přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
D. Důvodnost
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
Otázkou, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem veřejným prostranstvím, se již Nejvyšší soud opakovaně zabýval, a dovodil, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3382/2010, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného ve věci s obdobným skutkovým základem). Od své ustálené judikatury nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci.
Důvody pro změnu judikatury přitom nelze dovozovat ani z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02. Jak již totiž Nejvyšší soud rovněž uvedl, tento nález problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku, který je veřejným prostranstvím, neřeší (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3382/2010). K podobnému závěru ostatně dospěl i Ústavní soud, když ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10, kterým odmítl ústavní stížnost žalovaného v jiné skutkově obdobné věci, uzavřel, že nález sp. zn. Pl. ÚS 21/02 řešil (toliko) otázku ústavní konformity normy, která připouští, aby byl za veřejné prostranství prohlášen i soukromý pozemek, bez souhlasu jeho vlastníka, a normy, dle níž obec stanoví povinnost platit poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství též samotnému vlastníkovi prostoru, který byl za veřejné prostranství prohlášen .
Z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 21/02 pak nelze dovodit ani pasivní legitimaci České republiky v posuzované věci. Pokud odvolací soud v této souvislosti uvádí, že veřejná prostranství může v rámci zákona užívat kdokoliv (tedy nejen občané dané obce), lze s tím sice souhlasit, na druhé straně je však zřejmé, že veřejná prostranství jsou užívána především občany té obce, ve které se nacházejí, a že jejich užívání občany jiných obcí (typicky turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů dané obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází (resp. pro občany této obce), obvykle i prospěšné. Výše uvedené pak lze bezpochyby aplikovat i na užívání předmětného pozemku – pásu městské zeleně nacházející se uprostřed brněnského sídliště B. Pro úplnost lze připomenout, že je to obec, v níž se veřejné prostranství nachází (a tedy nikoliv Česká republika), kdo je oprávněn vybírat poplatky za (zvláštní) užívání veřejného prostranství [srov. §1 písm. c) a §4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích] a kdo tedy má z existence veřejných prostranství i přímý ekonomický (fiskální) přínos.
S odvolacím soudem lze sice souhlasit v tom, že prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ex lege (srov. opětovně nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02), je to však obec (resp. obecní zastupitelstvo jako nejvyšší orgán, kterým je obec spravována, srov. čl. 101 odst. 1 Ústavy), kdo v samostatné působnosti rozhoduje o pořízení územního plánu a kdo územní plán v samostatné působnosti vydává [srov. §6 odst. 5 písm. a) a písm. c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích]. Samotná obec tak minimálně nepřímo může ovlivnit, zda ten který pozemek bude, či naopak nebude veřejným prostranstvím. V této souvislosti lze rovněž připomenout, že obec je územním společenstvím občanů, kteří mají právo na samosprávu (srov. čl. 100 odst. 1 Ústavy). Zákon tedy nemůže obcím detailně nařizovat, jak mají v té které situaci postupovat při hájení svých ekonomických zájmů [srov. rovněž §2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, dle kterého obec je veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. ]. V úvahu tudíž může připadat i postup, který odvolací soud označil za teoretický a který spočívá v tom, že obec nahradí veřejnou zeleň nacházející se na pozemcích třetích osob tím způsobem, že koupí a osází jiný pozemek. Jak již bylo naznačeno, zákon sice u obce s takovýmto postupem výslovně nepočítá, ta k němu však může být donucena ekonomickou situací. Je totiž zřejmé, že jednorázová investice do nového pozemku může být pro obec za určitých okolností výhodnější než dlouhodobé placení nájemného (resp. bezdůvodného obohacení).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že odvolací soud posoudil nárok dovolatele nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. května 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu