ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3382.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3382/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. A. , zastoupeného JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Botanická 9, 602 00, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu , IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, jednající Bc. Romanem Onderkou, MBA, primátorem, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, 602 00, o zaplacení částky 90.551,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 228/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, č. j. 19 Co 194/2009-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 5.688,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivy Kremplové, advokátky zastupující žalobce.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.)
Žalobce se žalobou podanou dne 14. 5. 2008 domáhal po žalovaném zaplacení částky 76.615,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1727/68, pozemku parc. č. 1938/455 a pozemku parc. č. 1938/765, vše v katastrálním území Bystrc, obec Brno (dále jen „předmětných pozemků“), které se nachází v urbanistickém celku sídliště a jsou veřejným prostranstvím. Uzavřel, že žalovaná předmětné pozemky jako veřejné prostranství užívá, čímž se bezdůvodně obohacuje na úkor žalobce.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 3. 2009, č. j. 30 C 228/2009-53, žalobě ve výroku I. co do částky 61.427,04 Kč s příslušenstvím vyhověl; ve výroku II. co do částky 29.124,16 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; ve výroku III. zamítl příslušenství požadované nad rámec zákonem stanovené sazby; a ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení. K odvolaní žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 19 Co 194/2009-74, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soudy nižších stupňů v předmětné otázce rozhodují rozdílně. Jako dovolací důvod žalovaný uvedl nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítl, že zákon neukládá obcím povinnost poskytovat vlastníkům pozemků, které byly prohlášeny za veřejné prostranství, finanční kompenzaci. Dovolatel rovněž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, na jehož základě dovozoval, že jakékoliv úvahy o omezování vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) podléhají principu závaznosti vlastnického práva ve prospěch zákonem chráněných obecných zájmů ve smyslu čl. 11 odst. 3 LZPS. Uzavřel, že analogicky s institutem obecného užívání podle §19 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, je třeba i v případě veřejných prostranství dovozovat, že vlastníku finanční náhrada za prohlášení jím vlastněného pozemku za veřejné prostranství nepřísluší.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že pozemky v jeho vlastnictví, které jsou veřejným prostranstvím, mohou být užívány neomezeným okruhem uživatelů. Doplnil, že je není možné zastavět, oplotit ani jinak hospodářsky užívat, proto prohlášení pozemků za veřejné prostranství ve svém důsledku omezuje výkon vlastnického práva. Uzavřel, že ačkoliv existuje právní důvod pro užívání veřejného prostranství, nejedná se o soukromoprávní titul, z něhož by obci vzniklo oprávnění, které by vlastník pozemku měl strpět bezúplatně. Dle názoru žalobce se tak obec na jeho úkor bezdůvodně obohacuje. Proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, kterým soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , má-li napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolání však není přípustné.
Otázka bezdůvodného obohacení spočívajícího v obecném užívání pozemku, který je veřejným prostranstvím a ve vlastnictví třetí osoby, byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to například v rozsudku ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, dospěl Nejvyšší soud k závěru: „[n]ení-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytnuto bezplatně.“ Tento právní názor přitom Nejvyšší soud vyslovil i ve svých rozsudcích ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a sp. zn. 33 Odo 1064/2005, jakož i v rozhodnutí ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 872/2003. Dovolací soud pak neshledal důvody, proč by se měl od této konstantní judikatury odchýlit ani v projednávané věci. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, je zjevně nepřípadný, neboť uvedený nález problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku, který je veřejným prostranstvím, neřeší. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, použitelné právní závěry citovaného nálezu reflektuje.
Dovolací soud dále uvádí, že obstát nemůže ani argumentace dovolatele, podle níž je přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v souzené věci dána, protože rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku, která je soudy nižších stupňů rozhodována rozdílně. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž nemůže být založena poukazem na rozdílnou rozhodovací praxi soudů nižších stupňů, je-li předmětná právní otázka již konstantně řešena judikaturou (příp. stanoviskem) dovolacího soudu, jak je tomu v dané věci. I když právní názory, které Nejvyšší soud zaujal, nejsou ex lege závazné pro řešení případů obdobného druhu, nelze ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem vyložily, z jakých nosných důvodů nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007). Je tudíž zjevné, že rozdílná rozhodovací praxe soudů nižších stupňů jako důvod připuštění dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může přicházet v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud zatím nesplnil svou sjednocovací funkci dle §14 odst. 1 a 3 zákona č. 6/2002 Sb. a soudům nižších stupňů doposud neposkytl jednotné řešení právní otázky. Je-li však v judikatuře dovolacího soudu takové jednotné řešení přijato, může být přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána jen tehdy, řeší-li v projednávané věci odvolací soud právní otázku oproti dosavadní judikatuře dovolacího soudu rozdílně, resp. odvolací soud v projednávané věci bez adekvátního zdůvodnění judikaturu dovolacího soudu nerespektuje, nebo má-li být dovolacím soudem (dříve) vyřešená právní otázka posouzena jinak (k poslednímu srov. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1884). Opačný výklad by totiž zcela popíral sjednocující funkci Nejvyššího soudu založenou ustanovením §14 odst. 1 a 3 zákona č. 6/2002 Sb.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://www.nsoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 30 C 228/2008, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o části nároku ve výši 61.427,04 Kč, se sestávají z odměny advokáta ve výši 4.440,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 20% DPH (§21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu