ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2075.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2075/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. K. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. P., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky ve výši 583.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 162/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2009, č. j. 56 Co 31/2008 - 305, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2009, č. j. 56 Co 31/2008-305, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou ze dne 25. 10. 1995 domáhal na Ing. R. P., CSc., právním předchůdci žalovaného, zaplacení částky 583.200,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že dne 12. 12. 1994 uzavřel s právním předchůdcem žalovaného smlouvu o dílo č. 19/94120085, jejímž předmětem bylo provedení stavebních a montážních prací na výměníkové stanici v objektu Z. v K. (dále jen „smlouva o dílo“), a na základě této smlouvy následně dne 8. 2. 1995 zaplatil předchůdci žalovaného zálohu na provedení díla ve výši 583.200,- Kč. Dne 10. 8. 1995 se účastníci smlouvy dohodli na zrušení uvedené smlouvy o dílo. Zálohu však právní předchůdce žalovaného i přes výzvu žalobce nevrátil.
Právní předchůdce žalovaného navrhoval zamítnutí žaloby. Namítal, že k dohodě o zrušení smlouvy o dílo nedošlo a sám byl naopak připraven dohodnuté dílo realizovat, jakmile žalobce poskytne potřebnou součinnost.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. února 2002, č.j. 16 C 331/95-124, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že účastníci platně uzavřeli smlouvu o dílo a žalobce v řízení neprokázal, že by došlo k jejímu zrušení dohodou účastníků či jednostranným odstoupením od smlouvy. Dospěl tak k závěru, že nejsou dány podmínky pro přiznání nároku žalobce, neboť se jedná o plnění poskytnuté dle platné smlouvy o dílo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. února 2003, č.j. 12 Co 310/2002-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když uvedl, že žalobcem nárokovanou částku žalovaný od žalobce převzal v souladu s platnou smlouvou o dílo jako zálohu na cenu díla.
Dne 10. 4. 2003 žalovaný zemřel a soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 10. 2003, č.j. 16 C 331/95-180, rozhodl, že bude dle §107 o.s.ř. v řízení na straně žalovaného nadále pokračovat s JUDr. J. P. jako jediným dědicem žalovaného.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 11/2004, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí současně vyslovil závazný právní názor, podle kterého je uzavření smlouvy o dílo majetkoprávním úkonem, kterému musí předcházet podle §45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích ve znění od 20. 7. 1994 do 30. 11. 1995 (dále jen „zákon č. 367/1990 Sb.“) rozhodnutí obecní rady; v případě absence rozhodnutí obecní rady, je smlouva o dílo absolutně neplatná dle §39 obč. zák.
Soud prvního stupně po té rozsudkem ze dne 19. 11. 2007, č.j. 16 C 162/2005-274, žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 583.200,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl (vázán právním názorem dovolacího soudu), že vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o dílo pro absenci předchozího souhlasu obecní rady představuje žalobcem poskytnutá záloha plnění z neplatného právního úkonu, které je žalovaný povinen žalobci dle §457 obč. zák. vrátit. Soud prvního stupně rovněž odmítl návrh žalovaného na započtení jeho pohledávky vůči nároku žalobce, neboť dospěl k závěru, že žalovaný na základě smlouvy o dílo žalobci žádné plnění neposkytl.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 56 Co 31/2008 - 305, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že vymáhání vrácení plnění z neplatné smlouvy (nikoliv podání samotné žaloby) je rovněž majetkoprávním úkonem obce, kterému musí předcházet rozhodnutí obecního zastupitelstva případně obecní rady dle §45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb. a které nemůže být nahrazeno prohlášením starosty obce. V souzené věci rozhodl o podání žaloby vůči žalovanému pouze primátor města, aniž by k tomu měl souhlas obecní rady. Z uvedeného důvodu proto není v souzené věci dána aktivní věcná legitimace žalobce.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítal, že:
právo na vrácení vzájemného plnění z absolutně neplatné smlouvy vzniká již v okamžiku, kdy obě strany na základě takové smlouvy plní, a pro jeho uplatnění u soudu není nutný žádný další právní úkon,
rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění vychází z neurčitého výrazu „vymáhání vrácení plnění z neplatné smlouvy,“
rozsudek odvolacího soudu neobsahuje všechny obligatorní obsahové náležitosti (§157 odst. 1 o. s. ř.), neboť v něm chybí poučení o možnosti podání dovolání.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dle §236 odst. 2 o.s.ř. není dovolání v souzené věci přípustné, neboť argumentace žalobce směřuje pouze proti odůvodnění rozsudku. Dále uvedl, že pro soudy obou stupňů je závazný právní názor Nejvyššího soudu, podle kterého jsou majetkoprávní úkony obce provedené starostou bez souhlasu orgánů obce absolutně neplatné. Dle názoru žalovaného je přitom prokazatelné, že v orgánech obce nebylo rozhodnuto o podání žaloby proti žalovanému, ačkoliv i takový úkon je majetkoprávním úkonem obce vyžadující souhlas obecní rady, což nelze zhojit ani dodatečným prohlášením primátora města; žalobce tudíž není v souzené věci aktivně věcně legitimován. Konečně žalovaný uzavřel, že za neurčitý nelze považovat výraz „vymáhání vrácení plnění z neplatné smlouvy,“ neboť je zřejmé, že se jedná úkon směřující k uplatnění práva na vrácení poskytnuté zálohy u soudu.
C. Přípustnost
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nadto dovolací soud uvádí, že aplikace §236 odst. 2 o.s.ř. namítaná žalovaným, nepřichází v daném případě v úvahu, neboť dovolatel podaným dovoláním napadl výrokovou část rozhodnutí odvolacího soudu.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K otázce aktivní věcné legitimace žalobce
1. Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. stanoví, že „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Podle §21 odst. 1 o.s.ř., který upravoval otázku procesní způsobilosti právnických osob (ve znění k 25. 10. 1995) „za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo pracovník (člen), který prokáže, že je oprávněn za ní jednat.“ Dle §52 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb. „starosta zastupuje obec navenek.“ Podle ustanovení §45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb., obecní rada mimo jiné „zabezpečuje řešení ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu.“
2. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 29. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, vymezil, že „starosta obce nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat.“ Z uvedeného rozhodnutí se rovněž podává, že „oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce je ze zákona beze zbytku rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo, a to tak, že obecní zastupitelstvo rozhoduje o taxativně vypočtených právních úkonech podle §36a odst. 1 a 2 zákona o obcích [zákona č. 367/1990 Sb.], zatímco obecní rada rozhoduje na základě generální (zbytkové) klausule uvedené v §45 písm. p) zákona o obcích [zákona č. 367/1990 Sb.] o všech ostatních právních úkonech obce.“ Takové rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu a jeho absence zakládá absolutní neplatnost právního úkonu. Dle konstantní judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu je uvedenou právní koncepcí chráněn princip územní samosprávy zakotvený v čl. 8, čl. 100 a čl. 101 Ústavy České republiky. Starosta obce tudíž nemůže bez souhlasu obecního zastupitelstva (případně rady obce) platně učinit takový právní úkon, který by závažným způsobem ohrožoval majetek obce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 11/2004, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, příp. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04).
3. Dovolací soud rovněž připomíná, že český právní řád staví na koncepci tzv. nauky o právu na soudní ochranu. Žaloba je chápána jako procesní úkon, jímž se žalobce obrací na soud návrhem, aby o jeho určitém subjektivním právu proti určitému žalovanému autoritativně rozhodl (srov. Winterová, A. Civilní právo procesní. Praha: Linde, 2006, s. 215). Naproti tomu právo na podání žaloby je chápáno jako oprávnění jednotlivce vůči státu na poskytnutí soudní ochrany v právních vztazích, které vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Dovolací soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně rozlišil samotné podání žaloby od úkonu obce, kterým je projevena vůle realizovat právo na žalobu (tj. rozhodnutí o tom, zda žaloba bude ve věci podána). Odvolací soud však nesprávně interpretoval právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 11/2004. Rozhodnutí o realizaci práva na žalobu – vznesení nároku obce jako věřitelky vůči dlužníkovi, který přes výzvu dobrovolně nesplnil svůj závazek z bezdůvodného obohacení, u příslušného soudu – nepatří do rozhodovací pravomoci obecní rady dle §45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb., neboť se nejedná o právní úkon, který by ve smyslu ochrany principu územní samosprávy ohrožoval majetek obce. Realizací práva na žalobu naopak dochází k zabránění oslabení práva na vydání bezdůvodného obohacení jeho případným promlčením. V dané souvislosti odkazuje dovolací soud i na nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, podle kterého „mechanická aplikace instrumentů práva, bez přihlédnutí k principům samosprávného řízení obce, jehož významnou část tvoří nakládání s majetkem obce, by činila z práva absurdní nástroj, ignorující smysl a účel ústavního principu samosprávy.“ Obdobnou mechanickou aplikaci ustanovení §45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb. provedl v souzené věci i odvolací soud, neboť jeho výklad ustanovení §45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb. odporuje smyslu a účelu ústavního principu samosprávy. Na základě předložené interpretace by nepodání žaloby starostou obce, resp. jeho pasivita, souhlas orgánů obce nevyžadovalo; to je však v rozporu s přiměřeným výkladem ustanovení §36a odst. 1 písm. g) zákona č. 367/1990 Sb., dle kterého obecní zastupitelstvo rozhoduje o vzdání se práva a prominutí pohledávky vyšší než 5.000,- Kč. Extenzivní výklad podaný odvolacím soudem ohledně neplatnosti rozhodnutí o podání žaloby je z uvedených důvodů nutné odmítnout (k nepřípustnosti extenzivního výkladu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04). Dovolací soud proto uzavřel, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že primátor města nebyl oprávněn k uplatnění práva města na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému u soudu pouze z důvodu, že podání žaloby nepředcházelo souhlasné rozhodnutí obecní rady, a není tak v souzené věci dána aktivní věcná legitimace žalobce, je jeho právní posouzení věci nesprávné [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
II. K námitce absence obligatorních náležitostí rozsudku odvolacího soudu
5. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že způsobilou dovolací námitkou není poukaz dovolatele na absenci řádného poučení o možnosti podání dovolání, neboť se jí neuplatňuje žádný z důvodů vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Z dikce ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. se rovněž podává, že jediným právním důsledkem neuvedení poučení o možnosti dovolání v rozhodnutí odvolacího soudu (§157 odst. 1 o.s.ř.) je oprávnění dovolatele podat dovolání výjimečně ve lhůtě čtyř měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
III. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu
6. Dovolací soud se neztotožnil ani s námitkou dovolatele, že použití výrazu „vymáhání vrácení plnění z neplatné smlouvy“ je natolik neurčité, že zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu odůvodnění uvedeného rozhodnutí jasně vyplývá, že odvolací soud použitým výrazem rozumí uplatnění nároku, resp. hmotně-právní úkon směřující vůči žalovanému jako dlužníkovi, tj. rozhodnutí o tom, zda bude či nebude podána žaloba u příslušného soudu. Z předeslaného popisu ostatně vycházel i dovolací soud při posouzení otázky aktivní věcné legitimace (ad I.). Dovolací námitku z uvedeného důvodu shledal dovolací soud nedůvodnou.
Protože však napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, což bylo rozvedeno sub I., Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst.1 o.s.ř.) včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu