ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2083.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2083/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky A. L. , zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, 110 00 Praha 1, Ulice 28. října 1001/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 10. 2010, sp. zn. 19 Co 401/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 69/2010 (žalobkyně A. L. , zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, 110 00 Praha 1, Ulice 28. října 2001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, 110 00 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu ve výši 17.081.814,50 Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u Obvodní soud pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 69/2010, bylo rozhodnuto rozsudkem z 29. 6. 2010, č. j. 30 C 69/2010-245. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované České republice-Ministerstvu financí uloženo zaplatit žalobkyni A. L. finanční náhradu 642.487,50 Kč formou cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby bylo žalované České republice – Ministerstvu financí uložena další povinnost zaplatit žalobkyni 16.439.326,- Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státního dluhopisu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni A. L. bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 částku 36.514,20 Kč na úhradu placeného znalečného a žalované České republice – Ministerstvu financí bylo uloženo zaplatit 1.921,80 Kč na úhradu placeného znalečného, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované České republiky – Ministerstva financí proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 10. 2010, sp. zn. 19 Co 401/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29. 6. 2010, č. j. 30 C 69/2010-245, potvrzen „ve vyhovujícím výroku rozsudku ve věci samé“ a ve výrocích o nákladech řízení. Žalované České republice bylo uloženo zaplatit žalobkyni 50.650,- Kč na úhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo (podle §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání odvolatelky není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že v tomto soudním řízení, v němž se žalobkyně domáhá finanční náhrady za nemovitost, kterou jí nelze vydat ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, rozhodoval už i dovolací soud, a to rozsudkem ze dne 31.1.2006 (28 Cdo 1566/2005 Nejvyššího soudu). Po tomto zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vycházely soudy v dalším řízení z právních závěrů vyjádřených v rozhodnutí dovolacího soudu, pokud jde o přechod nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, na stát podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., i pokud jde o včasné uplatnění nároku žalobkyně (z hlediska prekluze či promlčení). Pokud šlo o výši požadované náhrady, vycházelo rozhodnutí soudu ze znaleckého posudku, kterým byly nemovitosti ohodnoceny ke dni 1. 1. 1950 na základě cenových předpisů účinných k 1. 4. 1991 částkou 965.250,- Kč. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je oprávněnou osobou, a to po své zemřelé matce M. U. (zemřelé 23. 9. 1983) v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, dále po své tetě M. U. zemřelé, také v rozsahu jedné čtvrtiny a pak i po svých prarodičích H. U. zemřelém a C. U. zemřelé, a to v rozsahu dvou ideálních čtvrtin. Žalobkyni byla takto přiznána již předchozím rozhodnutím náhrady 2.14.186,- Kč za její restituční nárok po její matce a dalším rozsudkem jí pak byl přiznána náhrada 642.487,50 Kč jako finanční nárok po prarodičích žalobkyně a po její tetě. Žalobkyně byla tedy shledána oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) a e) zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, kterým byl odvoláním žalované dotčen, tedy ve vyhovujícím výroku, včetně i výroků o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 30. 11. 2010 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně 25. 1. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 10. 2010 (sp. zn. 19 Co 401/2010 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka poukazovala především na to, že nemovitosti, o náhradě za které v tomto řízení šlo, byly oceněny ke dni přechodu věci na stát, tj. k 1. 1. 1950 podle předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., a to částkou 856.674,- Kč. Dovolatelka k tomu důrazně namítá, že poskytnutí náhrady až po téměř 12 letech po podání žádosti o finanční náhradu, a tedy až po dvaceti letech od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a o náhradách za dočasné užívání pozemků (ve znění platném ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., svým dopadem a aplikací po téměř dvaceti letech je tře ba vykládat tak, že bude žalobkyni poskytnuta finanční náhrada ve výši podle předpisu o cenách platných ke dni rozhodování ve věci samé. Dovolatelka je toho názoru, že ustanovení §13 odst. 4, věta poslední, nemůže být co do smyslu tohoto restitučního předpisu vykládáno i její tíži, když dané řízení probíhá již déle než 12 let, přičemž začalo probíhat 8 let po účinnosti a platnosti zákona ve vztahu k oceňovacím vyhláškám. Dovolatelka je přesvědčena, že „je nepochybné, že v době na počátku 90. let minulého století byla cenová hladina nemovitostí diametrálně odlišná než je v současné době“. Dovolatelka má za to, že čím déle po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. soud rozhodne, tím je faktická hodnota dle oceňovacích vyhlášek stále nižší. Je proto nutné, podle názoru dovolatelky, odlišit škodu vzniklou průtahy v řízení, proti kterým se lze bránit prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škody způsobené při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem, a škody vzniklé osobě oprávněné v důsledku zafixování cen nemovitostí o jejich oceňování cenovými předpisy pro účely restitucí. Dovolatelka je toho názoru, že by ustanovení §13 odst. 4, poslední věta, zákona č. 87/1991 Sb. mělo být vykládáno tak, že se nemovitosti oceňují podle oceňovacího předpisu účinného ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., ale cena se určí ke dni, ve kterém dochází k rozhodování ve věci samé. Dovolatelka je posléze i toho názoru, že by dovolací soud měl v tomto smyslu podat podle ustanovení článku 95 odst. 2 Ústavy ČR návrh na zrušení poslední věty ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. anebo alespoň slov „ke dni účinnosti toho zákona“ v uvedeném ustanovení; byl by tím odstraněn, dovozovala dovolatelka, rozpor s ústavním pořádkem, který je dán tím, že fixace uvedené skutečnosti, která vůbec neodpovídá cenám nemovitostí“.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehda, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §13 odst. 1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3,4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. finanční náhrad spočívá ve vyplacení hotovosti nejvíce ve výši 30.000,- Kč a ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu. Výši finanční náhrady upraví vláda svým nařízením. Finanční náhrada podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991; viz §35 zákona č. 87/1991 Sb.). – Ohledně zmíněných cenových předpisů jde tu zejména o vyhlášku č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 40/1991 Sb.).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 12. 5. 2000, IV. ÚS 8/2000 (uveřejněném pod č. 71 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo ,že za náhradu podle restitučního předpisu (zejména podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) by neměla být považována jakákoli náhrada, nýbrž jen taková náhrada, kterou je možno považovat za odpovídající předpisům v době činnosti tohoto zákona.
V nálezu Ústavního soudu ČRT z 3. 6. 2008, IV. ÚS 581/06 (uveřejněném pod č. 101 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že ani ustanovení §21 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a o náhradách za dočasné užívání pozemků nelze chápat a interpretovat jako „zmocnění pro znalce zvýšit cenu zjištěnou, respektive jako oprávnění pro soud rozhodující o náhradě podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“.
Vzhledem k těmto uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu (vydaného v této právní věci) a k právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo tu možné dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svým rozsudku z 20. 10. 2010 (sp. zn. 19 Co 401/2010 Městského soudu v Praze), v nichž měl v podstatě na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z publikované judikatury soudů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), nebo právní otázku, která by bylo rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud svým rozsudkem z 20. 10. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nebylo proto možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolací soud nesdílí také názor dovolatelky, že by ze strany obecných soudů ČR bylo na místě podat „podle ustanovení článku 95 odst. 2 Ústavy ČR návrh na zrušení poslední věty §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., anebo alternativně slova: ke dni účinnosti tohoto zákona, v tomto ustanovení“.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Ministerstvu financí v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu