ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2155.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2155/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Z. V., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10. 6. 2003, sp. zn. 20 Co 557/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 618/95 (žalobkyně Z. V., zastoupené advokátkou, proti žalované O., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně z 10. 6. 2003, sp. zn. 20 Co 557/2002.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k řízení o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 31. 5. 2002, č.j. 4 C 618/95-150.
Odůvodnění:
Žalobou žalobkyně, podanou u soudu 30. 6. 1995, domáhala se uložení povinnosti žalovanému státnímu podniku uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 51 s pozemkem parc. č. 91/1 (o výměře 250 m2) v katastrálním území T. Tyto nemovitosti, uvádělo se v žalobě, patřily původním spoluvlastníkům M. G. a A. G., jejich majetek byl za války tzv. arizován převodem na německou firmu S. v B. Na Čs. stát přešel tento majetek podle dekretu č. 108/1945 Sb. Na tento majetek měli právní nástupci původních vlastníků nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946., ale jejich nárok nebyl uspokojen po 25. 2. 1948.
Ze strany žalované bylo namítáno, že žalobkyně neprokázala dostatečně, že je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) a bylo proto navrhováno zamítnutí žaloby žalobkyně.
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze 6. 2. 1998, č.j. 4 C 618/95-67, byla žaloba žalobkyně zamítnuta proti žalované O., a řízení o žalobním návrhu žalobkyně proti původně rovněž žalované O. A. B., s.r.o., bylo zastaveno. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit každému z uvedených žalovaných na náhradu nákladů řízení částku 6.208,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 6.2.1998 bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 8. 4. 1999, sp. zn. 20 Co 326/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen výrok rozsudku o zamítnutí žaloby žalobkyně vůči O., státnímu podniku, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyni a tímto žalovaným podnikem. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit této žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.870,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K ústavní stížnosti žalobkyně zrušil Ústavní soud ČR nálezem z 25. 5. 2000, IV. ÚS 210/99, rozsudek Krajského soudu v Brně z 8. 4. 1999, sp. zn. 20 Co 326/98. V odůvodnění tohoto nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou aplikace a výkladu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. V případě žalobkyně Z. V. bylo v tomto nálezu Ústavního soudu ČR dovozováno, že pokud jí vznikl nárok na vydání majetku, který nebyl privatizován před 1. 11. 1994, byla tu privatizace majetku blokována na základě ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud ČR tu vyslovoval názor, že v daném případě „krajský soud tím, že nevyhověl odvolání stěžovatelky, poskytl ochranu stavu vytvořenému contra legem, čímž porušil článek 90 a článek 95 odst. 1 Ústavy ČR“. Dále Ústavní soud ČR dovozoval, že ohledně aplikace článku II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. v daném případě bylo rozhodující, že nebyla splněna ta podmínka, že by k převodu vlastnického práva ze státu na jiný subjekt došlo před 1. 11. 1994. Protože odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí, napadeném ústavní stížnosti, z jiného právního názoru, zrušil Ústavní soud ČR rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., když nepovažoval za nezbytné zrušit i rozsudek soudu prvního stupně.
Krajský soud v Brně potom usnesením z 2. 10. 2001, sp. zn. 20 Co 477/2000, zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze 6. 2. 1998, č.j. 4 C 618/95-67, ve výroku (označeném I.) o zamítnutí žalobního návrhu proti žalované O., jakož i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a touto žalovanou, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zastaveno bylo řízení o odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně (označeném II.), týkajícímu se zastavení řízení o žalobě žalobkyně proti žalované O. A. B. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit této žalované O. A. B. 2.870 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo soudu prvního stupně ukládáno vycházet ze závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR a v dalším řízení zkoumat naplnění všech předpokladů podle zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu žalobkyně na straně jedné a žalované O., na straně druhé.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Třebíči rozsudek z 31. 5. 2002, čj. 4 C 618/95-150, kterým bylo uloženo žalované O., uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání budovy čp. 51 a pozemku parc. č. 91/1 v katastrálním území T., zapsaných na listu vlastnictví č. 8622 pro obec a katastrální území T. Uvedené žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 4.485,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně v řízení prokázala, že je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., jako státní občanka ČR s trvalým pobytem mimo území České republiky (která se stala oprávněnou osobou po nálezu č. 164/1994 Sb.); žalobkyně je vnučkou původního vlastníka nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně, který pro svůj židovský původ zahynul v koncentračním táboře, kde zahynula i matka žalobkyně. Nemovitosti byly v rámci tzv. arizace židovského majetku převedeny na německou S. s. B., s. r. o. , a pozůstalostní řízení po matce žalobkyně bylo zastaveno. Dne 26. 2. 1950 bylo ohledně těchto nemovitostí vloženo vlastnické právo jako příděl na Ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky a dne 23. 3. 1952 bylo vlastnické právo pro stát vyhlášeno v Úředním listě č. 101/1952.
V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dne 20. 4. 1995 podala výzvu k vydání věcí jak vůči O., tak i vůči O. A. B., s. r. o.
Soud prvního stupně ještě dodával, že vycházel ve svém rozhodování ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu‚ČR z 24. 5. 2000, IV ÚS 310/99, a konstatoval, že majetek, o nějž v tomto řízení jde, nebyl privatizován před 1. 11. 1994, takže privatizace tu byla blokována na základě ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.; proto zahrnutí tohoto majetku do privatizačního projektu tu bylo neoprávněné a jestliže stát přesto disponoval s tímto majetkem, šlo o úkon absolutně neplatný, který nemohl vést k nabytí vlastnického práva.
Proto soud prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 občanského soudního řádu.
O odvolání žalované O., státního podniku v likvidaci, proti rozsudku Okresního sodu v Třebíči z 31. 5. 2002, č.j. 4 C 618/95-150, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 10. 6. 2003, sp. zn. 20 Co 557/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti odvolání podávajícímu podniku uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání budovy čp. 51 a pozemku parc. č. 91/1 v katastrálním území T. Žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Usnesením Krajského osudu v Brně z 10. 6. 2003, sp. zn. 20 Co 557/2002 bylo pak ještě rozhodnuto, že se mění výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žalovanému státnímu podniku nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je právní nástupkyní M. G., původního vlastníka sporných nemovitostí, který byl v období 1941 – 1945 vězněn v koncentračním táboře, kde také zahynul, stejně jako jeho dědička, jíž byla matka žalobkyně Z. V. Nemovitosti, které původně patřily M. G., byly za okupace dne 30. 5. 1941 prodány německé společnosti prostřednictvím ustanoveného kurátora G. firmy. V důsledku tohoto převodu nemovitosti na německou společnost byla tato kupní smlouva neplatná ve smyslu ustanovení §1 a §5 dekretu č. 5/1945 Sb. Účinností uvedeného dekretu (tj. dnem 23. 5. 1945) pozbyla smlouva z 30. 5. 1941 platnosti, ale nedošlo tu k automatickému navrácení vlastnických práv původnímu majiteli. Další postup byl upravován v těchto věcech zákonem č. 128/1946 Sb., který ve svém ustanovení §1 také vyslovil neplatnost majetkových převodů movitého i nemovitého majetku, provedených v období po 29. 9. 1938. Podle tohoto zákona bylo nutno uplatnit nárok na vrácení majetku tohoto druhu u orgánu, který zavedl národní správu majetku, a v případě, že nebylo žádosti tímto orgánem vyhověno, případně nebylo o ní rozhodnuto do 3 měsíců ode dne podání žádosti, musel být nárok uplatněn u soudu. S poukazem na tuto právní úpravu byl odvolací soud toho názoru, že žalobkyni nelze považovat za osobu oprávněnou podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože nepostupovala podle zákona č. 128/1946 Sb. Žalobkyně svůj nárok uplatnila u soudu až 30. 6. 1995, takže tu, podle názoru odvolacího soudu, nárok žalobkyně již zanikl v tříleté lhůtě, jež byla stanovena v zákoně č. 128/1946 Sb.
Podle názoru odvolacího soudu je pak již nerozhodné, zda žalobkyně zaslala včas ve lhůtě dané zákonem č. 87/1991 Sb. výzvu povinnému subjektu k vydání nemovitostí.
Odvolací soud proto v důsledku tohoto svého právního názoru změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně ve věci samé byla zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 17. 7. 2003 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu v Třebíči dne 11. 9. 2003, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovala dovolatelka na to, že její dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé, takže je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že v daném případě byl majetek, který patřil původně M. G., nesprávně zahrnut do konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb., a to přes výslovné ustanovení §2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., jímž byl z konfiskace vyjmut majetek, který původní vlastník pozbyl v důsledku rasové perzekuce. Stát, popřípadě F. n. o., tu tedy převzal majetek bez právního důvodu a také postupem porušujícím obecně uznávaná liská práva.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení zahájené před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Dovolání dovolatelky je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka uplatňovala v dovolání jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Toto ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 téhož zákona (jmenovitě pokud jde o české státní občanství) a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisu, došlo z důvodů uvedených v §2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
V daném případě soud prvního stupně provedl zjištění a dokazování o tom, kdo byl původním vlastníkem nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, dále jakým způsobem převodu došlo z rasových důvodů k tomu, že majetek původního vlastníka byl převeden za války kupní smlouvou ze 14. 5. 1941 na německého nabyvatele (uzavřenou tak, že převod uskutečnil ustanovený „kurátor“), také o tom, že uvedený majetek byl rozhodnutím o přechodu práva vlastnického z konfiskované podstaty (podle dekretu č. 108/1945 Sb.), vydaným Osídlovacím úřadem a F. n. o. v P. z 13. 2. 1950, odevzdán podle vyhlášky č. 1870/1946 Úředního listu I Ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky, s. r. o., v P., jakož i o tom, na koho přešla práva původního vlastníka nemovitostí; soud prvního stupně se zabýval i tím, za jakých důvodu nedošlo k uspokojení nároků pozůstalých po původních vlastnících majetku v době po 25. 2. 1948.
Odvolací soud na rozdíl od názoru soudu prvního stupně měl za to, že osobou oprávněnou pro uplatnění nároku podle ustanovení §3 odst. 2 zákona může být jen ta osoba, která řádně uplatnila své právní nároky podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. způsobem v těchto předpisech uvedeným u příslušných státních orgánů, k čemuž v daném případě nedošlo.
Ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) zdůrazňuje skutečnost, že věci, jichž se nárok oprávněné osoby týká, přešly na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. a že právě v době tohoto přechodu věci na stát měla oprávněná osoba nárok na ně podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. V ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) však není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl uplatněn podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. K tomuto právnímu závěru (který Nejvyšší soud vyjádřil už např. v rozhodnutích 2 Cdon 727/97, 28 Cdo 1175/2002 a 28 Cdo 1326/2002) dospěl i Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 9. 12. 1998, II. ÚS 3/98, uveřejněném pod č. 152 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Z toho důvodu, že tedy odvolací soud v daném případě vycházel z jiného právního názoru, nemohl dovolací soud pokládat rozhodnutí odvolacího soudu za správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení o odvolání žalované O., státního podniku v likvidaci, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 31. 5. 2002, čj. 4 C 618/95-150.
V tomto dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu). V případě rozhodování o dosavadních nákladech řízení je třeba přihlížet i k nákladům řízení o dovolání (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu