ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2170.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2170/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně České pojišťovny a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, adresa pro doručování: Česká pojišťovna a.s., Referát právní – regresy, se sídlem Brno, Rašínova 7, proti žalované M. K., právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem Příbram III, Zahradnická 74,o zaplacení částky 209.316,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 57/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 19 Co 309/2011-443, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.647,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám právního zástupce žalované JUDr. Jaroslava Sýkory.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 30. 1. 2008 domáhala zaplacení částky 246.369,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení vzniklého žalované neoprávněným vyplacením pojistného plnění. Uvedla, že dne 27. 12. 2005 žalovaná nahlásila žalobkyni dopravní nehodu svého vozidla, když tvrdila, že dostala vozidlo do smyku, sjela mimo komunikaci a oběma boky vozidla narazila do stromů. Na základě uplatněného nároku byla dne 31. 1. 2006 zaplacena společnosti provádějící asistenci faktura za odtah vozidla žalované ve výši 7.234,- Kč a dne 9. 2. 2006 bylo žalované vyplaceno pojistné plnění ve výši 239.135, Kč. Dále žalobkyně uvedla, že kontrolou spisu škodní události nabyla podezření,
že k poškození vozidla nedošlo způsobem tvrzeným žalovanou. Na základě znaleckého posudku č. L-12-12/2007 znaleckého ústavu MBL Crash expert s. r. o. ze dne 8. 6. 2007, který si objednala, dospěla žalobkyně k závěru, že k poškození vozidla žalované nedošlo při dopravní nehodě, jakožto nahodilé události. Žalované proto nevznikl nárok na pojistné plnění a vzniklo ji bezdůvodné obohacení.
Žalovaná odmítla tvrzení, že by k poškození vozidla nedošlo způsobem jí uvedeným, zejména namítala, že se s obsahem znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem MBL Crash expert s. r. o. nesouhlasí. Navrhla, aby soud zadal zpracování znaleckého posudku nezávislému znalci.
Ve věci rozhodoval opakovaně Okresní soud v Příbrami i Krajský soud v Praze a jednou Nejvyšší soud. S ohledem na rozsah dovolání je však podstatné, že soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že k některým z žalovanou uplatněných poškození vozidla nemohlo dojít při žalovanou deklarované dopravní nehodě. Pokud pak žalobkyně vyplatila pojistné plnění i za tato poškození, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Jestliže však žalobkyně dovozovala povinnost žalované vydat celé vyplacené pojistné plnění na základě tvrzení, že k poškození vozidla žalované nedošlo při dopravní nehodě, jakožto nahodilé události, soudy obou stupňů uzavřely, že dopravní nehoda deklarovaná žalovanou je technicky možná a nebylo prokázáno, že by se jednalo o tzv. „fingovanou“ dopravní nehodu.
Za účelem srozumitelnosti dovolací soud předesílá, že původním předmětem řízení byla částka 246.369,- Kč. Již před posledním odvolacím řízením však byla žalobkyni na základě výše uvedené argumentace pravomocně přiznána částka 37.053,- Kč odpovídající podle skutkových zjištění soudu prvního stupně poškozením, ke kterým nemohlo při žalovanou deklarované dopravní nehodě dojít a předmětem řízení posledního odvolacího řízení tak byla částka 209.316,- Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, č. j. 19 Co 309/2011-443, jako soud odvolací dospěl k závěru, že poškozením, ke kterým dle skutkových zjištění soudu prvního stupně (které odvolací soud převzal) nemohlo dojít odpovídá částka vyšší než doposud žalobkyni přiznaných 37.053,- Kč, a proto žalobkyni z aktuálního předmětu řízení přiznal ještě dalších 32.741,- Kč. Celkově tak bylo žalobkyní přiznáno 69.794,- Kč a její žaloba byla zamítnuta v částce 176.575,- Kč. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení podle zásady úspěchu ve věci, neboť neshledal žádný důvod pro aplikaci §150 o. s. ř. Žalobkyni tak uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech všech řízení částku 109.317,- Kč (srov. výrok II. a III. rozsudku). Z celkových nákladů řízení státu uložil žalobkyni povinnost zaplatit částku 12.704,- Kč (srov. výrok IV. rozsudku) a žalované částku 4.940,- Kč (srov. výrok V. rozsudku).
B. Dovolání
Proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 19 Co 309/2011-443, o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení celkem ve výši 109.317,- Kč (srov. výroky II. a III. rozsudku) a výroku zavazujícímu žalobkyni k náhradě nákladů řízení státu celkem ve výši 12.704,- Kč (srov. výrok IV. rozsudku), podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že:
a) rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je v rozporu s ustanovením §142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí záviselo na znaleckém posudku a žalobkyně byla ve věci částečně úspěšná.
b) rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je v rozporu s ustanovením §150 o. s. ř., protože v řízení bylo prokázáno, že žalovaná uvedla při uplatnění práva na pojistné plnění nepravdivé údaje o rozsahu pojistné události (poškození). Uvedenou skutečnost měl odvolací soud posoudit jako skutečnost zvláštního zřetele hodnou pro nepřiznání nákladů řízení žalované.
Žalovaná ve svém vyjádření zejména uvedla, že argumentace dovolatelky je v rozporu se smyslem a účelem předmětných ustanovení o. s. ř., když se domnívá, že naopak ona by se mohla aplikace těchto ustanovení a plné náhrady nákladů řízení dovolávat.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, za kterou jedná její zaměstnanec, který má právnické vzdělání, a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
K námitce dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je v rozporu s §142 odst. 3 o. s. ř. ( sub a/ ) dovolací soud uvádí, že rozhodující pro souzenou věc je v tomto směru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, v němž byla řešena situace, kdy žalobkyně požadovala náhradu ušlého zisku za období od 15. 5. 2003 do 31. 8. 2008 a dovolávala se aplikace §142 odst. 3 o. s. ř., neboť naplnění podmínek §142 odst. 3 o. s. ř. spatřovala ve skutečnosti, že byla v soudním řízení částečně úspěšná, když jí byla přiznána náhrada ušlého zisku za rok 2003 a dále ve skutečnosti, že vyčíslení ušlého zisku záviselo na znaleckém posouzení. Dovolací soud v tomto směru uvedl: „ Dovolatelka přehlíží závěr odvolacího soudu, že §142 odst. 3 o. s. ř. nebylo možno aplikovat, neboť žalobou byla požadována náhrada ušlého zisku za dobu od 15. 5. 2003 do 31. 8. 2008, přičemž ušlý zisk byl přiznán jen za období roku 2003, tedy za kratší období, než které žalobkyně po rozšíření žaloby skutkově vymezila .“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013). Obdobně v souzené věci není možné aplikovat §142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně požadovala vrácení celého vyplaceného pojistného plnění s tvrzením, že k uplatněné škodě nedošlo při žalovanou deklarované dopravní nehodě (srov. č.l. 2). Z provedeného dokazování však soudy obou stupňů zjistily, že při žalovanou deklarované dopravní nehodě nedošlo jen k některým škodám, přičemž v případě většiny ostatních škod nebylo možno jejich souvislost s dopravní nehodou žalované vyloučit, navíc nebylo možné vyloučit průběh dopravní nehody tak, jak byl deklarován žalovanou. Neúspěch žalobkyně je tedy dán tím, že soudy obou stupňů shledaly nárok žalobkyně oprávněným v menším než žalovaném rozsahu. Jinými slovy, žalobkyně požadovala vrácení pojistného plnění vyplaceného za všechny deklarované škody, zatímco soudy obou stupňů dospěly k závěru, že má nárok jen na vrácení pojistného plnění vyplaceného za některé škody. Jedná se tedy o situaci obdobnou jako ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, kdy žalobkyně požadovala ušlý zisk za delší období, než jí podle soudů náleželo. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že žalobkyně svou žalobu opřela o znalecký posudek č. L-12-12/2007 znaleckého ústavu MBL Crash expert s. r. o. ze dne 8. 6. 2007, v němž se uvádí, že „ deklarovaný nehodový děj nelze jednoznačně vyloučit, ale ani potvrdit, lze jej hodnotit jako reálný, technicky možný. Provedeným rozborem předložených podkladů však bylo zjištěno, že na vozidle bylo deklarováno poškození, které nesouvisí s deklarovaným pohybem vozidla, vyjetí vpravo mimo komunikaci a vjetí do lesního prostoru. “ (srov. č.l. 27). Žalobkyně tedy měla k dispozici znalecký posudek, na základě kterého mohla usuzovat, že jí nenáleží vrácení celého vyplaceného pojistného plnění, neboť podle závěru tohoto znaleckého posudku je deklarovaná dopravní nehoda technicky možná a k některým škodám při ní mohlo dojít. První z námitek vznesených dovolatelkou tedy přípustnost dovolání nemůže založit.
Pokud dovolatelka namítá, že měl odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení aplikovat §150 o. s. ř. a nepřiznat žalované náhradu nákladů řízení ( sub b/ ), uvádí dovolací soud, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. se „ rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další “ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2943/2013, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013).
Okolností, která by v souzené věci odůvodňovala aplikaci §150 o. s. ř. však podle dovolacího soudu není pouhá skutečnost, že žalovaná uváděla při uplatnění nároku na pojistné plnění u žalobkyně větší, než soudy obou stupňů zjištěný rozsah škody, protože rozsah poškození automobilu žalované byl samotnou podstatou sporu. Současně platí, že úspěch či neúspěch účastníka řízení ve sporu je zohledněn v rozhodnutí o nákladech řízení již na základě §142 odst. 2 o. s. ř., a proto nelze jeho neúspěch opakovaně zohlednit za použití §150 o. s. ř. s odůvodněním, že část tvrzení (nároku) účastníka řízení byla podle zjištění soudů smyšlených. Opačný závěr by vedl k absurdnímu důsledku, kdy by bylo možné aplikovat §150 o. s. ř. vždy, pokud by byl účastník soudního řízení ve sporu částečně neúspěšný a podle skutkových zjištění soudů by část jeho tvrzení neodpovídala skutečnosti. Z uvedeného důvodu ani druhá námitka dovolatelky nemůže založit přípustnost dovolání.
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované účelně vynaložené náklady, které ji vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o nároku v tarifní hodnotě 122.021,- Kč (srov. §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), sestávají z odměny advokáta ve výši 6.020,- Kč (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §21 odst. 1 a odst. 4 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 1.327,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalované je nepřípustné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. srpna 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu