ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.22.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 22/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele J. Z., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 24. 6. 2005, sp. zn. 56 Co 518/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 26/2002, (žalující společnosti s ručením omezeným R., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátkou, o 1,784.473,- Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 24. 6. 2005, sp. zn. 56 Co 518/2004, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 19. 5. 2004, č. j. 82 C 26/2002-119, ukládající žalovanému zaplatit žalující společnosti s ručením omezeným 1,784.473,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% ročně za dobu od 1. 11. 2001 do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu žalobního návrhu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením projednávané právní věci. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní, jako budoucí prodávající, a žalovaným, jako budoucím kupujícím, došlo 8. 6. 2000 k uzavření dvou smluv o smlouvách budoucích. Odvolací soud měl dále za prokázané, že obsahem první z těchto smluv bylo ujednání smluvních stran, že žalobkyně, jako výlučná vlastnice pozemků v katastrálním území B. parc. č. 2104 a parc. č. 2105, zapsaných na listu vlastnictví, dále pozemku parc. č. 2107, zapsaného na listu vlastnictví, a pozemku parc. č. 2106, zapsaného na listu vlastnictví, zajistí vydání územního rozhodnutí o umístění stavby obytného domu na těchto pozemcích, jakož i vydání stavebního povolení k výstavbě obytného domu „T.-Š.“ a provede jeho výstavbu do 31. 1. 2001. Dále měl odvolací soud za zjištěno, že do 30. 4. 2001 měla žalobkyně učinit prohlášení vlastníka, v němž vymezí bytové a nebytové jednotky v obytném domě a že ve stejném termínu podá návrh na vklad domu do katastru nemovitostí. Žalobkyně měla vymezit bytovou jednotku, I. Kategorie, o třech pokojích a kuchyňském koutu v 2. nadzemním podlaží (o podlahové ploše 99,6 m2) a nebytovou jednotku č. 3 – garáž č. 3 o 22 stáních pro osobní auta, a do 15 dnů od podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, na základě prohlášení vlastníka, uzavřít se žalovaným smlouvu o převodu bytové jednotky a spoluvlastnického podílu v rozsahu 1/22 k nebytové jednotce, ve vztahu k celku, na žalovaného. Dále vzal odvolací soud za prokázané, že součástí převodu bytové jednotky a spoluvlastnického podílu k nebytové jednotce bude převod příslušného spoluvlastnického podílu na pozemcích a společných prostorách domu, to vše za kupní cenu 3,480.800,- Kč za bytovou jednotku a za kupní cenu 250.000,- Kč za nebytovou jednotku. Odvolací soud pokládal také za zjištěno, že ve smlouvě z 8. 6. 2000 je obsaženo ujednání o smluvní pokutě ve výši 5.000,- Kč za každý den prodlení ze strany žalovaného s plněním závazku ze smlouvy vůči žalobkyni ze sjednané ceny bytové jednotky, a to ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením splátek, respektive o smluvní pokutě ve výši 300.000,- Kč v případě, že prodlení žalovaného bude důvodem pro odstoupení od smlouvy žalobkyní.
Obsahem druhé smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 8. 6. 2000 bylo ujednání o budoucím uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky č. 33, I. kategorie, o 4 pokojích a kuchyňském koutu ve 2. nadzemním podlaží (o podlahové ploše 108,6 m2) a spoluvlastnického podílu 1/22 k nebytové jednotce č. 3 – garáži, za kupní cenu 3,703.800,- Kč za bytovou jednotku a za kupní cenu 250.000,- Kč za spoluvlastnický podíl k nebytové jednotce, a to s obdobnými lhůtami, podmínkami převodu a obdobnými ujednáními o smluvních pokutách, jaké byly předmětem ujednání v první uvedené smlouvě.
Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně vzal také za prokázané, že potom předmětem následné smlouvy z 2. 7. 2001 o převodu vlastnictví k bytové jednotce byly bytová jednotka č. 313/10, I. kategorie, o 2 pokojích a kuchyňském koutu (o celkové ploše 50 m2) ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 313 s podílovým spoluvlastnictvím v rozsahu 50/1961 z celku společných částí domu, a to za kupní cenu 1,864.545,- Kč, včetně částky 29.736,- Kč jako ceny spoluvlastnického podílu 50/1961 z celku pozemku parc. č. 2106/2 a parc. č. 2106/1 v katastrálním území B.
Rovněž odvolací soud pokládá za zjištěné, že na základě smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce, uzavřené 27. 8. 2001, si smluvní strany dohodly převod bytové jednotky č. 313/11, I. kategorie, o 4 pokojích a kuchyňském koutu (o celkové podlahové ploše 155 m2) ve 2. nadzemním podlaží domu v katastrálním území B., včetně spoluvlastnického podílu v rozsahu 155/1961 vzhledem k celku společných částí domu a pozemků parc. č. 2106/2 a parc. č. 2106/1 v katastrálním území B., a to za kupní cenu bytové jednotky 6,053.992,- Kč, včetně spoluvlastnického podílu společných prostor domu, a za kupní cenu 92.182,- Kč ohledně spoluvlastnického podílu pozemků.
Soudem prvního stupně byla věc po právní stránce posuzována ve smyslu ustanovení §5 odst. 1, §6 odst. 1 písm. d) a f) a podle §8 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
Odvolací soud však měl za to, že obě smlouvy z 8. 6. 2000 o smlouvě budoucí jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, neboť v rozporu s ustanovením §50a odst. 1 občanského zákoníku neobsahují podstatné náležitosti budoucí smlouvy o převodu bytové jednotky. Obě smlouvy o smlouvách budoucích postrádají totiž splnění požadavku ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 72/1994 Sb., a to vymezení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech domu a ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 72/1994 Sb. vymezení práv a závazků, týkajících se domu a jeho společných částí i práv k pozemkům, jež měly z dosavadního vlastníka budovy přejít na vlastníka bytové jednotky. Odvolací soud byl toho názoru, že absence těchto nezbytných náležitostí smluv o smlouvě budoucí je důvodem i neplatnosti celé smlouvy o převodu jednotky, včetně těch smluvních ujednání, která mají akcesorickou povahu a která jsou závislá na závazku hlavním, sjednaném mezi smluvními stranami. Odvolací soud dovozoval, že okolnosti, ze kterých účastník při smlouvách o budoucí smlouvě vycházeli, se pak do té míry změnily, že nebylo možné spravedlivě požadovat uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky podle z ujednání obsaženého ve smlouvách o smlouvě budoucí. Odvolací soud měl za to, že v této právní věci šlo o nemožné plnění, neboť žalobce provedl výstavbu jiných bytových jednotek o jiném počtu místností, jiné podlahové ploše, s jiným dispozičním řešením, o jiné výměře a v důsledku toho za jinou kupní cenu. Dospěl proto odvolací soud i k závěru, že žalovaným vznesená námitka započtení, v rámci níž uplatnil proti žalující společnosti částku převyšující svým rozsahem žalobní nárok žalující společnosti, takže tato námitka nemohla vyvolat účinky podle ustanovení §580 občanského zákoníku, když pohledávka na základě ujednání o smluvní pokutě nebyla k započtení způsobilá pro zánik ujednání o smluvní pokutě. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že žaloba žalobkyně je oprávněná v plném rozsahu s výjimkou 0,5% úroku z prodlení z přiznané částky od 1.11. 2001 do zaplacení. Věc posoudil dále odvolací soud ve smyslu ustanovení §517 odst. 1, 2 občanského zákoníku s tím, že žalobkyni náleží na úroku z prodlení ze žalované částky pouze 8% úrok z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu z 24. 6. 2005 (sp. zn. Krajského soudu v Ostravě) podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu a také, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatel namítal, že v daném případě šlo o případ, kdy smlouva (smlouvy) byla uzavřena v době, kdy s výstavbou jednotky mělo teprve být započato. V tomto případě smluv uzavřených mezi žalovaným a žalující společnosti s ručením omezeným dne 8. 6. 2000, nešlo o smlouvy uzavřené podle ustanovení §50a občanského zákoníku, nýbrž o nepojmenované smlouvy uzavřené podle ustanovení §51 občanského zákoníku, která umožňuje smluvním stranám uplatnění smluvní autonomie. Dovolatel vytýkal, že v řízení nebylo řádně zjištěno, k čemu tu směřovala vůle stran při uzavírání smluv z 8. 6. 2000. Vytýkal rovněž, že nebyl v rozporu s ustanovením §118a odst. 2 občanského soudního řádu soudy upozorněn, že „věc je možné po právní stránce hodnotit jinak než podle účastníkova právního názoru“. Dovolatel je proto toho názoru, že mu nebylo umožněno dovolat se platnosti smluv podle ustanovení §41a občanského zákoníku jako smluv nepojmenovaných. Dovolatel vytýkal rovněž odvolacímu soudu, že nedoplnil potřebným způsobem dokazování a neodstranil tak vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouvy uzavřené mezi účastníky tohoto sporu dne 8. 6. 2000 jsou absolutně neplatné z toho důvodu, že neobsahují podstatné náležitosti smlouvy o převodu bytové jednotky. Rovněž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že tu došlo k zániku závazku podle ustanovení §50a odst. 3 občanského zákoníku, a to v důsledku změny okolností, z nichž účastníci smluv při vzniku závazku vycházeli. Dovolatel neshledává rovněž správným závěr odvolacího soudu, že jim uplatněná námitka započtení tu nebyla způsobilá vyvolat účinky podle ustanovení §580 občanského zákoníku.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy či dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 82 C 26/2002 Okresního soudu v Ostravě), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že rozsudkem odvolacího soudu z 24. 6. 2005 (sp. zn. 56 Co 518/2004 Krajského soudu v Ostravě) byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně různými odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným odvoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci byla projednávaná věc posuzována zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. d) a písm. f) zákona č. 72/1994 Sb. (zákona o vlastnictví bytů).
V ustanovení §6 odst. 1 písm. d) a písm. f) zákona č. 72/1994 Sb. je stanoveno, že smlouva o převodu vlastnictví jednotky (bytu nebo nebytového prostoru se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu) musí kromě obecných náležitostí obsahovat také i stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech domu včetně stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech domu, které jsou společné vlastníkům jen některých jednotek (§6 odst. 1 písm. d/ a §8 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.), a také práva a závazky, týkající se domu, jeho společných částí a práva k pozemku, která předcházejí z dosavadního vlastníka budovy na vlastníka jednotky (§6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 72/1994 Sb.). Náležitosti smlouvy o převodu vlastnictví jednotky jsou v §6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. stanoveny kogentně.
Rovněž ze znění ustanovení §50a odst. 1 občanského zákoníku vyplývají konkrétní požadavky na určitost budoucí kupní smlouvy tak, aby tato smlouva bez dalších pochybností mohla být přejata do písemné kupní smlouvy. K platnosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě patří splnění požadavku jak určitosti předmětu koupě, tak i jeho ceny. Tyto požadavky musejí by splněny v době uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí (tento výkladový právní závěr k §50a občanského zákoníku byl zaujat již např. v nepublikovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 22. 5. 2002, 28 Cdo 859/2002).
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 24. 6. 3005 (sp. zn. 56 Co 518/2004 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, bylo vyloženo, že posouzení důvodnosti žaloby na plnění v této právní věci bylo závislé na posouzení toho, zda smlouvy o smlouvě budoucí, jež byly uzavřeny mezi účastníky tohoto řízení již dne 8. 6. 2000, jsou platné či nikoli. Odvolací soud v tomto smyslu zhodnotil skutkový stav, který vyplýval nepochybně z obsahu spisu. Na tomto podkladě dospěl odvolací soud po zhodnocení provedeného dokazování k závěru, že smlouvy uzavřené mezi účastníky tohoto právního vztahu jsou neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku, a to proto, že neobsahují náležitosti stanovené v §6 odst. 1 písm. d) a písm. f) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Tato neurčitost vymezení předmětu budoucí smlouvy nese s sebou i důsledek neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku. Případná existence smlouvy o převodu jednotky, uzavřené bez ohledu na zmíněnou neplatnou dohodu o budoucí smlouvě, nesvědčí pak platnému právnímu důvodu k převodu jednotky ve smlouvě o tomto převodu, opírající se o neplatné smlouvy o budoucí smlouvě.
Dospěl-li odvolací soud v daném případě k těmto právním závěrům, které nelze přesvědčivě označit za nedoložené a nedomyšlené, nelze rozhodnutí odvolacího soudu označit za rozhodnutí řešící právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 72/1994 Sb.), jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolací soud tedy neshledal u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, upravujícího důvody přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutí odvolacího soudu. Přistoupil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu