ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2228.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2228/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A/ V. Č. a B/ N. Č., oba zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1/ J. F. a 2/ K. F., oba zastoupeni advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 11 C 2536/91, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.2.2003, č.j. 12 Co 239/2001-162, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.2.2003, č.j. 12 Co 239/2001-162, jakož i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 14.2.2001, č.j. 11 C 2536/91-134, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni uzavřít s žalobci dohodu o vydání nemovitostí podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Těmito nemovitostmi byly rodinný domek čp. 1292 a pozemky parc. č. 6499 – zastavěná plocha a parc. č. 6470, všechny v obci a k.ú. V. Žalobci byli zavázáni zaplatit solidárně žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci, kteří byli odsouzeni pro opuštění republiky a následně rehabilitováni, jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Restituční titul byl dán s ohledem na ustanovení §19 odst. 1 téhož zákona. Žalovaní však nebyli podle odvolacího soudu povinnými osobami, neboť na jejich straně nedošlo k naplnění zákonných podmínek podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nenabyli totiž nemovitosti od státu ani v rozporu s právními předpisy, ani za protiprávního zvýhodnění. Především pak odvolací soud zdůraznil, že žalobci nesplnili dopisem ze dne 11.9.1991 podmínky řádné výzvy k vydání nemovitostí, požadované ustanovením §5 odst. 1, 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Obsah výzvy není určitý zejména pokud jde o výslovné označení nemovitostí, které žalobci žádají vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že obsah výzvy je určitý, s jednoznačným vyjádřením jejich vůle vydat nemovitosti. Navrhli, aby pro nesprávné právní posouzení věci dovolací soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli ve vyjádření k dovolání, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, neboť není dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o.s.ř.“). Při shodě rozsudků soudů obou stupňů, bez předchozí kasace provázené odlišným hmotněprávním názorem soudu odvolacího, přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. Dovolatelé v dovolání označili právní otázku (posouzení výzvy k vydání věcí), která podle nich měla zásadní právní význam vyvolat; v rámci úvah o tomto aspektu přípustnosti dovolání se musel dovolací soud zabývat též tím, zda ve smyslu odst. 3 posledně citovaného procesního ustanovení nedošlo ve věci k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je důvodné.
Soudy nižších instancí nevzaly dostatečně v úvahu, že právní úkony restituentů je třeba posuzovat s vyšší mírou tolerance než je v občanskoprávních vztazích obvyklé (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26.6.1995, sp.zn. IV. ÚS 6/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 37). Od této premisy nelze odhlédnout jen proto, že výzvu k vydání věci sepsala za žalobce osoba s právnickým vzděláním.
Ve výzvě, zaslané žalovaným na adresu předmětné nemovitosti je podrobně rozebráno, že žalobci uplatňují nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dopis je označen výslovně jako výzva a uvádí se v něm, že žalobci jsou osobami oprávněnými, zatímco žalovaní mají povinnost věci vydat. Listina tedy splňuje náležitosti výzvy, jak je v intencích §5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích detailně interpretoval Ústavní soud v nálezu ze dne 31.3.1999, sp.zn. IV. ÚS 508/98 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 13, č. 49).
Žalovaní reagovali na výzvu dopisem své právní zástupkyně ze dne 17.6.1991, v němž žalobcům oponují poukazem na jiná ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Bylo jim tedy jasné, co je smyslem výzvy žalobců. Zde je nutno poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28.9.1998, sp.zn. IV. ÚS 189/98, v němž se explicitně zdůrazňuje, že důkazem úspěšnosti i správné interpretace výzvy jsou adekvátní reakce adresáta (Sbírka nálezů a usnesení sv. 12, č. 109).
Výzva žalobců k vydání nemovitostí tedy jako právní úkon splňuje požadavek určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.) i pokud jde o označení nemovitostí, které by podle žalobců měly být vydány. Soudy obou nižších instancí zatížily řízení vadou, vyložily-li listinu datovanou 11.6.1991 jinak. Vyřešily tak jednu z právních otázek, určujících pro rozhodnutí, v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 in fine o.s.ř.). Přípustnost dovolání tu současně znamená, že byl naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud proto zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o.s.ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu. Nižším instancím lze jinak přisvědčit, jestliže na straně žalovaných neshledaly protiprávní zvýhodnění podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jakož i – podle téhož ustanovení – ten druh rozporu s právními předpisy při koupi nemovitostí od státu, který by spočíval v nesprávném znaleckém ocenění a tím podhodnocením věci. Jestliže nyní v řízení ustanovený znalec ocenil zpětně nemovitosti částkou 111.663,- Kč, zatímco tyto byly prodány státem za odhadní cenu 96.790,- Kč, pak rozdíl ve výši 14.873,- Kč nepředstavuje nepřípustnou odchylku, jak opakovaně vyložila konstantní judikatura. Odvolací soud zde odkazuje na podrobnou rekapitulaci judikatury ke znaleckým oceněním nemovitostí, jak ji provedl např. v usnesení sp.zn. 28 Cdo 1941/2003, jakož i jiných rozhodnutích.
Odvolací soud však opomenul zabývat se tvrzením žalobců vysloveným v odvolání i dříve, že k účinnosti kupní smlouvy ze dne 19.2.1985 (spolu s dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků), kterou žalovaní nabyli dům od státu – Městského národního výboru ve V., bylo zapotřebí schválení příslušného krajského národního výboru. Zde výslovně reagoval jen soud prvního stupně, který zjistil, že z dostupného spisového materiálu tento souhlas nevyplývá, a přičetl k tíži žalobcům, že „nebylo jednoznačně vyvráceno, že souhlas ze strany příslušného krajského národního výboru nebyl dán“.
Již tímto hodnocením důkazů porušil soud prvního stupně zásady snášení důkazního břemene; pokud žalobci tvrdili, že k souhlasu nadřízeného státního orgánu nedošlo, pak nemohlo - v restituční věci - zůstat důkazní břemeno jen na nich.
Tento hmotněprávní aspekt věci si však zasloužil podrobnější pozornost.
Již Směrnice č. 10/1964 Věstníku Ministerstva financí (č. 5/1964) pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům uvedla v čl. 4 odst. 1, že je-li prodávající organizací národní výbor, je příslušným udělit přivolení k prodeji okresní národní výbor. Také vyhláška č. 86/1977 Sb. Federálního ministerstva financí o prozatímní správě národního majetku (mj. i po výroku soudu o propadnutí majetku) svěřila ve svém §5 pravomoc při prodeji takového majetku okresnímu národnímu výboru. Konečně pak i vyhláška téhož ministerstva č. 90/1984 Sb. o správě národního majetku upravila převody vlastnictví národního majetku mj. tak, že k převodu rodinného domku s příslušenstvím na občana (přípustného podle §18 odst. 4 písm. e/), šlo-li o převod úplatný, bylo nezbytné schválení přímo nadřízeného orgánu (§19 odst. 2 tohoto předpisu). Takové schválení nebylo třeba pouze tehdy, převáděl-li vlastnictví národního majetku ústřední orgán státní správy nebo krajský národní výbor (odst. 3 téhož ustanovení).
Všechny citované předpisy nelze interpretovat než tak, že k převodu domu žalovaným bylo z hlediska jeho platnosti nezbytné, aby jej schválil státní orgán přímo nadřízený převodci, tedy okresní národní výbor.
K tomuto aspektu možného rozporu s právními předpisy podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích bude provedeno resp. zhodnoceno dokazování soudem prvního stupně v dalším průběhu řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. března 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu