ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2275.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2275/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Van Gansewinkel HBSS s. r. o. , se sídlem v Horním Benešově, Leskovská 572, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem v Praze 1, Jindřišská 17, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí České republiky , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zaplacení částky 285.598,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 79/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2011, č. j. 68 Co 295/2011-40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 12. 2010, č. j. 7 C 79/2010-23, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 285.598,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené tvrzeně nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 17. 10. 2003, č. j. 580/447/008/A-20/2003 (vydaným na základě předchozího rozhodnutí České inspekce životního prostředí Ostrava ze dne 18. 4. 2003, č. j. 09/0H/03309/03/Zn), kterým byla potvrzena povinnost k zaplacení pokuty uložené žalobkyni ve výši vyměřené prvostupňovým správním orgánem (1.000.000,- Kč). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 7 Ca 201/2007-132, byl trest za správní delikt (nezákonné uložení odpadu) snížen z částky 1.000.000,- Kč na 500.000,- Kč. Žalobkyni tak měla v důsledku uvedených rozhodnutí správních úřadů, jimiž byla vyměřena pokuta v nepřiměřené výši, vzniknout škoda (uplatněná analogicky ve výši úroku z přeplatku) spočívající v nemožnosti disponovat s částkou nad rámec pokuty vyčíslené konečným rozhodnutím soudu, kterou byla předtím nucena uhradit.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzované věci nebyl splněn předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; nedošlo ke zrušení či změně rozhodnutí o uložení pokuty pro nezákonnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírala o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. V rámci vylíčení dovolacího důvodu namítala, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu. Nezákonnost rozhodnutí jako právní titul odpovědnosti podle názoru žalobkyně tkví ve zcela zřejmé nepřiměřenosti původní pokuty vyměřené ze strany České inspekce životního prostředí. V dovolání bylo akcentováno, že částka 500.000,- Kč, o kterou byla pokuta snížena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 7 Ca 201/2007-132, byla natolik vysoká, že nelze hovořit o pouhém moderačním právu soudu, ale o nezákonnosti rozhodnutí. Přitom vhodným investováním těchto peněžních prostředků mohla žalobkyně docílit nemalého zisku. Dovolatelka proto žádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítnuto.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 12. 9. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvod uplatnila podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzované věci napadené rozhodnutí odvolacího soudu kritérium zásadního právního významu nesplňuje. Odvolací soud rozhodl ve věci správně a v souladu s ustálenou judikaturou .
Podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být vůči státu uplatněn pouze tehdy, není-li stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Nejvyšší soud konstatuje, že předpoklad vymezený ve shora citovaném zákonném ustanovení nebyl naplněn (ke zrušení nebo změně rozhodnutí o uložení sankce pro nezákonnost nedošlo) ; nelze proto usuzovat na vznik odpovědnosti státu za škodu. Pro posouzení této právní otázky byly pro dovolací soud relevantní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 5 As 17/2006-91 , jehož argumentaci využily v odůvodnění svých rozhodnutí i nižší instance.
Při žalobě proti rozhodnutí, jímž byl trest za správní delikt uložen, se lze podle ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), domáhat zrušení příslušného výroku rozhodnutí pro nezákonnost, nebo pro případ, že nezákonnost nebude zjištěna, upuštění od trestu nebo jeho snížení podle §65 odst. 3 s. ř. s. (lze se však domáhat i pouhého upuštění od trestu nebo jeho snížení, je-li předem zřejmé, že podmínky pro zrušení výroku rozhodnutí nejsou splněny).
V dané věci strana žalovaná nepochybila při kvalifikaci správního deliktu a uložila za něj pokutu v mezích stanovených zákonem. Skutečnost, že trest byl posléze v soudním řízení výrazně snížen, na tomto právním stavu nic nemění. Užitím moderačního práva soud nahrazuje správní uvážení správního orgánu; takový zásah je zásahem dovoleným, umožněným soudu ustanovením §78 odst. 2 s. ř. s. Soud je zde pro případy moderace nadán vlastním uvážením, a může tak zasáhnout do výše trestu, jako by jej sám uděloval. Tím, že trest sníží nebo od něj upustí, nezpochybňuje soud závěr správního orgánu o tom, že žalobce porušil zákon a dopustil se správního deliktu , nýbrž vykonává svou zvláštní zákonnou pravomoc, která mu náleží stejně jako pravomoc rušit správní rozhodnutí. Rozhodnutí soudu o snížení trestu tedy nemá charakter právního aktu, kterým by docházelo ke změně rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Nutno též zdůraznit, že soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad dotčených rozhodnutí státních orgánů se zákonem, nebyl-li v příslušném řízení deklarován (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, 28 Cdo 1040/2011).
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalobkyně nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu