ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2294.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2294/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. L. N. , zastoupeného Mgr. Michaelem Mrůzkem, advokátem se sídlem v Krnově, B. Němcové 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 401.451,19 Kč , vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 14 C 319/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2009, č.j. 11 Co 519/2009-53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. května 2009, č.j. 14 C 319/2008-34, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 401.451,19 Kč (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že k návrhu žalobce (oprávněného) Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 23. 1. 1995, sp. zn. 3 E 73/95, nařídil výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí Ing. J. T. (povinného), pro uspokojení pohledávky oprávněného v částce 399.880,-- Kč podle platebního rozkazu téhož soudu ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. Ro 2457/93. Po neúspěšných pokusech o doručení písemného vyhotovení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí povinnému a pátrání po místě jeho pobytu ustanovil povinnému jako osobě neznámého pobytu dne 18. 6. 1996 opatrovníka podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.). Bezprostředně po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ustanovil znalce pro ocenění nemovitostí (usnesením ze dne 20. 1. 1997), jemuž uložil podat znalecký posudek do čtyřiceti dnů od doručení usnesení. Soudem stanovenou lhůtu pro podání posudku ovšem znalec nedodržel a posudek soudu dodal až po opakovaných (celkem sedmi) urgencích a uložení pořádkové pokuty dne 1. 2. 1999. Dále vzal odvolací soud za prokázáné, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 1998 byl na majetek povinného prohlášen konkurs,
do něhož žalovaný přihlásil shora uvedenou pohledávku, která v konkursu byla uspokojena pouze do částky 9.963,81 Kč.
Žalobcem uplatněný nárok odvolací soud posoudil jako nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) Přezkoumal postup soudu ve vykonávacím řízení, i se zřetelem k povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené době (jejíž porušení je nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí neshledal v postupu exekučního soudu průtahy, s přihlédnutím k okolnostem případu i chování obou účastníků, jestliže exekuční soud pátral po místě pobytu povinného, jemuž mohl ustanovit opatrovníka až po vyčerpání všech možností ke zjištění místa jeho pobytu. Liknavý byl ovšem ve fázi ocenění nemovitosti, kdy se omezil pouze na písemné výzvy znalci (v počtu sedmi) k podání posudku a uložení jedné pořádkové pokuty ve výši 5.000,-- Kč. Zde však odvolací soud shledal, že mezi tímto nesprávným úředním postupem a škodou (spočívající v nevymožení žalobcovy pohledávky v plné výši) není vztah příčinné souvislosti. Zjistil, že i v případě včasného ocenění nemovitostí nebylo možné očekávat ukončení vykonávacího řízení před prohlášením konkursu na majetek povinného a i při rychlém postupu soudu v exekučním řízení by se tak žalobci nedostalo uspokojení jeho pohledávky v plné výši. K tomuto závěru dospěl i proto, že nemovitosti povinného byly zatíženy zástavními právy zajišťující přednostní pohledávky jiných věřitelů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že neúspěšné doručování usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí po dobu delší jednoho roku je nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Dovozoval, že při vyšším úsilí mohl soud písemnost (soudní rozhodnutí) povinnému úspěšně doručit, případně měl povinnému jako osobě neznámého pobytu mnohem dřív ustanovit opatrovníka. Za nesprávný označil i závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem (nečinností soudu) a škodou, domnívaje se, že při rychlém postupu soudu v řízení po ustanovení znalce mohlo být vykonávací řízení završeno před prohlášením konkursu na majetek povinného a pohledávka v něm mohla být uspokojena. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na dvou právních závěrech, a to sice že postup exekučního soudu (ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí) není nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a že mezi postupem soudu ve vykonávacím řízení a vzniklou majetkovou újmou (spočívající v neuspokojení žalobcovy pohledávky) není vztah příčiny a následku, neboť ani při obvyklém běhu událostí by nebylo možno uspokojení pohledávky výkonem rozhodnutí očekávat.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002). Za nesprávný úřední postup, vedoucí ke vzniku odpovědnosti státu, je třeba považovat i porušení zásady rychlosti řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 4, případně též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181), a to i tam, kde lhůta k rozhodnutí stanovena není
(srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 743/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 26, pod C 2077).
Otázkou postupu soudu v občanském soudním řízení před ustanovením opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku
ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/1999 (uveřejněném pod č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž dovodil, že „účastníku, jehož pobyt není znám, může soud, vyžaduje-li to §29 obč. zák. nebo jiný právní předpis, ustanovit opatrovníka až poté, co provedl odpovídající šetření o pobytu účastníka. K závěru, že pobyt účastníka na území České republiky není znám, zpravidla nepostačuje pouhé vyžádání zprávy z informačního systému evidence obyvatel “. K obdobným závěrům pak dochází ve svých rozhodnutích i Ústavní soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 264/06), který nadto dodává, že „důvody pro ustanovení opatrovníka účastníku z toho důvodu, že jeho pobyt není znám, nejsou naplněny, nevyčerpal-li soud všechny možnosti ke zjištění pobytu tohoto účastníka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2006,
sp. zn. II. ÚS 171/06)“.
Vzhledem k řečenému nelze v postupu exekučního soudu, který při zjišťování místa pobytu povinného nebyl ryze formální a opatrovníka ustanovil povinnému až po vyčerpávání všech možností ke zjištění místa pobytu povinného, spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., byť se uvedená okolnost, logicky, promítla do celkové délky vykonávacího řízení, jíž však nelze kvalifikovat jako nepřiměřenou.
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a vznikem škody,
tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. Majetková újma, jejíž vznik účastník odůvodňuje průtahy v řízení, je tedy odškodnitelná, jestliže včasné nevydání rozhodnutí mělo dopad do majetkové sféry účastníka, tedy pokud průtahy v řízení byly příčinou újmy spočívající v tom, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820; usnesení
téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007; ve vztahu k dřívější právní úpravě též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1992).
Jestliže se v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem stalo právo věřitele na plnění proti dlužníku fakticky nevymahatelným, a je již vyloučeno, aby bylo uspokojeno, je dána odpovědnost státu za takto vzniklou škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002). O odškodnitelnou majetkovou újmu
se proto jedná, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě.
Jestliže zjištěný skutkový stav (který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod
podle §241a odst. 3 o.s.ř. žalobci k dispozici není) nedává podklad pro závěr,
že kdyby nebylo nesprávného úředního postupu soudu (tj. kdyby soud prvního stupně v další fázi vykonávacího řízení bez zbytečného odkladu činil úkony směřující k určení ceny nemovitosti), byla by pohledávka oprávněného ve vykonávacím řízení vymožena (nejenom z důvodu časové náročnosti dalších fází vykonávacího řízení, nýbrž i pro existenci přednostních pohledávek jiných věřitelů), je závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi tvrzeným postupem soudu ve vykonávacím řízení a majetkovou újmou správný a logický.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – který je v souladu s konstantní a nerozpornou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvod odchýlit
se ani v nyní posuzované věci – není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce,
jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu