ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.235.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 235/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobců a) Ing. P. H. , bytem S. 17, P. 2, b) V. D.-H. , bytem V. B., 141 S. R. R., obou zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti žalovaným 1) M. F., bytem S. 17, P. 2, a 2) H. R., bytem Ž. 10, 384 73, pošta S., oběma zastoupeným JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, o 450.202,- Kč a 247.158,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 210/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č.j. 19 Co 204, 205/2010 – 510, takto:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č.j. 19 Co 204, 205/2010 – 510, a to ve výroku v odstavci druhém, třetím a čtvrtém, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10 12. 2009, č.j. 17 C 210/98 - 476, ve spojení s usnesením ze dne 8. 2. 2010, č.j. 17 C 210/98 - 481, v zamítavých výrocích o věci samé a o nákladech řízení (výrok III., IV. a V.) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Zrušuje se i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2009, č.j. 17 C 210/98 - 476, ve spojení s usnesením ze dne 8. 2. 2010, č.j. 17 C 210/98 - 481, a to v odstavcích III., IV., V., VI. a VII. výroku.
Věc se vrací v uvedeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, č.j. 17 C 210/98 - 476 uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobcům částku 185.700,- Kč s příslušenstvím, podrobněji uvedeným ve výroku (odstavec I.), žalované uložil zaplatit částku 125.075,- Kč s příslušenstvím, podrobněji uvedeném ve výroku (odstavec II.). Zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému ohledně částky 264.502,- Kč s příslušenstvím (odstavec III.), stejně tak zamítl žalobu proti žalované na zaplacení 122.083,- Kč s příslušenstvím (odst. IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (odstavec V.).
Doplňujícím usnesením ze dne 8. 2. 2010, č.j. 17 C 210/98 - 481, pak uložil žalobcům solidární povinnost uhradit náklady vzniklé České republice (odstavec VI.) a každému ze žalovaných samostatně rovněž tak příslušnou částku nákladů České republice (odst. VII.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, č.j. 19 Co 204, 205/2010 – 510 ve věci odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10.12.2009, č.j. 17 C 210/98 – 476 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 2. 2010, č.j. 17 C 210/98 – 481 odmítl odvolání žalobců proti vyhovujícím výrokům o věci samé (výrok I. a II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a o nákladech řízení (výrok III., IV. a V.) ve spojení s usnesením ze dne 8. 2. 2010, č.j. 17 C 210/98-481. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Odvolací soud tak učinil za situace, kdy po provedeném dokazování rozhodl soud prvního stupně nejdříve mezitímním rozsudkem ze dne 9. 9. 2004, čj. 17 C 210/98 – 184, který byl potvrzen Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím, a to rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, č.j. 19 Co 19/2005 – 203. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o tom, že základ nároku je po právu.
Soud vyšel ze zjištění, že oba žalobci jsou spoluvlastníci předmětného domu na základě restituce. Dne 18. 1. 1978 byly v domě zkolaudovány dvě bytové jednotky vystavěné v družstevní bytové výstavbě podle předpisů o finanční úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě, a to bez předmětných půdních prostor. Obě bytové jednotky byly do katastru nemovitostí zapsány jako věcné břemeno užívání pro SBD podle §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. a jejich nájemci se stali žalovaní.
Ti spolu s nimi užívají pod uzavřením i půdní prostory, nacházející se nad jejich byty. Jedná se o nepovolenou výstavbu. Obvodní úřad pro Prahu 2 zahájil řízení o odstranění stavby, v němž bylo dne 11. 10. 1999 rozhodnuto o jejím odstranění. Nárok žalobců byl posouzen podle §451 a §458 obč. zák.
Dovolání proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 31. 5. 2006, č.j. 33 Odo 901/2005 – 223. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že půdní prostory jsou společnými prostorami domu a o jejich charakteru rozhoduje kolaudační rozhodnutí. Jestliže půdní prostory, které žalovaní přestavěli a fakticky je užívali spolu s bytem, netvoří soubor místností, který byl jako byt kolaudován, nemohou být v právním slova smyslu součástí bytu.
Následující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně o věci samé ze dne 12. 10. 2007, č.j. 17 C 210/98 – 290, byl Městským soudem v Praze jeho usnesením ze dne 5. 5. 2008, č.j. 19 Co 157/2008 – 320 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom kromě jiného vyslovil závazný právní názor, že pro stanovení výše bezdůvodného obohacení není rozhodující k jakému účelu jsou půdní prostory určeny rozhodnutím stavebního úřadu, ale jakým způsobem byly půdní prostory užívány. Za situace, kdy jsou půdní prostory užívány spolu s bytem, je třeba při určení výše bezdůvodného obohacení vyjít z výše regulovaného nájemného v daném místě a čase s přihlédnutím k charakteru užívaných prostor a jejich světlé výšce.
Vyšel přitom z toho, že soud prvního stupně se v řízení následujícím po zrušení věci odvolacím soudem zabýval již jen výší nároku, kterou stanovil na základě znaleckého posudku Ing. S. B.. Ta nejdříve za pomoci autorizovaného technika pro pozemní stavby oba prostory znovu zaměřila a zjistila, že prostor nad bytem prvního žalovaného má 66,8 m² a nad bytem druhé žalované 43,1 m². Potom vypočetla podle pokynu soudu regulovan ý tržní nájem z uvedených prostor (tj. jako prostor bytových) s přihlédnutím k jejich charakteru a světlé výšce a dospěla k výsledku, že za období od 1. 12. 1996 do 31. 12. 2006 by činil regulovaný nájem z prostor nad bytem prvního žalovaného 185.700,- Kč (tržní 460.162,50 Kč) a nad bytem druhé žalované 125.075,- Kč (tržní 327.811,- Kč). Žalobci polemizovali se způsobem tohoto výpočtu a navrhli 8 způsobů vlastních výpočtů, které vyústily v poslední návrh na změnu žaloby ze dne 25. 9. 2009, v němž požadovali, aby byl výpočet proveden podle tržního nájemného pro nebytové prostory. Požadovali tedy po prvním žalovaném 902.206,- Kč a po druhém žalované 608.781,- Kč. Tuto změnu žaloby již soud prvního stupně s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu z jeho zrušovacího usnesení nepřipustil. Ve svém rozsudku vyšel plně ze znaleckého posudku a žalobě vyhověl co do částek 185.700,- Kč ve vztahu k prvnímu žalovanému a 125.075,- Kč ve vztahu k druhé žalované s odkazem na §451 odst. 2 o. z. V rozsahu částek 264.502,- Kč a 122.083,- Kč potom žalobu zamítl. Pokud jde o příslušenství pohledávky, přiznal úrok z prodlení až od 22. 5. 2007 s tím, že teprve dne 21. 5. 2007 bylo žalovaným doručeno poslední podání žalobců s výzvou k zaplacení, když teprve v této fázi řízení se požadavky žalobců ustálily. O nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 2 o.s.ř., a to i ve vztahu k vedlejšímu účastníku na straně žalovaných.
Podle odvolacího soudu v projednávané věci byl základ nároku vyřešen. Soud prvního stupně se zabýval již jen výší nároku žalobců, a to poté, co odvolací soud vyslovil právní závěr. Soud prvního stupně se tímto závěrem řídil, postupoval podle znaleckého posudku, který stanovil výši tzv. regulovaného nájmu z předmětných, bez právního důvodu užívaných, bytových prostor, a ve zbytku žalobu zamítl.
Odvolací soud dále vyslovil závěr, podle něhož v případě užívání prostor bez platné nájemní smlouvy spočívá bezdůvodné obohacení nájemce v tom, že pronajatou věc (prostory) užíval a je tudíž povinen poskytnout za to peněžitou náhradu. Pokud tato náhrada není stanovena právním předpisem, určí ji soud na základě znaleckého dokazování nebo podle své úvahy. Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který nájemci užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám, vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu, kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Odkázal v tomto směru na právní větu z rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2003/2008.
Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, který vyšel ze znaleckého posudku, ale i z vlastní úvahy. Přihlédl k tomu, že bezdůvodným obohacením není to, co uniklo žalobcům, ale to, co získali žalovaní užíváním uvedených prostor. Jedná se o to, co by museli jako dlouholetí nájemci zaplatit, kdyby sporné půdní prostory byly součástí jejich bytů. S ohledem na datum vzniku nájmu bytu, pokud by se nejednalo o byt z družstevní výstavby, by na ně nepochybně dopadala právní úprava regulovaného nájemného.
Pokud jde o úroky z prodlení, i v tomto směru odvolací soud souhlasil s argumentací soudu prvního stupně. Odkázal na ustanovení §563 o. z., podle něhož není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh první den poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Jiná výzva k plnění než doručení žaloby, nebyla v průběhu řízení ze strany žalobců tvrzena. V průběhu celého řízení došlo celkem 14krát ke změně a rozšíření žaloby. Jak již bylo uvedeno shora, poslední změna ze dne 25. 9. 2009 již nebyla soudem s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu připuštěna. Předposlední změna žaloby ze dne 14. 5. 2007 byla soudem připuštěna a obsahovala celkem 8 variant výpočtů s různými výsledky, s tím, že závěrem žalobci v žalobním petitu zvolili jeden z nich a specifikovali žalované částky na 450.202,- Kč ve vztahu k prvnímu žalovanému a 247.158,- Kč ve vztahu k druhé žalované. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud příslušenství pohledávky přiznal až od data, kdy byla uvedená změna žaloby, jíž se ustálily požadavky žalobců, doručena žalovaným.
Žalobci podali dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku, kterým soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a V . ve spojení s usnesením ze dne 8. 2. 2010, č.j. 17 C 210/98 - 481 (výroku VI. a VII.), a dále proti akcesorickému výroku, kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Jeho přípustnost opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, obstojí však podle jejich názoru také přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., tedy, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně.
Tvrdili dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jednak v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř.). V tomto směru namítali nesprávnost poučení o možnosti podat dovolání uvedenou v rozsudku odvolacího soudu a dále nesplnění procesní povinnosti soudu prvního stupně v posouzení povahy opakovaných měnících návrhů na vydání rozhodnutí, které nakonec soud prvního stupně i soud odvolací, kvalifikoval jako nesrozumitelná. Dovolatelé ve svém obsáhlém dovolání otázku zásadního právního významu nevymezili, zrekapitulovali pouze průběh řízení před soudy obou stupňů a vyjádřili nesouhlas s tím, že bezdůvodné obohacení bylo v souladu se závazným právním názorem vysloveným odvolacím soudem určeno ve výši regulovaného nájemného, stanoveného pro byty s regulovaným nájemným v daném místě a čase. Podle jejich názoru měla být výše bezdůvodného obohacení odvozena od výše tržního nájemného za období let 1996 až 2006 a do bezdůvodného obohacení se měly promítnout změny výše nájemného, kterými nájemné za uvedené období prošlo. Dovolatelé se rovněž neztotožnili se závěry soudů obou nižších instancí, že příslušenství lze přiznat až od 22. 5. 2007 a namítali, že soudy nepřihlédly k jimi předloženým důkazům, že žalovaní byli prokazatelně vyzýváni k zaplacení bezdůvodného obohacení již v roce 1998. Závěrem dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustného a ztotožnili se s právním posouzením věci soudy obou stupňů, které odpovídá dosavadní judikatuře dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, č.j. 28 Cdo 4236/2010 - 551, dovolání zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Neshledal přitom podmínky přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. s tím, že za takovou vytýkanou vadu řízení nelze považovat znění poučení o možnosti dovolání, ježto jde o poučení v rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, přičemž odvolací soud důvodně vycházel z povahy svého potvrzujícího rozhodnutí. Stejně tak nepřiznal přiznat přípustnost dovolání na základě tvrzení odvolatelů o údajné absenci poučení, kterou měl účastníkům dát. Je věcí pečlivosti a předvídavosti účastníků, zda a nakolik přiléhavě formulují své procesní úkony tak, aby odpovídaly náležité ochraně jejich subjektivních nároků. Vyslovil, že není povinností soudu zasahovat v tomto směru do oprávnění účastníků korekcí jejich úvah, jak by si měli počínat v souladu se zásadou vigilantibus iura.
Neshledal ani podmínky pro závěr o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Ztotožnil se s jeho posouzením odkazujícím na právní závěry obsažené ve shora citovaném rozsudku dovolacího soudu (sp. zn. 28 Cdo 2003/2008).
Shodné posouzení zaujal i ve vztahu k námitkám dovolatelů ohledně data, od něhož odvolací soud stanovil povinnost žalovaných k úhradě bezdůvodného obohacení. Jde o závěr konstantně zastávaný k aplikaci ustanovení §563 o.z., jehož použití ostatně ani dovolatelé nezpochybňují. V souvislosti s posouzením kvalifikované výzvy oprávněného vůči dlužníkovi pak skutečně platí závěr, že za den upomínky lze považovat až den doručení žaloby, která s konečnou platností specifikovala výši částky, jež si žalobci nárokovali.
Uvedený rozsudek dovolacího soudu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1753/12. V odůvodnění svého nálezu Ústavní soud předně vyslovil nepřípadnost citace judikatury dovolacího soudu, když jím zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2003/2008 se týkal vydání bezdůvodného obohacení nikoliv za užívání prostor bytových, nýbrž nebytových, a to ve výši odvozovaného nikoliv od regulovaného nájemného, ale od tržního nájemného.
Ústavní soud zdůraznil, že v dané věci bylo namístě respektovat závěry jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jmenovitě plynoucí z rozsudku sp. zn. 33 Odo 394/2004, ve kterém potvrdil jako správné stanovení tržního nájemného za užívání domu (s bytovou jednotkou) a přilehlých pozemků bez platné nájemní smlouvy a k výši bezdůvodného obohacení formou peněžité náhrady mimo jiné výslovně uvedl : „…má-li plnění představující neoprávněně získaný majetkový prospěch nehmotnou povahu a nelze je proto fyzicky vydat, musí být poskytnuta náhrada rovnající se peněžitému ocenění takového nehmotného obohacení. V judikatuře soudů se ustálil názor, že byl-li získán prospěch užíváním cizí věci bez právního důvodu, je majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka odpovídající částkám obvykle vynakládaným v daném místě a čase na užívání takové věci zpravidla formou nájmu. Náhrada se tudíž poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Pokud by v období, za které je vydání bezdůvodného obohacení požadováno, bylo nájemné regulováno cenovým předpisem a účastníci případné nájemné smlouvy by tedy nebyli oprávněni sjednat nájemné vyšší, by nebylo možno požadovat peněžitou náhradu podle §458 odst. 1 o. z.. v částce vyšší než připouští cenový předpis. V daném případě je požadováno vydání bezdůvodného obohacení za období od 28. 4. 1999 do 28. 5. 2003, tedy za období, v němž pro nově uzavírané nájemní smlouvy na byty již nebylo nájemné regulováno cenovým předpisem“.
Podle Ústavního soudu shora uvedený právní závěr dopadá i na projednávanou věc. Vedlejší účastníci totiž rovněž užívali bytové prostory (představující část bytu) bez platné nájemní smlouvy a stěžovatelé žádali vydání bezdůvodného obohacení za období, ve kterém již cenová regulace neplatila pro byty, u nichž se sjednávala nájemní smlouva s novým nájemcem [srov. ustanovení §2 odst. 2 písm. b) část věty před středníkem vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu].
Ústavní soud vytkl obecným soudům pominutí základní otázky, totiž skutečnost, že mezi účastníky žádná nájemní smlouva sjednána nebyla. Nebylo proto namístě vztáhnout na předmětné bytové prostory cenovou regulaci tím argumentem, že kdyby v případě vedlejších účastníků nešlo o byty z družstevní výstavby, s ohledem na datum vzniku nájmu bytu by na ně dopadala právní úprava regulovaného nájemného. S ohledem na zásadu, podle níž výši majetkového prospěchu určí soud podle nájemného za užívání srovnatelných prostor v daném místě a čase, bylo na místě, aby projednávanou věci posoudil ve všech souvislostech, tj. včetně úvahy, zda za srovnatelné prostory bylo vůbec možné v daném místě, ale i čase (od 1. 12. 1996 do 31. 12. 2006) požadovat i neregulované nájemné.
Ústavní soud proto přikročil ke zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, který nereflektoval právní názor zastávaný již dříve v jeho rozhodovací praxi.
Ve vztahu k námitce stěžovatelů týkající se příslušenství bezdůvodného obohacení přiznaného od jiného data, než požadovali, Ústavní soud ji neshledal z hlediska dotčení ústavních kautel za relevantní. Má za to, že dovolací soud poskytl stěžovatelům dostatečnou argumentaci, kterou není důvodu nerespektovat.
Při opětovném projednání dovolání podaného žalobci proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu postupoval Nejvyšší soud jako soud dovolací podle ustanovení §237 odst. 1 písm.b) o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že dovolání je podle citovaného ustanovení přípustné.
Za nynější procesní situace, vhledem k důsledkům vázanosti závěry citovaného nálezu Ústavního soudu, dovodil rovněž, že dovolání je současně důvodné, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení právní otázky, kterou nelze označit za souladnou se shora zmíněnou judikatorní praxí Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení, jak to má na mysli ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V tomto směru se odkazuje na vyčerpávající a instruktivní odůvodnění zmíněného nálezu Ústavního soudu v této věci. Přistoupil proto dovolací soud ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, v němž bylo dovolání přípustné, jak je podrobněji uvedeno ve zrušovacím výroku tohoto rozsudku.
Pro úplnost dodává dovolací soud, že při posuzování důvodů přípustnosti dovolání i při novém posouzení věci nemá důvodu měnit své závěry týkající se tvrzené údajné absence poučení o možnosti dovolání, jakož i tvrzení dovolatele o nedostatku poučení, kterého se mělo účastníků se strany soudu dostat. Zde opakuje dovolací soud svůj závěr, že v tom, že je věcí pečlivosti a předvídavosti účastníků, zda a nakolik přiléhavě formulují své procesní úkony tak, aby odpovídaly náležité ochraně jejich subjektivních nároků. Není povinností soudu zasahovat v tomto směru do oprávnění účastníků korekcí jejich úvah, jak by si měli počínat v souladu se zásadou vigilantibus iura.
Totéž platí ve vztahu k námitkám dovolatelů ohledně data, od něhož odvolací soud stanovil povinnost žalovaných k úhradě bezdůvodného obohacení. Jde o závěr konstantně zastávaný k aplikaci ustanovení §563 o.z., jehož použití ostatně ani odvolatelé nezpochybňují. V souvislosti s posouzením kvalifikované výzvy oprávněného vůči dlužníkovi pak skutečně platí závěr, že za den upomínky lze považovat až den doručení žaloby, která s konečnou platností specifikovala výši částky, jež si žalobci nárokovali. Připomíná se ostatně, že tyto závěry byly aprobovány i Ústavním soudem (srov. bod 17. odůvodnění shora citovaného nálezu).
V rozhodující otázce právního posouzení, jak bylo výše uvedeno, však nemohl dovolací soud přisvědčit spolehlivě správnosti závěrů odvolacího soudu zaujatému v dovoláním napadeném rozhodnutí. Podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Protože vadou nesprávného právního posouzení je zatíženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.)
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1 o.s.ř., §243c odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu