ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2360.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2360/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Jiřím Sedlářem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Školní 29, proti žalované V. M., zastoupené Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně 426, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 51/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 11. října 2011, č. j. 69 Co 4/2009-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 29. 11. 2006, č.j. 3 C 51/2006-54, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 120.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a nahradila jí náklady řízení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně sjednal se žalovanou dne 10. 12. 2003 písemně „dohodu o budoucí kupní smlouvě“, na jejímž základě se účastníci zavázali uzavřít do 10. 5. 2004 smlouvu, kterou žalovaná na právního předchůdce žalobkyně měla převést souhrn členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu č. 2 v prvním podlaží domu čp. 1248 v J., D. ulici, za dohodnutou cenu 700.000,- Kč splatnou do 10. 7. 2004. Právní předchůdce žalobkyně se současně zavázal zaplatit žalované ve lhůtě do 15. 2. 2004 zálohu sjednané ceny ve výši 250.000,- Kč. Na základě ústní dohody se žalovanou právní předchůdce žalobkyně složil na úhradu této zálohy na účet u peněžního ústavu č. 2031622848/0800 (jehož majitelem, jak vyšlo najevo v průběhu soudního řízení, byl R. K.) dne 22. 1. 2004 částku 70.000,- Kč a dne 18. 2. 2004 částku 50.000,- Kč. K uzavření předvídané smlouvy o převodu členských práv a povinností nedošlo, neboť je žalovaná smlouvou ze dne 1. 4. 2004 převedla na jiné osoby. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že za situace, kdy z uvažovaného převodu členských práv a povinností vážících se k předmětnému družstevnímu bytu sešlo, představuje složená záloha sjednané ceny bezdůvodné obohacení, které je žalovaná žalobkyni, jakožto právní nástupkyni původního účastníka „dohody o budoucí kupní smlouvě“, povinna vydat (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Vysvětlil přitom, že na uvedeném závěru nemění ničeho okolnost, že záloha byla složena na účet u peněžního ústavu náležející třetí osobě, neboť tento účet byl dle ústní dohody účastníků smlouvy toliko platebním místem. Z hlediska pasivní legitimace žalované ve sporu o vrácení složené zálohy je tudíž nerozhodné, zda se záloha následně dostala do její majetkové sféry či nikoliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen – „o. s. ř.“). Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že ve sporu není pasivně legitimována, neboť zálohu sjednané ceny ve výši 120.000,- Kč od právního předchůdce žalobkyně neobdržela. Byla totiž vyplacena na účet, jehož majitelem byl R. K., jenž dovolatelce získané peněžní prostředky nepředal. Za nesprávný považovala závěr odvolacího soudu o tom, že platební místo bylo určeno na základě ústní dohody účastníků smlouvy. Vyjadřovala přitom názor, že určení platebního místa nelze prokázat svědeckou výpovědí. Aniž blíže vysvětlila konkrétní souvislost s projednávanou věcí, citovala rovněž právní úpravu a judikaturu týkající se náležitostí a realizace právních úkonů. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném právním závěru, že ve sporu o vrácení zálohy na budoucí převod členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu, z nějž posléze sešlo, je převodce pasivně legitimován i tehdy, jestliže byla záloha na základě dohody účastníků vyplacena na účet, jehož majitelem je třetí osoba.
Otázkou vrácení zálohy na budoucí převod práv (ať již vlastnických či jiných) se Nejvyšší soud již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že bez ohledu na to, zda smlouva o budoucí smlouvě (§50a obč. zák.), na jejímž základě byla záloha poskytnuta, byla uzavřena platně či nikoliv, je dostatečným právním důvodem k plnění (k poskytnutí zálohy) i příslib budoucího úplatného převodu práv, pro nějž není forma předepsána. Podstatné je, že plnění bylo poskytnuto předtím, než byla uzavřena smlouva hlavní, a že bylo poskytnuto a přijato v souvislosti s uvažovanou hlavní smlouvou. Podle ustanovení §498 obč. zák. totiž platí, že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu. Znamená to, pokud před uzavřením hlavní smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se plnění poskytnuté před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k plnění teprve vzniknout, považuje za zálohu, tj. za splátku na smluvené budoucí plnění. Nárok na vrácení zálohy poskytnuté v souvislosti se zamýšleným převodem práv, který se později nerealizoval, je pak po právní stránce třeba posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.) získaného plněním, jehož právní důvod dodatečně odpadl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 2/2001 pod č. C 107 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 48/2005). Okolnost, že záloha v souladu s dohodou účastníků byla poukázána na určené platební místo (§567 odst. 1 obč. zák.), pak nemění ničeho na povinnosti převodce zálohu poté, co z převodu práv sešlo, vrátit druhému účastníkovi smlouvy. Zaplacením peněžité částky na dohodou účastníků sjednané platební místo (účet u peněžního ústavu , jehož majitelem je třetí osoba) s úmyslem složit zálohu na budoucí úplatný převod práv totiž bylo plněno budoucímu převodci (a nikoliv třetí osobě - majiteli účtu), který je také povinen složenou zálohu, poté, co ze smlouvy sešlo, vrátit. K zániku dluhu v důsledku úhrady poukázané na sjednané či určené platební místo srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1454/2010.
V projednávané věci se dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně žalovaná, jakožto budoucí převodce, s právním předchůdcem žalobkyně dohodla, že záloha na zamýšlený převod členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu bude poukázána na označený účet u peněžního ústavu. Jestliže tedy právní předchůdce žalobkyně na základě uvedené dohody poukázal na tento účet peněžní prostředky v úmyslu složit ve prospěch žalované zálohu na budoucí úplatný převod práv, pak na povinnosti žalované vrátit složenou zálohu (poté, co z převodu práv sešlo), nemění ničeho okolnost, že majitelem předmětného účtu nebyla žalovaná, nýbrž třetí osoba (zvláště za situace, kdy uvedenou skutečnost žalující strana zjistila až v průběhu soudního řízení). Závěr odvolacího soudu, že žalovaná je pasivně legitimována k vrácení složené zálohy, je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, že platební místo bylo určeno na základě ústní dohody účastníků smlouvy, nenapadá tím právní posouzení věci, nýbrž skutkové zjištění odvolacího soudu. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze (§237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph. D., v. r.
předseda senátu