ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.246.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 246/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jan Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců A) J. T., B) E. T., C) E. T., všech zastoupených advokátem proti žalovaným 1) E. Ž., 2) Z. P., a 3) M. F., všechny zastoupeny advokátem a 4) B. p. v P., s. p. v l., zastoupenému advokátkou o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 132/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, č. j. 16 Co 121/2005-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit na nákladech dovolacího řízení žalovaným 2), 3) každé částku 1.537,50 Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných T. S.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil zamítavý výrok o věci samé, který vydal ve vztahu mezi všemi žalobci a žalovanými 2), 3) Obvodní soud pro Prahu 5 v rozsudku ze dne 31.7.2002, č.j. 28 C 132/2001-64. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 2454 (zastavěná plocha) a 2455 (zahrada), zapsaných na LV č. 2043 pro obec P., katastrální území S.; mělo být určeno spoluvlastnictví v rozsahu 2/3 společně žalobců A), B) a 1/3 žalobkyně C. Ve výrocích o nákladech řízení mezi těmito účastníky odvolací soud změnil nákladový výrok soudu prvního stupně tak, že tyto náklady snížil, a dále zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným 2), 3), každé ve výši 18.134,- Kč.
Odvolací soud při právním posouzení věci setrval na závěrech, že obě shora označené žalované jsou oprávněnými osobami v restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, že žalobci jsou osobami povinnými podle §4 odst. 2 téhož zákona, a že straně žalované svědčil restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k/ téhož zákona, neboť došlo ke znárodnění nemovitostí v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. V průběhu řízení bylo zjištěno, že žalovaní 1), 4) nejsou nyní zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků, řízení tedy bylo dále vedeno proti žalovaným 2), 3). Dohodou ze dne 23.7.1991 vydal Bytový podnik v P., tedy čtvrtý žalovaný, právnímu předchůdci žalovaných Č. B. restituované nemovitosti, kterými byly dům na zastavěné ploše a oba předmětné pozemky. Odvolací soud, jenž řešil již jen otázku platnosti vydání pozemků, setrval u právního závěru, že původní dohodou ze dne 23.4.1974 bylo žalobcům účinně zřízeno právo osobního užívání těchto pozemků (dohoda byla registrována tehdejším státním notářstvím). Stran restituční dohody ze dne 23.7.1991 odvolací soud uzavřel, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že přes nedostatek pravomoci Bytového podniku v P. k vydání pozemků je tato dohoda platná a lze ji tedy přiznat restituční účinky dle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Jestliže žalobci tvrdili, že dohoda platná není, a ze svého tvrzení odvozovali existenci svého vlastnictví k pozemkům v důsledku transformace práva osobního užívání na právo vlastnické, pak odvolací soud jejich názoru nepřisvědčil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Tomuto dovolání přičítali přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a důvodnost dovolání spatřovali v nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam měl spočívat v neplatnosti dohody o vydání předmětných pozemků ze dne 23.7.1991; tento právní aspekt věci (právní otázka) byl označen jako určující. Žalobci v podrobném odůvodnění dovolání namítali, že věc mohla vydat pouze osoba povinná, tedy taková osoba, která ke dni účinnosti restitučního zákona věc drží. Vydávající bytový podnik musel podle objektivně zjistitelných údajů z evidence nemovitostí vědět, že držiteli pozemků jsou žalobci, kteří k nim měli zřízeno právo osobního užívání. Neplatnost dohody o vydání věcí shledávali žalobci také ve vadách registrace předchozí dohody o zřízení práva osobního užívání žalobců ze dne 23.4.1974. V rámci této dohody nemohlo dojít k protiprávnímu zvýhodnění žalobců. Nebyly tedy podle nich naplněny podmínky ustanovení §4 odst. 1 a §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. I v případě platnosti původní dohody by však právo osobního užívání pozemku bylo ke dni 1.1.1992 transformováno na vztah vlastnický a bránilo by tedy ve vydání pozemků (navíc částečně zastavěných). Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřili všichni žalovaní, z nichž vzhledem ke znění výroku I. rozsudku odvolacího soudu zůstali účastníky dovolacího řízení pouze žalované 2), 3). Ve vyjádření všech žalovaných se navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání žalobců a uložil jim nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání mohla být založena jen pro zásadní právní význam napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Důvody dovolání byly vylíčeny tak, že je bylo možné podřadit pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy pod tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že se při odůvodnění svého předchozího rozsudku ze dne 23.12.2004, č.j. 28 Cdo 440/2004-125, vypořádal se všemi rozhodnými právními aspekty věci včetně těch, které jsou nyní tvrzeny dovolateli. Odkazuje tedy na právní posouzení, které v rámci odůvodnění citovaného rozsudku již vyslovil a které se navíc - s výjimkou podstatných aspektů právního posouzení restituční dohody ze dne 23.7.1991 - shodovalo s tehdejším i nynějším právním posouzením věci odvolacím soudem.
Dovolací soud tedy trvá na tom, že dohoda o vydání věcí, sjednaná posledně uvedeného dne mezi právním předchůdcem žalovaných a Bytovým podnikem v P. přivodila právní účinky vydání nejen domu, ale i obou pozemků – zastavěné plochy a zahrady. Toto právní posouzení nepostrádá výchozí ústavní konformitu. Ústavní soud v nálezu sp.zn. I. ÚS 625/03 vyslovil právní názor, že základním principem výkladu smluv (dohod) je priorita takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, jsou-li možné výklady pro i proti. Je třeba podpořit princip autonomie smluvních stran, jakož i společenskou a hospodářskou funkci smlouvy.
Ale i v případě takové interpretace, která by akcentovala vady dohody ze dne 23.7.1991 a vedla by k závěru o její neplatnosti, by žalobci nebyli úspěšní. Ústavní soud se již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/98 vypořádal se situací, při níž byl vydáván dům na základě restituce, ale související pozemky (zastavěná plocha, zahrada) byly v osobním užívání povinných osob. Ústavní soud zde dovodil, že ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (podle něhož se pozemek v osobním užívání nevydává) nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v souvislosti zejména s ustanovením §4 odst. 2 téhož zákona. Hovoří-li posledně uvedené ustanovení o podmínce protiprávního zvýhodnění povinných osob, pak za ni je vždy třeba považovat případ, kdy k získání práva osobního užívání pozemků došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě. V praxi tedy orgány veřejné moci nemohou §8 odst. 4 citovaného zákona chápat jako absolutní překážku vydání pozemků, nýbrž pouze jako překážku obecnou, která však v konkrétním případě nemůže, za předpokladu splnění ostatních restitučních podmínek, bránit vydání věcí.
Lze jen dodat, že dovršení restituce posouzením vydání pozemků jako oprávněného, k němuž před nižšími instancemi došlo, nemohlo navodit ani situaci, podle níž by snad předchozím uživatelům či vlastníkům (povinným osobám) vznikla nová, nepřiměřená křivda (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/05).
Právní posouzení věci Nejvyšším soudem nevykazuje znaky kontradiktornosti vůči předchozí judikatuře, neboť skutkové okolnosti nyní posuzované věci jsou zcela specifické. V obecné rovině bylo právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu správné a jak též nyní doloženo, také ústavně konformní. Nedošlo tedy ani k řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem. Žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy nebyl naplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Úspěšným žalovaným 2), 3) vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady byly vypočteny vzhledem k zahájení dovolacího řízení dne 18.7.2005 ještě podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před novelou č. 277/2006 Sb. Podle relevantního předpisu, resp. jeho §5 písm. b/, představovala základní sazba ve věci o určení práva k nemovitosti částku 10.000,- Kč; při společném zastoupení bylo nutné tuto částku zvýšit o 20 % na 12.000,- Kč podle §17 odst. 2 citované vyhlášky. Tuto odměnu však bylo nutné dvakrát krátit o polovinu, neboť šlo o jediný úkon v dovolacím řízení a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po tomto krácení představovala výše odměny za zastoupení obou žalovaných částku 3.000,- Kč a s přičtením režijního paušálu 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) činila výše nákladů řízení obou žalovaných 3.075,- Kč (společně, zvlášť pak každé po 1537,50 Kč).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu