ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2492.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2492/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. K., P., zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 614/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského v Praze ze dne 21. ledna 2016, č. j. 28 Co 10/2016-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 16. září 2015, č. j. 6 C 614/2014-156, uložil žalované povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 771/1 v k. ú. S. blíže specifikovaného ve výroku (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 32 912 Kč (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2016, č. j. 28 Co 10/2016-180, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše nákladů řízení je 27 104 Kč (výrok I.); ve výroku I. a ve zbylém rozsahu výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (výrok III.). Dovodil, že žalobce je postupníkem, kterému lze z mimořádných důvodů, i přes tzv. restituční tečku, vydat náhradní pozemek za pozemky, které nemohly být vydány původnímu restituentovi, aniž by předmětný pozemek musel být zařazen do veřejné nabídky. Dospěl k závěru, že jednání žalované lze kvalifikovat ve vztahu k žalobci jako liknavé se znaky libovůle, neboť jeho nárok nebyl vyřízen od roku 1998, potažmo od roku 1992. Žalovaná ve snaze žalobci nevyhovět převedla neplatně pozemek na obec S., čemuž se žalobce musel bránit soudní cestou. Obstrukcí ze strany žalované je i to, že žalobcův restituční nárok považuje za nulový, a proto nemohl být úspěšný v žádné veřejné nabídce pozemků ze strany žalované. V daném případě vydání pozemku nebrání žádná zákonná překážka podle §6 zákona č. 503/2012 Sb. Nebyl realizován záměr obce S. vystavět na předmětném pozemku bytové domy a pozemek je stále veden jako zemědělský půdní fond (zahrada).
Proti výroku I., II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce se nemůže domáhat převodu náhradního pozemku soudní cestou, a to ani s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, neboť ze skutkových zjištění se nepodává, že by byly dány takové mimořádné okolnosti, jež by umožňovaly aplikovat na projednávanou věc závěry učiněné v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, popř. rozhodnutí ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3353/2011. Podle dovolatelky se tedy na žalobce jako postupníka původního restitučního nároku vztahuje tzv. restituční tečka. V daném případě nejsou splněny ani podmínky pro převedení konkrétního pozemku na základě rozhodnutí soudu, jak je uvedeno v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozhodnutí ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007 a ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008. Oprávněné osoby tedy nemají ani podle zákona o půdě právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní převedeny do vlastnictví. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006. Žalovaná se nechovala liknavě ani svévolně nebo diskriminačně oproti jiným oprávněným osobám. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je s ohledem na datum zahájení řízení podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a jednající podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při řešení první v dovolání označené otázky, zda žalobcem uplatněné právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků – s přihlédnutím k tomu, že je toliko postupníkem restitučního nároku na náhradní pozemky a nikoli původní oprávněnou osobou – zaniklo čili nic (výklad a aplikace ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., s přihlédnutím k závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaném pod č. 531/2005 Sb.) se odvolací soud beze zbytku řídil závěry, jež v dané věci Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (a k němuž se při řešení dané otázky přihlásil i v některých svých dalších rozhodnutích – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008; nebo rozsudek ze dne 4. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008; spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud .cz ). Právě v prvně zmíněném rozsudku Nejvyšší soud poukázal na povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ustanovení §13 odst. 6 a 7 zák. o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska (a musí proto nést i rizika s tím spojená), a na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Zcela konkrétně pak ve věci sp. zn. 28 Cdo 436/2007 dovodil, že žalobkyně nabyla restitučních nároků jako prostředku k získání zemědělských pozemků a rozšíření hospodářství, a nikoli v souvislosti s rizikovými komerčními aktivitami a dále při zvažování hlediska posouzení spravedlivé rovnováhy (Nejvyšší soud) zdůrazňuje, že na rozdíl od postupníka v nejširším smyslu (pro kterého nelze „dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly“ i na něj – viz Pl. ÚS 6/05, část VIII/g in fine), účel zákona o půdě, a tedy i veřejný zájem, spočívající ve „zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravení vlastnických vztahů k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova“ žalobkyně naplnila, získala-li nároky na vydání pozemků od původních vlastníků, resp. jejich dědiců, s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství a tím přispět k lepší péči o půdu i k hospodářskému rozvoji venkova. V souvislosti s právě uvedeným pak nejvyšší soud (logicky) uzavřel, že pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05. S ohledem na to, že skutková situace v dané věci je totožná, nelze odvolacímu soudu nikterak vytknout, že uvedené závěry aplikoval i v skutkově tomto případě, který je specifický, přičemž považuje dovolací za vhodné připomenout, že žalobce tento restituční nárok nabyl mnoho let před restituční tečkou (již 22. 4. 1998) a domohl se určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou stát tento pozemek převedl jinému subjektu (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, č. j. 23 Co 485/2013-129) a předmětný pozemek, na kterém žalobce od roku 1994 hospodaří (na základě nájemní smlouvy) je funkčně spjat s dalšími pozemky v jeho vlastnictví.
Obdobně při řešení otázky možného uložení povinnosti žalované (jejímu předchůdci – Pozemkového fondu ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, bez jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky, včetně vyhodnocení námitky žalované o možné diskriminaci jiných oprávněných osob (lze-li – se zřetelem na výše uvedené – připodobnit postavení žalobkyně k postavení původní oprávněné osoby) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nakonec ve vztahu k námitce (opětovně opakované ve všech dovoláních žalované) o nemožnosti nárokovat konkrétní pozemky lze poukázat na to, že v judikatuře dovolacího (ale i Ústavního) soudu je dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (dnes Státnímu pozemkovému úřadu jednajícímu za Českou republiku) uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatel, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba (její právní nástupce) v důsledku nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
V tomto řízení přitom měl odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) za beze všech pochyb prokázané, že stát se choval liknavě, když nebyl dlouhodobě, konkrétně od roku 1992 (kdy byl nárok uplatněn původní oprávněnou osobou) resp. od roku 1998, kdy restituční nárok postoupením získal žalobce, schopen uspokojit jeho oprávněné požadavky; žalobce uplatnil předmětný nárok řadu let před restituční tečkou, na předmětném pozemku hospodařil jako na pronajatém již od roku 1994 a ještě v roce 2001 byl písemně utvrzován Pozemkovým fondem ČR o tom, že mu bude pozemek vydán.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že zcela nepřípadný je odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, které řešilo jinou problematiku. V dané věci se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil ani od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, a ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008.
Zbylé námitky žalované (zejm. ve vztahu k závěrům odvolacího soudu o okolnostech provázejících uspokojování nároku žalobkyně předchůdcem žalované, v nichž odvolací soud nachází prvky liknavosti, svévole a diskriminace nesou se pak v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jež nemůže založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího soudu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jemuž zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu podřaditelné není).
Dovolatelkou položené otázky jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud při jejich posouzení postupoval v souladu se závěry v ní dovozenými a Nejvyššší soud nevidí důvod se od této judikatury odchýlit. Dovolání proto přípustné být nemůže. Na základě shora uvedeného nejsou splněna kritéria obsažená v §237 o. s. ř., neboť dovolání žádnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení nenabízí, a proto je Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
Ačkoli žalovaná výslovně napadla rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu, proti výrokům o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnila, když ani nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání. Absence těchto obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) představuje vadu, kterou po uplynutí lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, jež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo, neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu