ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.250.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 250/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně “CSABI, s. r. o.“ , IČ: 65140532, se sídlem v Havířově – Podlesí, Dlouhá třída 97, proti žalovanému JUDr. J. P., Ph.D. , soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Praha 5, se sídlem v Praze 6, Evropská 663/132, zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o zaplacení částky 279.872,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 187/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011, č. j. 25 Co 112/2011-56, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011, č. j. 25 Co 112/2011-56, v celém rozsahu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 11 C 187/2010-39, ve výrocích I a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 11 C 187/2010-39, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 279.872,55 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), v části o zaplacení úroků z prodlení ve výši 10,25% z částky 279.872,55 Kč za dobu od 1. 9. 2007 do 2. 9. 2007 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2011, č. j. 25 Co 112/2011-56, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov ze dne 26. 1. 2005, č. j. 126 Nc 1362/2004-63, byla na majetek žalobkyně (povinné) nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného STRODEN MANAGEMENT LIMITED ve výši 5.000.000,- Kč s příslušenstvím; provedením exekuce byl pověřen žalovaný soudní exekutor. Na základě exekučních příkazů přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu vydaných žalovaným dne 4. 3. 2005, č. j. EX 307/05-14 a č. j. EX 307/05-15, byly z účtů žalobkyně odepsány částky 279.041,15 Kč (dne 20. 12. 2006) a 831,40 Kč (dne 21. 12. 2006). Uvedené částky byly následně připsány na účet u peněžního ústavu, jehož majitelem je žalovaný. Aniž žalovaný uvedené částky předal oprávněnému, Okresní soud v Karviné – pobočka Havířov usnesením ze dne 6. 8. 2007, č. j. 126 Nc 1362/2004-203, jež nabylo právní moci 1. 9. 2007, na návrh oprávněného exekuci zastavil.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalovaný soudní exekutor, který exekučně vymožené peněžní prostředky nepředal oprávněnému a ponechal si je i poté, co byla exekuce na návrh oprávněného zastavena a jeho pověření k provedení exekuce zaniklo, je povinen tyto prostředky vydat žalující povinné, neboť se na její úkor bezdůvodně obohatil plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu; v této souvislosti odkazuje zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, a ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009. Zastává názor, že již v okamžiku, kdy je na účet soudního exekutora připsána vymožená částka, zaniká v příslušném rozsahu pohledávka oprávněného za povinným, a že předání vymoženého plnění je pak již věcí vnitřního vztahu mezi soudním exekutorem a oprávněným. K vydání takto vymoženého plnění – pokračuje dovolatel – není legitimován povinný, bez zřetele na to, jakým způsobem soudní exekutor s vymoženým plněním následně naloží, v situaci, kdy důvod k vymožení plnění oprávněného spočívá v hmotném právu. Z tohoto dovolatel dovozuje, že jako soudní exekutor nemohl získat na úkor žalobkyně (povinné) bezdůvodné obohacení. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelem označené právní otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a z tohoto důvodu jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovoláním (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (srov. §451 odst.1 obč. zák.).
Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.). Bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.).
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§454 obč. zák.). Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený). Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá pak z ustanovení §451 odst. 1 obč. zák.; je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (obohacený).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že vymožené peněžité plnění, které soudní exekutor nepředá oprávněnému a ponechá si je i poté, co byla exekuce zastavena, představuje majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl, o nějž se soudní exekutor bezdůvodně obohacuje na úkor povinného (§451 obč. zák.).
Postup soudního exekutora a účastníků exekučního řízení, z jehož průběhu žalobkyně dovozuje vznik bezdůvodného obohacení na straně soudního exekutora, je zde třeba posuzovat podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 – dále jen „exekuční řád“. Soudní exekutor je fyzická osoba splňující zákonem stanovené předpoklady, kterou stát pověřil exekutorským úřadem (§1 odst. 1 exekučního řádu). V rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů (exekuční činnost) a další činnost podle tohoto zákona (§1 odst. 2 exekučního řádu). Exekuci provede ten exekutor, kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný a kterého soud svým rozhodnutím pověří provedením exekuce. Úkony exekutora se považují za úkony soudu (§28 exekučního řádu). Exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen (§47 odst. 1 věta první exekučního řádu). Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce (§47 odst. 2 exekučního řádu).
V posuzované věci byly částky 279.041,15 Kč a 831,40 Kč odepsány z účtů žalobkyně po právní moci usnesení o nařízení exekuce, na základě exekučních příkazů přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu vydaných soudním exekutorem (žalovaným), který byl na návrh oprávněného pověřen provedením exekuce na majetek povinného, pro uspokojení pohledávky oprávněné ve výši celkem 5.000.000,- Kč, jíž zaplacení ukládalo povinnému vykonatelné rozhodnutí.
Částka 279.872,55 Kč tedy představuje exekutorem vymožené peněžité plnění a v daném rozsahu byla exekuce ukončena provedením (částečnou realizací práva oprávněného). Takový závěr koresponduje též ustálené rozhodovací praxi soudů, podle níž k uspokojení oprávněného v rámci pravomocně nařízené exekuce dochází již okamžikem, kdy se vymožené (povinným poskytnuté) plnění z majetku povinného dostává do rukou soudního exekutora, jenž pak případně odpovídá oprávněnému za prodlení s předáním vymožené částky (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, uveřejněný pod č. 66/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3594/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2859/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněný pod č. 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [Povinnost k výplatě vymožené pohledávky oprávněnému, a to i k výplatě částečného plnění, lze nyní dovodit též z ustanovení §46 odst. 4 exekučního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013), jež ukládá soudnímu exekutorovi vyplatit vymožené plnění oprávněnému v zákonem stanovené lhůtě, nedohodnou-li se soudní exekutor s oprávněným jinak].
Jestliže vymožením peněžitého plnění v rámci pravomocně nařízené exekuce zanikl v rozsahu tohoto plnění dluh povinného vůči oprávněnému (dluh, jehož splnění ukládá povinnému vykonatelné soudní rozhodnutím), nelze na straně povinného dovodit vznik majetkové újmy, a to ani v důsledku pozdějšího zastavení exekuce. Zastavení exekuce představuje opatření, kterým se ukončuje další provádění exekuce a má proto význam pro samotné exekuční řízení a pro jeho další průběh. Přitom platí, že exekuci nelze zastavit, byla-li již skončena vymožením pohledávky (nejde-li kupř. o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., z důvodu, že se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněný pod č. 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I z toho je patrno, že účinky usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov ze dne 6. 8. 2007, č. j. 126 Nc 1362/2004-203, jímž byla exekuce zastavena k návrhu oprávněného, mohou se vztahovat toliko k části do té doby nevymoženého peněžitého plnění, v poměrů k celkem vymáhaných 5.000.000,- Kč s příslušenstvím.
Proto ani zastavení exekuce nemůže mít za následek vznik bezdůvodného obohacení žalovaného (soudního exekutora) na úkor žalobkyně (povinné). Zastavením exekuce přirozeně neodpadl právní důvod plnění, jež bylo již zčásti vymoženo, a zastavení exekuce nemá žádný vliv na povinnost k plnění uloženou žalobkyni (povinné) vykonatelným rozhodnutím soudu (exekučním titulem).
Ovšem i v případě odpadnutí právního důvodu k plnění – jak výše uvedeno – byl by k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován oprávněný (věřitel povinného dlužníka) jako subjekt tímto plněním obohacený, nikoliv soudní exekutor, jenž byl soudem pověřen provedením exekuce, v jejímž rámci došlo k vymožení peněžitého plnění.
Sluší se dodat, že byla-li snad některému z účastníků způsobena škoda při výkonu exekuční činnosti, lze se její náhrady domáhat za podmínek stanovených §32 exekučního řádu.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v odvoláním napadeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu