ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2508.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2508/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Co 119/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 336/2001 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice-Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobu, podanou u soudu 29. 11. 2001, se žalobce domáhala, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je vlastníkem pozemků parc. č. 92 s domem čp. 86, parc. č. 93 s domem čp. 82, parc. č. 102 s domem čp. 89 a parc. č. 106 (se stavbou na něm postavenou) v katastrálním území R., okres D.
V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky získal žalobce do svého vlastnictví z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který zemřel 19. 12. 1938 ve V. K předání dědictví tu došlo pozůstalostním soudem v České Kamenici do rukou poručníka Ing. F. K. K. z H.V Zemských deskách českých a v pozemkové knize zůstal nadále zápis vlastnického práva ve prospěch O. F. K. Na tyto nemovitosti, tvořící panství Č. K., byla zavedena národní správa rozhodnutím Zemského národního výboru v P. z 30. 6. 1945, čj. III la 768/1-1945. Později bylo vlastnické právo žalobce „vážně ohroženo aplikací dekretů presidenta republiky z roku 1945“, ale nedošlo k vydání žádné vyhlášky, vydané podle dekretu č. 12/1945 Sb., ani konfiskačního výměru podle dekretu č. 108/1945 Sb., které by byly vydány příslušným správním orgánem a které by byly adresovány na jméno žalobce a jež by se týkaly nemovitostí v R. Podle názoru žalobce tu nebyla dána místní příslušnost Okresního národního výboru či Okresní správní komise v D.; k vydání takového rozhodnutí by byl tehdy příslušný Okresní národní výbor v Ch. nebo správní orgán v domovské obci žalobce H. M., kde bylo také poslední bydliště žalobce v Čechách; v případě řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. by bývalo mělo být řízení vedeno u Zemského národního výboru v P. O žádném takovém řízení žalobce není informován a k žádnému takovému řízení (která by probíhalo v době, kdy žalobci bylo pouhých 9 roků) nebyl přizván žalobci ustanovený poručník Ing. K. K., který byl po skončení války nedobrovolně odvezen z území Československa a od 7. 7. 1945 se usídlil v E. na I. v německém D. B. Na žalobce nedopadají ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb., ani dekretu č. 108/1945 Sb. vztahující se na osoby německé národnosti; žalobce byl již v roce 1940 odvezen svou matkou M. K. k babičce v A., kde už žalobce trvale zůstal; mateřským jazykem žalobce je španělština, nikdy se vzhledem ke svému věku nehlásil při nějakém sčítání obyvatelstva k německé národnosti a nebyl členem žádných německých skupin, útvarů či politických stran; nelze tedy na žalobce hledět jako na Němce. Za těchto okolností se právem domáhá určení svého vlastnického práva k pozemkům v katastrálním území R., protože tohoto práva nikdy nepozbyl a má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, aby tak mohlo být i zápisem v katastru nemovitostí dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, když nynější zápis v katastru nemovitostí ohledně žalobcových nemovitostí v R. zní nyní na Českou republiku-Ministerstvo vnitra ČR.
Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo vnitra ČR namítnutí žaloby žalobce. Uvádělo, že nemovitosti, kterých se týká žaloba žalobce, přešly do vlastnictví České republiky-Ministerstva vnitra ČR postupně na základě administrativních dohod mezi Krajskou správou lesů L. a útvarem PS 5242 v D. v roce 1957 a následné hospodářské smlouvy z 13. 4. 1966, uzavřené mezi útvarem PS 5242 a Krajskou správou Ministerstva vnitra Ústí nad Labem. Tyto nemovitosti přešly do vlastnictví státu účinností dekretu č. 108/1945 Sb. Česká republika-Ministerstvo vnitra ČR je držitelem nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení jde, nejpozději od roku 1966, a to držitelem oprávněným, držícím nemovitosti v dobré víře. Žalovaná Česká republika-Ministerstvo vnitra ČR vyslovovala pochybnosti o žalobcem uváděné odevzdací listině pozůstalostního soudu v Č. K.; žalobce má totiž v rukou jen návrh této odevzdací listiny nikoli vlastní odevzdací listinu. Podle názoru žalované dopadal na majetek žalobce dekret č. 12/1945 Sb., protože spolu se svými rodiči byli nejméně od 10. 10. 1938 německými říšskými občany a německé národnosti. Ohledně majetku žalobce byly vydány konfiskační vyhlášky podle dekretu č. 12/1945 Sb. správními orgány např. v Ch. nebo Magistrátem h. m. P. z 1. 2. 1947, čj. 56091/NS-46-Dr. Kv., jimiž byla osoba žalobce náležitě kategorizována jako osoba německé národnosti, vlastnící zemědělský majetek podléhající konfiskaci podle dekretu č. 12/1945.
V doplňku ke svému vyjádření žalovaná ještě dne 18. 4. 2003 sdělovala soudu, že bylo dodatečně zjištěno, že dne 26.2.1946 vydal Okresní národní výbor v D. vyhlášku čj. P/44, o konfiskaci majetku O. K. podle dekretu č. 12/1945 Sb.; proti této vyhlášce nebylo podáno odvolání, ani nebyl uplatněn nárok na výjimku podle §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 9. 10. 2003, čj. 19 C 336/2001-144, byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem stavební parcely č. 92 (o výměře 495 m2) se stavbou čp. 86, stavební parcely č. 93 (o výměře 394 m2) se stavbou čp. 82, stavební parcely č. 102 (o výměře 78 m2) se stavbou čp. 89 a stavební parcely č. 106 (o výměře 52 m2) se stavbou bez popisného čísla, zapsaných na listu vlastnictví č. 50 pro katastrální území R. (obec J.) u Katastrálního úřadu v D. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované České republice-Ministerstvu vnitra ČR na náhradu nákladů řízení 5.400 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce nabyl vlastnické právo k nemovitostem, uváděným v jeho žalobě, z titulu dědického práva po svém otci.
Současně však soud prvního stupně pokládal za prokázáno, že majetek žalobce byl konfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a to jako osobě německé národnosti, když jeho otec byl od 10. 10. 1938 státním občanem Německé říše, byl členem sudetoněmeckého Freikorpsu a udržoval styky i s předními představiteli nacistického Německa; také matka žalobce měla říšskoněmecké občanství. Majetek, který tu byl konfiskován, měl charakter zemědělského majetku ve smyslu ustanovení §4 dekretu č. 12/1945 Sb. Vyhláška Okresního národního výboru v D. z 26. 2. 1946, čj. P/44, týkající se konfiskace majetku K., nebyla v tomto soudním řízení shledána, protože se v archivech nenachází. Soud prvního stupně však vycházel z toho, že dekret č. 12/1945 Sb. nemá žádné ustanovení o tom, že by k provedení konfiskace bylo třeba vždy ještě nějakého úředního, deklaratorního aktu, kterým by v každém jednotlivém případě bylo vysloveno, že jsou splněny osobní i materiální předpoklady konfiskace; deklaratorní rozhodnutí tu bylo učiněno vždy, když legitimovaný účastník konfiskačního řízení nárok na vydání rozhodnutí vznesl anebo jestliže to správní orgán pokládal za potřebné. Ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem 23. 6. 1945) a nebylo na závadu, že tu nepředcházelo deklaratorní správní rozhodnutí; konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla v daném případě nepřímo prokázána např. složkou listin Ministerstva zemědělství, týkající se likvidace národní správy velkostatku K. v Č. K.
Soud prvního stupně poukazoval rovněž na čtyři konfiskační výměry, týkající se osoby žalobce a konfiskace jeho majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech n. o.; šlo o výměr Magistrátu h. m. P. z 1. 2. 1947, o výměr Okresního národního výboru v D. ze 14. 6. 1946, o výměr Okresního národního výboru ve S. ze 14. 5. 1947 a o výměr Okresního národního výboru ve V. M. ze 6. 5. 1947. Věcnou správnost těchto výměrů soud v tomto řízení nemohl přezkoumávat, ale posoudil, že tu nejde o akty nulitní, vydané např. nad rámec oprávnění správního orgánu. Tyto výměry svědčí, podle názoru soudu prvního stupně, o tzv. kategorizaci žalobce, takže i v tomto konkrétním případě, v němž rozhodnutí k určité části majetku nebylo vydáno, byl dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege na stát.
Soud prvního stupně neshledal v postupu správních orgánů při konfiskaci majetku těchto žalobců takové pochybení, které by mohlo mít za následek nicotnost vydaných správních aktů. Žalobce, respektive jeho zákonná zástupkyně (matka, jejíž zájmy zastupovali v Čechách dva právníci), byla konfiskační rozhodnutí doručena vyhláškou a případné procesní vady mohly být tedy napadnuty v rámci odvolacího řízení. Pokud však byly vydány výměry či vyhlášky znějící na otce žalobce O. F. K., pak tyto správní akty považoval soud prvního stupně za nicotné (např. vyhlášku Okresního národního výboru ve V. M. z 22. 8. 1945).
Soud prvního stupně dospěl tedy k výslednému závěru, že nemovitosti uváděné v žalobě žalobce byly mu konfiskovány. Podle názoru soudu prvního stupně však i v případě, že by se tak nestalo, nebyla by žaloba žalobce o určení jeho vlastnictví úspěšná s ohledem na žalovaným státem důvodně vznesenou námitku vydržení, když bylo prokázáno výpisem z katastru nemovitostí ve spojení s hospodářskou smlouvou a administrativními dohodami, že žalovaná Česká republika drží předmětné nemovitosti po zákonem stanovenou desetiletou lhůtu a po celou dobu byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí tyto nemovitosti patří. Žalobu žalobce soud prvního stupně proto zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 9. 10. 2003 (čj. 19 C 336/2001-44 Okresního soudu v Děčíně) podal odvolání žalobce.
V tomto odvolacím řízení bylo vydáno usnesení Vrchního sodu v Praze z 19. 10. 2004, Nco 92/2004, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberce JUDr. I. N. není vyloučena z projednávání a rozhodování této právní věci.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberce vynesl rozsudek z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Co 119/2004, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení 2.120 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Podle názoru odvolacího soudu v této právní věci „zásadním problémem důkazního řízení je více než padesátiletý časový odstup od skutečností, jež měly založit a posléze i odejmout vlastnické právo k nemovitostem žalobce. Uplynuly skartační lhůty pro soudní i správní spisy a zdrojem listinných důkazů jsou pouze archivy a náhodně dochované podklady, jež nejsou schopny doložit kompletní přehled o soudních a správních řízeních, která proběhla v letech 1938 až 1948. Tato neúplnost potřebných listinných důkazů jde z procesního hlediska k tíži žalobce“.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně posoudil, že v daném případě došlo k platnému odevzdání dědictví žalobci po jeho otci. Nemovitosti v katastrálním území R., o něž v tomto soudním řízení jde, které byly součástí velkostatku Č. K. a byly žalobcem zděděny, byly však v roce 1945 konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. Nelze však spolehlivě dovodit, zda bylo vydáno správní rozhodnutí, týkající se konfiskace těchto nemovitostí. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně „provedl důkaz fotokopiemi výměrů konfiskujících jiný majetek žalobce, jako osoby německé národnosti, dále kopiemi rozhodnutí, zavádějících a rušících národní správu majetku žalobce včetně předmětných nemovitostí, i listiny o přidělení konfiskovaného majetku do správy Č. s. l. a později do správy vojenských složek. Odvolací soud rovněž konstatoval, že „výměrů vydaných ohledně konfiskace majetku K. byla dohledána řada; některé znějí na v té době již zemřelého otce žalobce, případně pouze na panství (domäne) K.; ty jsou, jak již konstatoval Okresní soud v Děčíně, neúčinné“. Odvolací soud však poukazoval dále na výměry Okresního národního výboru ve S. ze 14. 5. 1947, čj. 10769/47, a Okresního národního výboru ve V. M. ze 6. 5. 1947, čj. 35.616/46, jimž bylo rozhodnuto se všemi podstatnými náležitostmi o tom, že se konfiskuje ve výměrech uvedený majetek F. O. K. podle ustanovení §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. s tím, že jde o osobu německé národnosti; pokud vlastník spadal do kategorie osob, jimž se majetek konfiskoval, vztahovala se konfiskace na veškerý jeho majetek; těmito rozhodnutími, vydanými podle dekretu č. 108/1945 Sb. nebo podle dekretu č. 12/1945 Sb., byl původní vlastník z hlediska uvedených dekretů kategorizován, takže i tam, kde tato rozhodnutí ve vztahu k určitému majetku nebyla vydána, nebo nebyla zapsána v pozemkové knize, přešlo vlastnické právo ke konfiskovanému majetku na stát ex lege.
Pokud na citovaných konfiskačních výměrech chybějí některé údaje (např. datum doručení), měl odvolací soud za to, že nejde o nedostatky, jež by mohly založit nicotnost takového správního rozhodnutí, která jedině by mohla přivodit takovou situaci, že by rozhodnutí nebylo závazné.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobce sice po smrti svého otce nabyl děděním vlastnické právo k nemovitostem, uváděným v jeho žalobě, následně však toto vlastnictví pozbyl podle dekretu č. 12/1945 Sb. (možností vydržení vlastnického práva ze strany žalovaného státu se tedy odvolací soud již nezabýval). Žaloba žalobce byla tedy soudem prvního stupně důvodně zamítnuta a toto rozhodnutí proto odvolací soud potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud neshledal důvodným požadavek odvolatele na předložení jím formulované předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, když tu nešlo o otázku řešitelnou komunitárním právem; právo evropských společenství vzniklo až po roce 1958 a jeho zásady nelze, podle názoru odvolacího soudu, vztahovat zpětně na právní vztahy upravené právními normami předcházejícími vzniku komunitárního práva.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 ods.t 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 30. 3. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 30. 5. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovolání, za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť měl za to, že toto rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a řeší právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a je rozhodována rozdílně odvolacími soudy (např. Krajským soudem v Hradci Králové v rozhodnutích sp. zn. 19 Co 172/2003 a sp. zn. 19 Co 82/2002 rozdílně od rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec sp. zn. 35 Co 292/2003). Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především vytýkal nesprávné řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. mohlo docházet bez nutnosti vydání individuálního správního aktu, jakož i to, že skutečnost konfiskace je odvolacím soudem odvozována z vydání několika individuálních konfiskačních aktů, kterými byl dovolatel tzv. „kategorizován“ jako osoba, jejíž majetek podléhal konfiskaci podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Dovolatel v této souvislosti nesdílí názor odvolacího soudu, že na dovolateli spočívá důkazní břemeno k prokázání toho, že tu ke konfiskaci majetku nedošlo, nýbrž „je to žalovaná, kdo musí prokázat řádný průběh konfiskačního řízení a předložit perfektní, tedy pravomocný a vykonatelný správní akt“. V žádném případě nelze, podle názoru dovolatele, vycházet z takového výkladu dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., že tu ke zbavení vlastnického práva vlastníka nemovitostí postačovala obecná norma, neoznačující ani osobu vlastníka jménem, příjmením či jiným individualizujícím znakem a neoznačující individualizující znaky konkrétní nemovitosti.
Pokud jde o závěr odvolacího soudu o tom, že ustanovení dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. dopadají na žalobce jako na osobu německé národnosti, pokládá dovolatel tento závěr rovněž za nesprávný, neboť definice osob německé národnosti, stanovená pro účely dekretu č. 12/1945 Sb., nemohla v žádném případě dopadat na tehdy devítiletého F. O. K.; nebylo tu možné odvozovat národnost tohoto nezletilce z důkazů, které se vztahovaly výhradně k otci žalobce a k jeho chování před vypuknutím války; žalobce nenesl v roce 1945 a ani předtím osobní odpovědnost za události spojené s druhou světovou válkou. Dovolatel je nad to i toho názoru, že jeho otec O. F. K., od kterého se podle tehdejší právní úpravy (§146 obecného zákoníku občanského z roku 1811) měla odvíjet národnost žalobce, byl osobou české národnosti s ohledem na své české předky (z nichž nejvýznamnější byl prapraděd žalobce R. K.). U žalobce pak nikdy nedošlo k tomu, co bylo nutné pokládat za rozhodující podle §2 dekretu č. 12/1945 Sb., tedy že by se žalobce někdy nějakým způsobem přihlásil k německé národnosti. Je nutno tedy vycházet z toho, že tímto dekretem byly postihnuty osoby, které měly individuální odpovědnost za postoj vůči československému státu v období 1938-1945; žalobce od roku 1940 žil se svou argentinskou matkou u babičky v Argentině a v roce 1945 mu bylo pouhých 9 roků.
Dovolatel poukazoval na nepochybnou skutečnost, že v daném případě nebylo vůči žalobci F. O. K. vydáno žádné konfiskační rozhodnutí. Tato skutečnost nemůže být překlenuta tím, že žalobce byl „kategorizován“ jako osoba, na niž se vztahuje dekret č. 12/1945 Sb. nebo dekret č. 108/1945 Sb. jako na osobu jejíž majetek podléhal konfiskaci, přičemž tato kategorizace je dovozována z výměrů či vyhlášek netýkajících se nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Navíc výměry, na které soudy v daném případě poukazovaly, byly vydány správními orgány nepříslušnými, neboť v tomto případě náleželo vydání takových výměrů jen Zemskému národnímu výboru v P. Žalobce, jako osoba nezletilá, nebyl v konfiskačním řízení nikým zastoupen; to bylo ve zjevném rozporu s ustanovením §21 tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811, ale také s ustanoveními mezinárodních dokumentů jako např. s Deklarací práv dítěte z roku 1924 a s Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948. Ani doručování soudy uváděných správních výměrů v této právní věci neodpovídalo tomu, co bylo stanoveno ve vládním nařízení č. 8/1928 Sb., o správním řízení, nebo ve vyhlášce č. 401/1946 Úředního listu.
Dovolatel trval na tom, že u odvolacího soudu tuto právní věc projednávala soudkyně (předsedkyně senátu), o jejíž nepodjatosti byly vážné pochybnosti; byla tedy, podle názoru dovolatele, věc rozhodována v odvolacím řízení vyloučenou soudkyní, takže řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že pochybil, když žalobcem formulované předběžné otázky nepředložil k řešení Soudnímu dvoru v Lucemburku podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství. Navržené předběžné otázky souvisely s komunitárním právem, protože žalobci tu šlo o výklad (interpretaci) právního předpisu, který uplatňují soudy v České republice v současnosti, tedy po vstupu ČR do Evropské unie a nikoli před rokem 1958, jak nesprávně uváděl odvolací soud. Proto předložení právních otázek (týkajících se zbavení vlastnického práva k nemovitostem na základě právní normy, přijaté za součást právního řádu členského státu Evropské unie ještě před přijetím Všeobecné deklarace lidských práv) mělo být odvolacím soudem předáno Soudnímu dvoru v Lucemburku. Dovolatel se proto ve svém dovolání obrátil i na dovolací soud s tím, aby podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství předložil Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku jednak ty předběžné otázky, které žalobce formuloval již v odvolacím řízení, a dále také (s poukazem i na obsah příloh svého dovolání nazvaných „Výčet zásahů představitelů moci výkonné a zákonodárné do výkonu moci soudní ve věci žalob F. O. K. na určení vlastnictví“ a „Analýza mediální prezentace kauzy K.“) tuto předběžnou otázku: „Lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy určitého státu ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany státu, svou nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu ?“.
Žalovaná Česká republika-Ministerstvo vnitra ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uváděla, že by dovolání dovolatele nemělo být vyhověno. Podle názoru žalované soudy tu provedly dokazování v rozsahu dostatečném pro objasnění rozhodných skutečností, úplně a správně zjistily skutečný stav věci a zjištěný skutkový stav správně posoudily po právní stránce.
Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele bylo třeba mít na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pokud ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 19 C 336/2001 Okresního soudu v Děčíně), ani z poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Na tomto poznatku nemění nic ani upozornění dovolatele (v jeho dovolání) na rozsudek Krajského soudu v Hrad i Králové sp. zn. 19 Co 82/2002 ve srovnání jeho závěrů se závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec sp. zn. 35 Co 292/2003; nešlo tu jednak o řešení zcela shodné právní otázky, jednak tyto právní závěry v uvedených rozhodnutích nejsou zcela protichůdné a nadto jde v těchto rozhodnutích o řešení právních otázek, které už byly předmětem právních úvah a právních závěrů např. v uveřejněných nálezech Ústavního soudu ČR. V řízení o dovolání bylo ovšem třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, nebyla řešena právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soud, anebo právní otázka, která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu hmotným právem.
Žalobce se v daném případě domáhal svou žalobou určení toho, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, když tyto nemovitosti platně nabyl, jeho vlastnické právo k nim nikdy nezaniklo a na žádný jiný subjekt toto vlastnické právo platně nepřešlo. Šlo tu tedy o určovací žalobu ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, v níž žalobce tvrdil, že mu svědčí vlastnické právo k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě, takže každý jiný subjekt (byť i zapsaný v katastru nemovitostí), zasahující do tohoto jeho práva, by do něho zasahoval neoprávněně (jak to má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku).
Odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, uvedl především, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že tu šlo o žádným opatřením nedotčené vlastnictví fyzické osoby k nemovitému majetku, který nabyl žalobce děděním po svém otci.
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že nemovitosti, uváděné žalobcem, přešly na stát konfiskací. Nebylo tu však v řízení před soudy obou stupňů doloženo, že by bylo vydáno konkrétní rozhodnutí o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., případně podle dekretu č. 108/1945 Sb., jež by se týkalo jmenovitě nemovitostí, uvedených v žalobním návrhu žalobce, uplatněném v této právní věci, jakož i jmenovitě vůči F. O. K. Soudy obou stupňů jen v této souvislosti poukazovaly na konfiskační výměry a vyhlášky vydané jinými správními orgány (nikoli příslušnými ohledně nemovitostí v katastrálním území R.) o konfiskaci majetku žalobce (ale i majetku uváděného otce žalobce), tvořeného jinými nemovitostmi, než těmi, o něž v této právní věci (vedené pod sp.zn. 19 C 226/2001 Okresního soudu v Děčíně) šlo. Z těchto jiných konfiskačních výměru a vyhlášek, ať již vydaných podle dekretu č. 12/1945 Sb. či podle dekretu č. 108/1945 Sb., odvolací soud dovozoval (shodně i se soudem prvního stupně), že v nich byl původní vlastník „kategorizován“ z hlediska uváděných dekretů, takže i zde, kde v daném případě ve vztahu k nemovitostem v katastrálním území R., uváděných žalobcem, rozhodnutí vydáno nebylo, přešlo vlastnické právo ke konfiskovanému majetku na stát ex lege.
Dovolací soud, na rozdíl od soudu odvolacího, měl i v této právní věci zejména na zřeteli nález Ústavního soudu ČR z 20.10.1999, II. ÚS 405/98, uveřejněný pod č. 146 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, v němž byl zaujat tento právní závěr: „Podle dekretu č. 12/1945 Sb., o urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945). Konfiskační výměr, jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí, pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem určeny. Teprve konfiskačním výměrem, jako aktem správním, byla konfiskace dovršena“.
Citovaný právní závěr bylo třeba, podle názoru dovolacího soudu, vztáhnout ina daný případ z hlediska doložení konfiskace žalobcem uváděných (v jeho žalobě z 29.11.2001) nemovitostí v katastrálním území R. (obec J.), okres D., které svou povahou představovaly zemědělský majetek ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb.
Dovolací soud musel však mít na zřeteli, že v tomto občanském soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 10 C 336/2001) měly soudy obou stupňů k dispozici četné listinné důkazy, nevyvolávající pochybnosti o tom, že nemovitosti, uváděné žalobcem, přešly fakticky na stát, třebaže nebyl bezpečně doložen přechod těchto nemovitostí do vlastnictví státu. Např. měly soudy k dispozici listinu Ministerstva zemědělství z 31.5.1949, čj. 4.979/49-IX/B-2, o přídělu Čs. státním lesům lesního zámku na T. (z velkostatku Č. K.) spolu s nemovitostmi v katastrálním území J. a R.; v této listině jsou uvedeny pozemek parc. č. 92 s budovou čp. 86, pozemek parc. č. 93 s budovou čp. 82 v katastrálním území R. (tedy nemovitosti uváděné žalobcem v této právní věci, projednávané soudem). Dále měly soudy k dispozici srovnávací sestavení parcel (porovnáním parcel dřívější pozemkové evidence s parcelami katastru nemovitostí), pořízené Katastrálním úřadem v D. pod č. 62110-80101, z něhož vyplývalo, že v době dříve upravené evidence nemovitostí (podle tehdy platného zákona č. 22/1964 Sb.) byly pozemky uváděné v žalobě žalobce (parc. č. 92 s budovou čp. 86, parc. č. 93 s budovou čp. 82, parc. č. 102 s budovou čp. 89, parc. č. 106 se stavebním objektem v katastrálním území R.) vyznačeny jako pozemky ve správě Ministerstva vnitra. Rovněž měly soudy k dispozici administrativní dohodu ze 6.8.1957, uzavřenou mezi Krajskou správou lesů Liberec (lesním závodem Č. K.) a Ministerstvem vnitra-PS útvarem 5242 Děčín, o převodu budov čp. 82, čp. 85 a čp. 89 v R., dále administrativní dohodu ze 7.2.1959, uzavřenou mezi Krajskou správou lesů L. (lesním závodem Č. K.) a Ministerstvem vnitra-PS útvarem 5242 o převodu pozemku parc. č. 106 v katastrálním území R., a posléze hospodářskou smlouvu z 13.4.1966, uzavřenou Ministerstvem vnitra-PS útvarem 5242 D. a Krajskou správou Ministerstva vnitra Ústí nad Labem, o převodu pozemku parc. č. 93 s budovou čp. 82, pozemku parc. č. 92 s budovou čp. 86, pozemku parc. č. 102 s budovou čp. 89 v R.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl uveden právní názor, že o převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.
Uvedená právní úprava obsažená v zákoně o mimosoudních rehabilitacích (a stejně tak i v zákoně č. 229/1991 Sb., zákoně o půdě, v ustanovení §6 odst. 1 písm. p/) má tedy na zřeteli jmenovitě i ty případy, kdy (v době od 25.2.1948 do 1.1.1990) na stát přešly věci (movité i nemovité), aniž tu byl bezpečně doložen existující právní důvod takového přechodu do vlastnictví státu. Také ovšem v daném případě nebyl v soudním řízení bezpečně doložen žalovanou tvrzený přechod nemovitostí do vlastnictví státu na základě konkrétního výměru o konfiskaci konkrétních nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení šlo, a to podle poválečných dekretů presidenta republiky z roku 19435, do vlastnictví státu. Z výsledků v řízení provedeného dokazování však vyplývá přímo i nepřímo, že nemovitý majetek, který byl součástí panství rodiny K. v Č. K., přešel na stát, byť i bez bezpečně doloženého právního důvodu (právního úkonu) nabytí vlastnictví státem.
Zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb. proto umožňovaly nápravu vzniklých majetkových křivd takového druhu, jaké bylo možno shledat i na žalobcem uváděný případ, kdy státní orgány nebo organizace (např. organizace státních lesů, ale i národní výbory) začaly nakládat a disponovat s nemovitostmi, na něž byla v poválečném období uvalena národní správa, později zrušená, ale k doloženému přechodu nebo převodu těchto nemovitostí do vlastnictví státu konkrétním právním úkonem nedošlo. Této zákonem speciálně upraveného právního institutu „vydání věci“, který znamená restituci (rehabilitaci) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů (zároveň ovšem i s vymezením lhůt k uplatnění nároku na vydání věci), ale nikoliv jako právní prostředek existujících práv vlastníka proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jeho vlastnického práva, jak to jinak má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku (viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 114 /248/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V otázce vztahu speciální úpravy, obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 229/1991 Sb., k obecné právní úpravě ochrany práv vlastníka ve smyslu hmotněprávního ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku i ve smyslu procesního ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu dospěl tzv. velký senát Nejvyššího soudu (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) v rozsudku z 11.9.2003, 22 Cdo 1222/2001, k tomuto právní závěru: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení restitučního (rehabilitačního) právního předpisu“.
Citované právní závěry z judikatury soudů pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě. V rozporu s těmito právními závěry však nelze shledat v uvedeném smyslu ani rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je dovolání dovolatele proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a když tímto rozhodnutím nebyla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (s uvážením jeho výkladu v uveřejněné judikatuře soudů) popřípadě právní otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Neshledal proto dovolací soud, že by u dovolání dovolatele byly v daném případě splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.
Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k předložení předmětné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku, a to ve znění formulovaném dovolatelem (jehož základem bylo posléze přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu v konkrétní právní věci na soud jiného členského státu Evropské unie), podle názoru dovolacího soudu neodpovídá takový podnět žádné dvoustranné či mnohostranné mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani žádnému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud nesdílí ani názor dovolatele, že takový postup by odpovídal článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství a článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod-zásadách, které jsou společné členským státům“. Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států obracejí na Soudní dvůr v Lucemburku s otázkami výkladu či platnosti práv Evropských společenství. Ze žádného dovolatelem uvedených ustanovení práva Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného členského státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by tu byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání právní věci na soud jiného členského státu Evropské unie na základě práva Evropských společenství.
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní dvůr Evropských společenství a už vůbec ne ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu Soudnímu dvoru předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání dovolatele. Dovolatelem namítané okolnosti postrádají aspekt práva Evropských společenství. Soudní dvůr v Lucemburku podle své ustálené judikatury odmítne předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc C-281/96 Trestní stíhání proti Martinu Grado a Shadid Bashir /1997/, ECR I-5331,bod 12, věc 229/95 Kremzow v.Rakousko /1997/ ECR I-2629, bod 19, či věc C 144/95 Maurin /1996/ ECR-2909, bodu 13). Stejně tak z ustálené judikatury Soudního dvora v Lucemburku plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem prodlužování řízení ze strany procesních účastníků řízení. Podání předběžné otázky v podobném případě s následkem nepřípustnosti předložení otázky bude odmítnuto (srov. např. věc 244/80 Foglia v.Novelle /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc Maria Alonia v.Giorgio Poidomani a Franco Baglieri /1981/ ECR 1563, bod 6).
Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká povinnost v otázce vznesené dovolatelem a ani oprávnění obrátit se na Soudní dvůr v Lucemburku se žádostí o předběžnou otázku (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 2315, bod 18).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu