ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2516.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2516/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. Č. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.950.334,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 120/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2011, č. j. 16 Co 51, 52/2011-535, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody v podobě ušlého zisku (původně byl nárok uplatněn ve výši 2.087.463,- Kč; po zpětvzetí žaloby co do částky 120.463,- Kč a vyhovění žalobě co do částky 16.666,- Kč zůstala předmětem řízení částka ve výši 1.950.334,- Kč), jež mu měla vzniknout v době od 9. 9. 1999 do 16. 12. 1999, kdy byl ve vazbě. Byl stíhán pro trestný čin obecného ohrožení, avšak trestní řízení bylo po zrušení opatření, kterým bylo trestní řízení zahájeno, zastaveno. Zisk měl žalobci ujít jako jedinému společníkovi a současně jednateli společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., jejímž předmětem činnosti je oprava nákladních automobilů. Právě žalobce sjednával většinu zakázek, přičemž se v daném případě jedná o výrazně sezónní práce a na konci roku bývají nejvyšší zisky. V roce 1999 v souvislosti s trestním stíháním žalobce nebyly v předmětném období dosaženy zisky předcházejícího ani následujícího roku (což žalobce dokládal znaleckým posudkem J. Š.). Žalobce rovněž požadoval zaplacení částky 78.225,- Kč, představující náklady obhajoby, a částky 42.238,- Kč, tedy ušlý výdělek žalobce; tyto nároky byly v průběhu řízení uspokojeny a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 10. 2010, č. j. 16 C 120/2006-496, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II. a III.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co bylo jeho první zamítavé rozhodnutí (rozsudek ze dne 30. 4. 2004, č. j. 16 C 66/2002-173) odvolacím soudem co do částky 16.666,- Kč s příslušenstvím změněno tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci tuto částku; ve zbytku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen – rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, č. j. 11 Co 384/2004-201. Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze však byl vyjma výroku ohledně platební povinnosti žalované ve výši 16.666,- Kč s příslušenstvím zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 25 Cdo 1709/2005-220, vzhledem k nesprávné aplikaci ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Následně odvolací soud usnesením ze dne 3. 4. 2006, č. j. 16 Co 97/2006-232, rozsudek soudu prvního stupně zrušil (opět vyjma platební povinnosti žalované ve výši 16.666,- Kč s příslušenstvím). Soud prvního stupně dospěl ve svém v pořadí druhém rozhodnutí k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Co do částky 1.082.359,75 Kč shledal právo žalobce promlčeným. Usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 26. 6. 2000, jímž bylo jako nezákonné zrušeno opatření vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování o sdělení obvinění žalobci ze dne 8. 9. 1999, bylo žalobci doručeno dne 28. 6. 2000. Podáním datovaným dne 21. 6. 2002 uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu škody, mimo jiné jde-li o ušlý zisk ve výši 884.640,25 Kč. Podáním ze dne 2. 12. 2002 adresovaným žalované žalobce uplatnil celkově nárok na ušlý zisk ve výši 1.967.000,- Kč. Žaloba byla podána u soudu dne 23. 12. 2002. Pokud jde o částku 1.082.359,75 Kč, je tedy právo žalobce na náhradu škody promlčeno, a to vzhledem k dvouleté promlčecí době podle ustanovení §33 zákona č. 82/1998 Sb. Ačkoliv žalobce byl ve sporu aktivně věcně legitimován a došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě (opatření vyšetřovatele, kterým bylo formou sdělení obvinění zahájeno trestní stíhání, bylo zrušeno usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako nezákonné – vazba byla ve specifikovaném období na žalobci též vykonána), na straně žalobce nelze vznik škody v podobě tvrzeného ušlého zisku stanovit a nelze ani dovodit, zda mělo vzetí žalobce do vazby nějaký vliv na výši tržeb (k tomuto závěru dospěl soud na základě znaleckého posudku Ing. Pavly Císařové, CSc.). Svědci sice vypověděli, že po vzetí žalobce do vazby došlo k odlivu některých stálých zákazníků, avšak znalkyně z knihy faktur vysledovala, že opakující se odběratelé se zde vyskytovali i na konci roku 1999 a na počátku roku 2000. Se závěry jmenované znalkyně korespondují i závěry znalce Ing. Václava Lněničky. Závěry znaleckého posudku Jaroslava Šantrůčka předloženého žalobcem k prokázání jeho tvrzení oba dříve jmenovaní znalci zpochybnili a odmítli.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, č. j. 16 Co 51, 52/2011-535, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku II., jde-li o náhradu nákladů státu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v části přesahující částku 884.640,25 Kč je nárok žalobce na náhradu škody promlčen vzhledem k marnému uplynutí dvouleté promlčecí doby. Ke stavení promlčecí doby podle ustanovení §35 zákona č. 82/1998 Sb. dochází totiž pouze ohledně té výše nároku, která byla uplatněna u žalované ve smyslu §14 citovaného zákona, neboť ustanovení §35 téhož předpisu vztahuje stavení promlčecí doby právě k uplatněnému nároku, tedy i k jeho výši. Žalobci navíc nic nebránilo v tom, aby kvantifikaci škody v žalobou požadované výši provedl již při uplatnění nároku u žalované. Ani v rozsahu částky 884.640,25 Kč však odvolací soud neshledal žalobu důvodnou. Z daňových přiznání společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., znaleckých posudků i účastnické výpovědi žalobce vyplynulo, že v roce 1999 vykazovala jmenovaná společnost záporné vlastní jmění (v částce přesahující 8.000.000,- Kč) a poprvé dosažený provozní zisk společnosti byl v tomto roce použit ke snížení ztráty, přičemž tímto způsobem bylo postupováno i v následujících letech v případě, že společnost provozního zisku dosáhla. Za zisk v posuzované věci lze však považovat pouze majetkovou hodnotu, která v důsledku vazby ušla žalobci jako fyzické osobě. Nelze za něj považovat případně dosažený provozní zisk společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., který byl touto společností použit na snížení její ztráty. Jestliže tedy nebylo možné očekávat, že žalobci jako fyzické osobě bude přímo vyplacena jakákoliv částka coby zisk společnosti, nemohl žalobci žádný zisk ujít (srov. §442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), což je základním důvodem, pro nějž žalobě nebylo možno vyhovět. Dalším důvodem je pak to, že z provedených důkazů nelze bez dalšího učinit závěr, že hospodářský výsledek společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., za rok 1999 by byl výrazně lepší v případě, že by na žalobci vazba vykonána nebyla. Vazba sice pro společnost představovala komplikace a byl to právě žalobce, kdo sjednával většinu zakázek, avšak rok 1999 (ale i některé další roky) byl poznamenán značnými výkyvy, kdy společnost měla v období předcházejícím vazbě mimořádné zakázky, a nelze vyloučit, že by k takovým výkyvům docházelo i na konci roku, byť opačným směrem. Ačkoliv dle svědeckých výpovědí pro podnikání v opravě nákladních automobilů jsou typické vyšší tržby koncem roku, nebylo možné na takový vývoj bez dalšího vždy spoléhat, což vyplynulo ze znalecké analýzy účetních dokladů. Nelze proto dovodit, že by společnost DONOR SERVIS, spol. s r. o., při pravidelném běhu věcí právě v roce 1999 dosáhla bez vazby žalobce zisku ve výši, která je požadována touto žalobou coby ušlý zisk.
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítal, že soudy nesprávně pracovaly s ekonomickými pojmy relevantními pro danou věc. Zdůraznil, že společnost DONOR SERVIS, spol. s r. o., měla záporné vlastní jmění a v situaci, kdy v roce 1999 dosáhla zisku, měla dvě možnosti, jak s ním naložit, a sice „vyplatit si jej po provedení povinných daňových a jiných odvodů“ (zjevně míněno vyplatit jej společníkům – zde jedinému společníku, jímž je žalobce) nebo jej použít na úhradu ztráty z minulých let, čímž by došlo ke zvýšení hodnoty společnosti. Dovolatel zvolil druhou možnost a snížil tím zápornou hodnotu vlastního jmění společnosti, přičemž při takovém dlouhodobém postupu by mohl dospět ke „zhodnocení společnosti až do plusové hodnoty“. Dosažený zisk společnosti by tak měl v obou výše uvedených případech stejný vliv na majetkovou sféru dovolatele, neboť ušlý zisk může být charakterizován nejen penězi, ale i jinou majetkovou penězi ocenitelnou hodnotou. Žalobce odkázal na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, která podle jeho názoru podporují zmíněnou argumentaci (mezi nimi např. stanovisko ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971, rozsudek ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, či rozsudek ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008). Dovolatel považuje rozsudek odvolacího soudu za vnitřně rozporný, když na jedné straně přisvědčil tomu, že zde objektivně existovaly negativní následky vazby žalobce na společnost, na druhou stranu však s odkazem na znalecký posudek dospěl k závěru, že nelze určit výši takto zapříčiněného ušlého zisku. Žalobce zpochybnil závěry znaleckého posudku Ing. Císařové a prezentoval svůj názor, že „znalkyně přesáhla svůj znalecký úkol a zavedla soudy obou stupňů na scestí“ ohledně rozsahu otázek, které je oprávněna posuzovat, a které coby otázky právní posuzovat nemůže. Problematiku příčiny snížení zisku společnosti měl posuzovat soud, nikoli znalkyně. Pokud pak měl soud pochybnosti o výši ušlého zisku, měl postupovat podle ustanovení §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel je současně přesvědčen, že je nesprávný závěr odvolacího soudu ohledně částečného promlčení jeho práva na náhradu škody. Nárok sice musí být uplatněn ve dvouleté promlčecí době, avšak není třeba jej přesně v této lhůtě též vyčíslit. Odvolací soud navíc pochybil, když „odmítl žalobcem označené důkazy“, jimiž měl být určen ušlý zisk. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jímž by rozhodl jinak než ve svém původním rozhodnutí), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (viz §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Jde-li o částku 1.082.359,75 Kč, založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že právo žalobce na náhradu škody je v této výši promlčeno. Pokud jde o částku 884.640,25 Kč, vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně dva důvody, a sice to, že žalobce si coby jediný společník společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., zisk nevyplácel, a jako fyzické osobě mu tak nemohlo nic ujít, a dále že nelze dovodit existenci ušlého zisku.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu ohledně promlčení nároku žalobce na náhradu škody v částce 1.082.359,75 Kč. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 3 Cz 4/74, uveřejněném ve Sborníku v čísle vydání IV, ročník 1974, byl vysloven závěr, že běh promlčecí doby, omezil-li se oprávněný jen na vymáhání části své peněžité pohledávky, se staví, jen pokud jde o částku, jejíž úhrady se v řízení domáhá, pokračuje-li náležitě v tomto řízení. Ohledně nevymáhaného zbytku pohledávky běží promlčecí doba dále, když zákonem požadované podmínky jejího stavení nejsou splněny. Citované rozhodnutí se týkalo tzv. středního občanského zákoníku, tedy zákona č. 141/1950 Sb., avšak vyjadřuje všeobecně platný postulát, který je běžně užíván i v podmínkách současného občanského zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008) a vzhledem k ustanovení §26 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba jej vztáhnout i na běh promlčecí doby práva uplatněného podle zmíněného zákona.
Ve vztahu k žalobcem požadované částce ve výši 884.640,25 Kč, založil odvolací soud své rozhodnutí na dvou samostatných důvodech (viz výše). V souvislosti s důvodem prvním, podle nějž nemohl žalobci žádný zisk ujít v situaci, kdy si coby jediný společník společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., zisk nevyplácel, ale hradil jím dřívější ztrátu společnosti, dovolací soud podotýká, že tento závěr vychází z předpokladu, že majetek dovolatele se fakticky nesnížil. Za daných okolností bylo prokázáno (a dovolatel toto zjištění nijak nerozporoval), že vykázala-li společnost DONOR SERVIS, spol. s r. o., v určitém roce zisk, žalobce si jej jako její jediný společník nevyplácel, ale sanoval jím dřívější ztráty společnosti, takže žaloba je v tuto chvíli předčasná, neboť škoda žalobci prozatím nemohla vzniknout (viz níže). Jestliže by tomu tak nebylo a žalobce by si zisk společnosti ve smyslu ustanovení §123 obch. zák. vyplácel a prokazatelně by mu tímto způsobem určitá částka ušla, bylo by možné o vzniku škody uvažovat. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010, týkajícího se mimo jiné nákladů trestního řízení, vynaložených obchodní společností na obhajobu svých společníků, bylo řečeno, že je třeba vyjít z toho, že obchodní společnost je samostatnou právnickou osobou, jíž nelze ztotožňovat s jejími společníky a jejíž majetková provázanost s nimi je dána ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Vynaložila-li tato společnost náklady na obhajobu svých společníků, snížila se předně majetková základna této společnosti jako samostatného subjektu práv a povinností. Negativní dopady do majetkové sféry jejích společníků se pak projeví až v okamžiku, kdy se úbytek majetku společnosti projeví v majetkových právech jednotlivých společníků, tedy předně v jejich právu na vypořádací podíl podle §150 obch. zák. a podíl na likvidačním zůstatku podle ustanovení §153 obch. zák. (srov. rovněž §61 obch. zák.). Až v tomto okamžiku by pak bylo možno hovořit o majetkové újmě způsobené dovolatelům jako společníkům obchodní společnosti v souvislosti s náklady, jež tato společnost vynaložila na obhajobu v trestním řízení. Vymezili-li však dovolatelé škodu na jejich straně jako náklady obhajoby vynaložené obchodní společností, jejímiž jsou společníky, pak se domáhají náhrady majetkové újmy, jež nevznikla jim, ale třetí osobě. Závěry citovaného rozhodnutí pak lze vztáhnout i na posuzovanou věc. Zisk mohl prozatím ujít pouze společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., nikoliv žalobci coby jejímu společníku. Tomu může škoda vzniknout teprve, projeví-li se úbytek majetku společnosti v jeho majetkových právech coby společníka, tedy v jeho právu na vypořádací podíl ve smyslu §150 obch. zák. a podíl na likvidačním zůstatku podle §153 obch. zák., resp. při převodu obchodního podílu ve smyslu ustanovení §115 obch. zák. v případě, že se prokazatelně snížila jeho hodnota. Dovolacímu soudu je známo, že ušlého zisku se na žalované domáhala nejdříve společnost DONOR SERVIS, spol. s r. o. a žaloba byla v tomto případě zcela správně zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně (viz rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2003, č. j. 40 C 232/2002-49, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2003, č. j. 11 Co 336/2003-74; viz č. l. 130 a násl. spisu), avšak ve zmíněném řízení ani jinak být rozhodnuto nemohlo (což ostatně vyplývá i z citovaného rozhodnutí dovolacího soudu). Je tedy třeba zdůraznit, že nelze vyloučit, že žalobci v budoucnu škoda vznikne, avšak prozatím se tak stát nemohlo.
Uvedenému zcela odpovídá i žalobcem citovaná judikatura (jmenovitě stanovisko sp. zn. Cpj 87/70 či rozsudek sp. zn. 25 Cdo 296/2006). Odkazuje-li dovolatel na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, nelze jej na posuzovaný spor aplikovat, neboť pracuje s úpravou náhrady škody obsaženou v obchodním zákoníku, kterou však za daných okolností není možné použít. Navíc nelze přehlédnout, že ustanovení §381 obch. zák. předpokládá, že existence ušlého zisku byla v řízení prokázána, a operuje toliko s určením jeho výše za účelem usnadnění situace poškozeného. Obdobně jako v případě ustanovení §136 o. s. ř. tak musí být prokázáno, že zisk skutečně ušel, a specifikované ustanovení se vypořádává už toliko s jeho výší.
Jestliže odvolací soud postavil své rozhodnutí ohledně částky 884.640,25 Kč na dvou samostatných důvodech, postačí pro závěr o nepřípustnosti dovolání toliko správnost jediného z těchto důvodů, a druhý tak není třeba přezkoumávat. Nejvyšší soud podotýká, že navzdory mínění žalobce odvolací soud nekonstatoval, že nelze zjistit výši ušlého zisku, ale že nelze zjistit, zda vůbec ušlý zisk existoval, tedy že nebyla prokázána jeho existence. To je podstatné už z toho hlediska, že pokud by bylo správné první tvrzení, bylo by skutečně možné aplikovat na danou věc ustanovení §136 o. s. ř. Avšak v situaci, kdy z provedeného dokazování vůbec nevyplynulo, že zde požadované právo je, toto ustanovení uplatnit nelze. Příčiny snížení zisku jsou otázkou skutkovou a ve svém důsledku odbornou, jejíž posouzení přísluší znalci, nikoliv soudu, jelikož se nejedná o otázku právní. Namítá-li pak dovolatel řadu nedostatků znaleckého posudku, uplatňuje tak dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., přičemž však tento dovolací důvod mu vzhledem k dikci ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. není za daných procesních okolností k dispozici.
Domnívá-li se dovolatel, že odvolací soud „odmítl žalobcem označené důkazy“, jedná se v daném případě o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přičemž ani ten nemůže dovolatel na základě ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. použít, i s ohledem na absenci sporného výkladu procesní otázky spojené s danou námitkou.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu