ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1143.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1143/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) Ing. J. N., b) Ing. J. V. , c) Polytechna Group, s. r. o., IČ: 43002706, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Thámova 181/20, d) NEVACO s. r. o., IČ: 62586866, se sídlem v Praze 8, Karlín, Thámova 181/20, e) SOUNDSPHERE s. r. o. , IČ: 49704711, se sídlem v Praze 6, Ledecká 1, f) JOKK, s. r. o. , IČ: 48589632, se sídlem v Jesenici u Prahy, Horní Jirčany 365, všech zastoupených Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částek 4,000.000,- Kč s příslušenstvím, 4,000.000,- Kč s příslušenstvím, 927.319,99 Kč s příslušenstvím, 494.211,- Kč s příslušenstvím, 494.806,- Kč s příslušenstvím, 169.140 Kč s příslušenstvím, 174.553,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 18/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 23 Co 380/2009-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 4. 2009, č. j. 16 C 18/2008-120, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení v záhlaví uvedených částek (výroky I.- VII.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII.). Žalobce a) a b) se žalované částky domáhali z titulu majetkové a nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jež jim vznikly v důsledku trestního řízení vedeného vůči nim. Toto řízení bylo poté, co byl původní odsuzující rozsudek zrušen a věcí se opakovně zabýval odvolací soud a posléze i soud dovolací, skončeno zproštěním žalobců a) a b) obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, jímž by se dopustili trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, z nějž byli obviněni. V důsledku průtahů v tomto řízení žalobci a) a b) podle svých tvrzení utrpěli morální újmu, jež by měla být státem odškodněna. Žalobci a) a b) se dále domáhali náhrady materiální újmy spočívající v úhradě nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení. Žalobkyně c), d), e), a f) se domáhaly náhrady škody, jež jim vznikla tím, že v důsledku trestního řízení vedeného vůči žalovaným a) a b) vystupujícím jako jejich statutární orgány musely žalující společnosti provést změny v osobách jednatelů, které si vyžadovaly vynaložení zvýšených nákladů odpovídajících výši požadovaných částek. Obvodní soud se nejprve zabýval nárokem na přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení a námitkou promlčení, jež ve vztahu k tomuto nároku vznesla žalovaná. Soud vyšel ze zjištění, že trestní řízení bylo ukončeno právní mocí zprošťujícího rozsudku dne 12. 9. 2006, kdy počala běžet šestiměsíční lhůta, během níž nemůže dojít k promlčení práva na přiměřené zadostiučinění dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., k jejímu stavení došlo uplatněním požadovaného nároku u žalované dne 21. 2. 2007 a trvalo do doručení zamítavého stanoviska žalobcům dne 11. 4. 2007. Soud dále přihlédl k tomu, že dne 11. 4. 2006 byla žalobci uplatněna stížnost u Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen ESLP), jenž ji posoudil jako nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, o čemž byli žalobci vyrozuměni dne 3. 11. 2008. Obvodní soud uvedl, že zákon č. 160/2006 Sb., jímž byla do zákona č. 82/1998 Sb. nově vložena úprava náhrady nemajetkové újmy, nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006, podali-li žalobci před tímto datem včasnou stížnost k ESLP, došlo v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. k prodloužení promlčecí doby na jeden rok od účinnosti tohoto zákona, tedy do 27. 4. 2007. Ač soud dále k této době přičetl dva měsíce, během nichž došlo ke stavení promlčecí doby v rámci předběžného projednání nároku s žalovanou, shledal, že právo uplatněné žalobou doručenou soudu dne 15. 5. 2008 je třeba považovat za promlčené. Neobstojí ani tvrzení žalobců o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť námitka promlčení není v tomto případě prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu, žalobnímu návrhu tudíž v této části nelze vyhovět.
Soud neshledal důvodným ani nárok žalobců na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s trestním řízením, přičemž uvedl, že tento nárok by bylo možno posuzovat jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., jelikož za daných okolností by bylo možno považovat za nezákonné rozhodnutí sdělení obvinění ze dne 3. 12. 1999, nicméně právo na náhradu této škody mají pouze účastníci řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, z nějž vznikla škoda. V projednávané věci však bylo zjištěno, že náklady obhajoby vynaložila žalobkyně c), jež účastnicí řízení nebyla. S ohledem na tento právní závěr, soud nepřipustil změnu žaloby, dle níž měla být žalované uložena povinnost zaplatit částku odpovídající nákladům obhajoby žalobkyni c), dospěl-li by soud k závěru, že žalované nelze uložit zaplacení těchto částek žalobcům a) a b).
Obvodní soud se dále zabýval otázkou, zdali v předmětném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích. Po rekapitulaci průběhu tohoto řízení uvedl, že v něm průtahy neshledal, celková délka řízení (šest let a devět měsíců) pak odpovídá náročnosti věci, jež byla skutkově značně složitá a vyžadovala opakované odborné znalecké posouzení. Není-li tedy naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu, nemohou být důvodné ani nároky žalobkyň c) až f) na náhradu škody jím vzniklé. Tento závěr současně soud prvního stupně utvrdil v tom, že nárok žalobců a) a b) na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nemůže být opodstatněný, neboť nehledě na důvodně uplatněnou námitku promlčení, nebyl by dán ani předpoklad nesprávného úředního postupu. Uvedené úvahy vedly soud prvního stupně k zamítnutí všech v řízení uplatněných žalobních návrhů.
K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 4. 11. 2009, č. j. 23 Co 380/2009-148, jako věcně správné potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými shora uvedené závěry soudu prvního stupně, zvláště pak ty, dle nichž v trestním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích, a v tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud vyslovil souhlas i posouzením námitky promlčení soudem prvního stupně, včetně závěru, že v daném případě ji nelze považovat za odporující dobrým mravům. Odvolací soud rovněž odmítl tvrzení žalobců o překvapivosti rozhodnutí, neboť rozhodnutí vycházelo z žalobních tvrzení a k nim provedeného dokazování, a není tak důvodu soudu prvního stupně cokoliv vytýkat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spočívajícího v posouzení otázky aplikace §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a to především závěru týkajícího se aktivní věcné legitimace osoby, která má enormní zájem na výsledku řízení. Dovolatelé upozornili na skutečnost, že zákon č. 82/1998 Sb. definici účastníka řízení neobsahuje, a přenechává tak vymezení účastníků řízení jednotlivým procesním předpisům. Trestní řád pak pojem účastníka nezná a hovoří v §12 odst. 6 pouze o stranách řízení. Za daných okolností je zde prostor pro přímou aplikaci čl. 36 odst. 3 Listiny, dle nějž má každý právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují dovolatelé i v podmínkách aplikace §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelé uvedli, že v projednávané věci nebyla shledána námitka promlčení uplatněná žalovanou v rozporu s dobrými mravy, neboť v trestním řízení vedeném proti žalobcům a) a b) k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v neodůvodněných průtazích nedošlo. Dle dovolatelů je však třeba v souladu s výkladem Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách obsaženém v judikatuře ESLP přihlédnout nejen k celkové délce a složitosti řízení, ale i k jednání poškozeného, postupu státních orgánů, k tomu, zda po určité období byly nečinné, a významu předmětu řízení pro poškozeného. Soudy obou stupňů přitom hodnotily pouze celkovou délku řízení a nezabývaly se procesními pochybeními soudu rozhodujícímu v prvním stupni, jež ovšem měly za následek prodloužení řízení, ani tím, že v určitých obdobích docházelo k nečinnosti orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti dovolatelé odkázali na rozsudek ESLP ve věci Vrána proti České republice ze dne 30. 11. 2004, v němž byl vysloven závěr, že období nečinnosti mezi jednotlivými úkony v řízení nelze odůvodnit celkovou složitostí věci. Odvolací soud se v naznačeném směru nijak nevypořádal s argumentací žalobců, a z tohoto důvodu je třeba jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. Dovolatelé dále rozvinuli svou argumentaci o tom, že již s ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny je třeba termín účastníka řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. pojmout šířeji a zahrnout pod něj i osobu, jež vynaložila náklady na obhajobu, v dané věci tedy dovolatelku c) (obdobný závěr byl dle dovolatelů vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007), která uhradila náklady obhajoby a jež měla zájem na výsledku řízení i z toho důvodu, že dovolatelé a) a b) byli a jsou i nyní jejími jedinými společníky a k jejich údajným trestným činům mělo dojít právě v souvislosti s její činností. Snížením majetku dovolatelky c) v důsledku vynaložení nákladů na obhajobu pak došlo k faktickému snížení majetku dovolatelů a) a b), jako jejích jediných společníků. Obecné soudy svým přepjatě formalistickým výkladem aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody brání žalobcům domoci se práv, ač je nepochybné, že kvůli nezákonnému trestnímu řízení vedenému proti dovolatelům a) a b) došlo k vynaložení nákladů na obhajobu dovolatelkou c), přičemž k trestnímu stíhání došlo v přímé souvislosti s její obchodní činností. Dovolatelé rovněž vytkli odvolacímu soudu, že v jeho rozhodnutí absentuje jakékoliv právně relevantní vypořádání se s jejich argumentací týkající se náhrady nákladů vyvolaných změnami osob jednatelů žalujících obchodních společností. Změny v personálním obsazení statutárních orgánů části dovolatelů, jež se neobešly bez vynaložení značných nákladů, přitom byly učiněny v přímé souvislosti s trestním řízením vedeným proti dovolatelům a) a b). Pro posouzení, zda určité osobě náleží právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle §13 obč. zák., není rozhodující, zda tato osoba byla účastníkem konkrétního řízení, ale zda jí v příčinné souvislosti s tímto postupem vznikla škoda. Tyto argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Zásadní právní význam lze přiznat pouze otázce, jejíž posouzení je přínosné pro rozhodovací praxi soudů obecně a současně ovlivní i v řízení posuzovaný právní vztah (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007), neboť dovolacímu soudu přísluší přezkoumávat pouze věcnou správnost rozhodnutí, a nikoliv řešit teoretické otázky, jež se do konečného řešení sporu nemohou nijak promítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Obstojí-li proto určitý závěr odvolacího soudu již s ohledem na posouzení otázky, jež nebyla dovoláním relevantním způsobem zpochybněna, nelze přiznat zásadní právní význam ani další otázce, na jejímž posouzení spočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod R 48, sešit 6/2006).
Tyto úvahy pak vylučují přípustnost dovolání v rozsahu, v jakém jím byl zpochybněn závěr týkající se nemajetkové újmy. Soud prvního stupně, jehož závěry převzal i soud odvolací, vyloučil důvodnost nároku dovolatelů a) a b) na nemajetkovou újmu nejen proto, že nepovažoval postup orgánů činných v trestním řízení za nesprávný, ale i proto, že případné právo na přiměřené zadostiučinění shledal promlčeným. Žalobci tvrzený rozpor námitky promlčení s dobrými mravy pak dle soudu nebyl dán, neboť uplatnění námitky promlčení žalovanou v projednávané věci není prostředkem, jenž by ve značném rozsahu umožňoval poškodit účastníka právního vztahu. Ač je tedy v dovolání mylně tvrzeno, že námitka promlčení nebyla soudy shledána odporující dobrým mravům kvůli tomu, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v neodůvodněných průtazích, což je rozvedeno obsáhlou argumentací týkající se průtahů v trestním řízení, nemění to nic na tom, že absence jakéhokoliv zpochybnění správnosti závěru týkajícího se promlčení práva na přiměřené zadostiučinění brání tomu, ale bylo dovolání v rozsahu odpovídající požadovanému zadostiučinění shledáno přípustným a případně i důvodným. K tomu Nejvyšší soud dodává, že je obecně akceptováno, že s principem právní jistoty by bylo jen stěží slučitelné časově zcela neomezené uplatňování příslušných práv, a stanovení určité časové hranice odpovědnosti se tedy jeví jako zcela opodstatněné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 466/2010).
Zásadní právní význam nelze přiznat ani otázce, zda je dovolatelka c) aktivně věcně legitimována dle §8 zákona č. 82/1998 Sb. k tomu, aby se domáhala náhrady škody odpovídající nákladům na obhajobu, jež v průběhu trestního řízení zaplatila za dovolatele a) a b). V tomto směru je třeba připomenout, že usnesením soudu prvního stupně (č. l. 76) nebyla připuštěna změna žalobního petitu v tom smyslu, že by v případě, že právo na náhradu škody odpovídající vynaloženým nákladů na obhajobu nebude možné přiznat dovolatelům a) a b), bylo toto právo přiznáno dovolatelce c). Případný nárok dovolatelky c) na náhradu nákladů na obhajobu se tak nestal předmětem řízení před soudy nižších stupňů, a nemůže se tak stát ani předmětem řízení dovolacího. Nadto je možno uvést, že za přiléhavé nelze považovat ani dovolací námitky směřující k dovození aktivní věcné legitimace dovolatelky c). Ustálená judikatura vychází z toho, že dojde-li k trestnímu stíhání určité osoby, jež není skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, je třeba nároky na náhradu škody, jež tímto vznikla obviněnému, posoudit podle ustanovení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1813, svazek 24/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31, svazek 3-4/2010). Právo na náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím pak mají v souladu s §7 zákona č. 82/1998 Sb. pouze účastníci řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Jak je uváděno i v dovolání, otázku, kdo je účastníkem daného řízení, pak řeší konkrétní procesní předpisy. V daném případě bude tedy rozhodující znění zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen tr. ř.). Ač tento předpis přímo termín účastník řízení nepoužívá, z jeho dikce je zřejmé, kterým osobám umožňuje, aby činily procesní úkony, tedy aby zákonem předvídaným způsobem ovlivňovaly průběh řízení, jde především o osoby označené v §12 odst. 6 tr. ř. jako strany řízení tj. - ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek (k rozboru otázky účastenství v trestním řízení srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 99, svazek 9-10/2010). Tyto osoby pak je třeba považovat za účastníky řízení ve smyslu §7 zákona č. 82/1998 Sb. Je-li v dovolání odkazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, v němž bylo postavení účastníka trestního řízení, jenž je aktivně legitimován k tomu, aby se mohl domáhat náhrady škody po státu dle zákona č. 82/1998 Sb., přiznáno i manželce obviněného, jež obviněnému zvolila advokáta, pak je nezbytné poukázat na zásadní odlišnosti tohoto případu a projednávané věci. Zmiňované rozhodnutí vycházelo z toho, že trestní řád manželce obviněného (stejně jako jiným blízkým osobám) přiznává určitá procesní práva v trestním řízení, mezi něž patří i právo zvolit obhájce (srov. §37 tr. ř.), což je zapotřebí zohlednit při výkladu §7 zákona č. 82/1998 Sb., a zahrnout ji tak mezi účastníky řízení. Osobě, jež za jiného pouze uhradila náklady obhajoby, však žádná procesní práva přiznávána nejsou, a není tedy žádné zákonné opory proto, aby mohla být považována za účastníka řízení. Kategorii účastníka řízení je třeba považovat za právní termín, jehož vymezení nelze konstruovat zcela mimo rámec procesních předpisů, a je nutno respektovat záměr zákonodárce jednoznačně vymezit okruh osob, jež se mohou jako osoby bezprostředně dotčené nezákonností rozhodnutí domáhat náhrady škody jím vzniklé. Opačný závěr by ostatně činil §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zcela bezvýznamným a vnesl by do těchto odpovědnostních vztahů značný prvek nejistoty. Odkaz na čl. 36 odst. 3 Listiny je pak třeba považovat za nepřípadný, neboť toto ustanovení zakládající právo každého na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je doplněno odst. 4 téhož článku, dle nějž podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Nejde tedy o přímo aplikovatelné ustanovení, a není tak možné upouštět od výše uvedených zákonných podmínek pro přiznání náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
Opodstatněná nemůže být ani námitka, že dovolatelé a) a b) byli a jsou jedinými společníky dovolatelky c), a o náklady, jež tato společnost vynaložila na jejich obhajobu, se tak fakticky snížil jejich majetek. V daném ohledu je třeba vyjít z toho, že obchodní společnost je samostatnou právnickou osobou, jíž nelze ztotožňovat s jejími společníky, a jejíž majetková provázanost s nimi je dána ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Vynaložila-li tato společnost náklady na obhajobu svých společníků, snížila se předně majetková základna této společnosti jako samostatného subjektu práv a povinností. Negativní dopady do majetkové sféry jejích společníků se pak projeví až v okamžiku, kdy se úbytek majetku společnosti projeví v majetkových právech jednotlivých společníků, tedy předně v jejich právu na vypořádací podíl dle §150 obch. zák. a podíl na likvidačním zůstatku dle §153 obch. zák. (srov. rovněž §61 obch. zák.). Až v tomto okamžiku by pak bylo možno hovořit o majetkové újmě způsobené dovolatelům a) a b) jako společníkům dovolatelky c) v souvislosti s náklady, jež dovolatelka c) vynaložila na obhajobu v trestním řízení. Vymezili-li však žalobci a) a b) škodu na jejich straně jako náklady obhajoby vynaložené dovolatelkou c), pak se domáhají náhrady majetkové újmy, jež nevznikla jim, ale třetí osobě. Nevznikla-li dovolatelům a) a b) tvrzená škoda, pak jim nelze přiznat ani právo na její náhradu. I v tomto tedy závěrům soudů nižších stupňů nelze nic vytknout.
Dovolatelé dále zpochybnili i závěr, že na straně dovolatelek c) až f) nedošlo ke vzniku škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v trestním řízení, ač dle jejich mínění byly naplněny veškeré zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu na straně dovolatelek. V tomto směru je třeba připomenout, že soudy byly žalobní nároky těchto dovolatelek shledány jako nedůvodné především s ohledem na to, že v trestním řízení nedošlo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích. Tento závěr je v dovolání zpochybněn především námitkou, že se soudy zabývaly pouze celkovou délkou řízení a tím, zda odpovídala složitosti věci, nebyla však zohledněna delší období nečinnosti, k nimž v řízení docházelo. Je rovněž nutno připomenout, že zvažuje-li dovolací soud zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, je mu zákonem uloženo, aby nepřihlížel k případným nedostatkům skutkových zjištění, jejichž správnost lze zpochybňovat pouze, jde-li o dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř., prostřednictvím důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje dovolacímu soudu přihlížet k námitce, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V tomto případě je tedy Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, z nichž nijak neplyne – ač se soud prvního stupně zabýval průběhem trestního řízení poměrně detailně – že by v řízení docházelo k průtahům či obdobím nečinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2620/2004). Ostatně ani v dovolání nejsou tvrzená období nečinnosti nijak blíže vymezena. Za této situace pak není otázka, zda měl soud při posuzování možného vzniku průtahů v řízení přihlížet i k tvrzeným obdobím nečinnosti, pro věc jakkoliv určující a tedy ani zásadně právně významná (viz výše). Nadto Nejvyšší soud připomíná, že ač již dříve ve své rozhodovací praxi připustil možnost, že při posuzování přiměřenosti délky řízení mohou být zohledněna i delší období nečinnosti, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009). Nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, je třeba zohlednit i skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy. Nepřesáhnou-li tyto prostoje určitou rozumně očekávatelnou míru, pak není důvodů považovat postup příslušných orgánů za nesprávný. I v dovolateli zmiňovaném rozsudku ESLP ve věci Vrána proti České republice pak bylo ESLP připuštěno, že do jisté míry by délka řízení mohla být vysvětlena potížemi při tvorbě podkladů rozhodnutí, ač soud zároveň konstatoval, že v daném případě řízení ve výsledku přesáhlo přiměřenou délku.
Došlo-li dle dovolatelů k průtahům v řízení i v důsledku procesních pochybení nalézacího soudu v závěrečné fázi hlavního líčení a dále i v důsledku pochybení vyšetřovatele, jenž v přípravném řízení odmítl návrhy obhájce žalobců na doplnění vyšetřování znaleckým posudkem, pak je třeba připomenout, že jde-li o takové pochybení o věci rozhodujících orgánů, jímž je bezprostředně ovlivňován obsah rozhodnutí (vyjádření určitého právního názoru, rozsah prováděného dokazování) a tedy i jeho zákonnost, jde o nedostatek zakládající především odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 665/2008, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 329/04, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97), a nikoliv za nesprávný úřední postup (tato úvaha mimo jiné zbavuje poškozeného povinnosti prokázat, že vytýkaný postup byl za daných okolností vskutku nesprávným, neboť zrušení nezákonného rozhodnutí je pak dostatečných východiskem proto, aby poškozenému mohla být přiznána náhrada škody). Pochybení orgánů činných v trestním řízení pak v tomto případě bylo následováno zrušením rozhodnutí, a mohlo tedy mít za následek odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí vůči účastníkům řízení. Není přitom důvodu v uvedených pochybeních spatřovat současně i nesprávný úřední postup. K tomu Nejvyšší soud dodává, že zmiňované nedostatky se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je při zvažování zásadního právního významu rozhodnutí vázán (viz výše), nepodávají.
Vytkli-li dovolatelé odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s argumenty uplatněnými v odvolání, pak je třeba uvést, že touto námitkou směřují k dovození vady potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., z níž však lze na zásadní právní význam rozhodnutí usuzovat pouze tehdy, je-li spjata s otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008). Navíc z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, i prostřednictvím odkazu na rozhodnutí soudu prvního stupně, jaké úvahy jej vedly ke zhodnocení žalovaných nároků jako nedůvodných, a za těchto okolností nelze považovat za vadu, jež by mohla ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci, nevěnoval-li se blíže dílčím námitkám odvolatelů.
Z předestřených úvah je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. července 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu