ECLI:CZ:US:2004:3.US.329.04
sp. zn. III. ÚS 329/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Rychetského, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. A. V., advokátkou proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. února 2004, č. j. 4 C 481/2000-99, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení a 1. J. P.2. České republiky- Finančního ředitelství hl. m. Prahy a 3. České republiky - Ministerstva financí jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 24. května 2004, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti uvedeným vedlejším účastníkům o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Má za to, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zakotvených v čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel spatřuje porušení svých práv především ve skutečnosti, že soud jednal a při jednání rozhodl v jeho nepřítomnosti, ač stěžovatel požádal o odročení jednání z důvodu nemoci, a dále v tom, že soud jeho žalobu zamítl z důvodů, které nebyly tvrzeny nebo předpokládány v řízení ani jednou ze stran - tedy k nim žádný z účastníků nemohl uplatnit jakékoliv vyjádření před rozhodnutím ve věci samé, a které vyústily v překvapivé rozhodnutí, aniž by zde byl dán postup dle ust. §118a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel poukazuje na právní závěry Ústavního soudu učiněné v nálezu, sp. zn. III. ÚS 619/2000 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, sv. 22, n. č. 79. C. H. Beck, Praha, str. 165), a Nejvyššího soudu (v rozhodnutích, sp. zn. 29 Cdo 610/2000, 25 Cdo 1091/2000, 20 Cdo 737/2000 a 20 Cdo 2873/2000). Stěžovatel napadá rovněž právní závěry učiněné v rozhodnutí ohledně pasivní legitimace prvního a druhého žalovaného (1. a 2. vedlejšího účastníka) i závěr o tom, že v chování tohoto žalovaného jako úřední osoby při provádění úředního úkonu soud nespatřuje nesprávný úřední postup. Tento právní výklad považuje stěžovatel za ústavně nekonformní. Vzhledem k tomu, že se k těmto závěrům a k výše uvedeným skutečnostem neměl možnost v řízení vyjádřit, navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 4 C 481/2000, a vyjádření tohoto soudu jako účastníka řízení, z nichž zjistil, že stěžovatel podal dne 24. března 2000 žalobu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, ublížením na zdraví, o splnění povinností dle zákona č. 256/92 Sb. a o vyslovení omluvy. Poté, co byl soudem opakovaně vyzván k odstranění vad žaloby a svůj návrh doplnil (a posléze rozšířil), soud usnesením ze dne 15. dubna 2003, č. j. 4 C 481/2000-56, vyloučil jednotlivé nároky k samostatnému projednání; předmětem řízení vedeného pod. sp. zn. 4 C 481/2000 tak zůstal pouze stěžovatelem uplatňovaný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a to v částce 660,- Kč jako škody, kterou stěžovatel utrpěl tím, že vynaložil náklady na právní zastoupení při podání stížnosti na chování (vulgární projev) 1. vedlejšího účastníka, pracovníka 2. vedlejšího účastníka při doručování písemnosti. Stěžovatel byl v řízení zastoupen Mgr. A. V., advokátkou, a to na základě řádné plné moci ze dne 18. listopadu 2003 (č. l. 85 spisu). V předmětné věci bylo nařízeno ústní jednání na den 16. února 2004 v 15.00 hodin, právní zástupkyně stěžovatele byla na toto jednání řádně předvolána (osobně převzala předvolání 31. prosince 2003), žalobci soud zaslal vyrozumění o konání jednání s tím, že jeho účast u jednání není nezbytná (převzal dne 30. prosince 2003). Dne 9. února 2004 zaslal stěžovatel soudu žádost o odročení jednání, neboť se k nařízenému jednání nemůže dostavit pro nemoc, avšak chce se ho zúčastnit osobně, k žádosti byly předloženy kopie dvou zpráv - jeho ošetřujícího lékaře a otorinolaryngologa. K nařízenému jednání se nedostavil ani žalobce, ani jeho právní zástupkyně, která však svou nepřítomnost neomluvila. Na návrh žalovaných soud pokračoval v jednání v nepřítomnosti žalobce. Při jednání meritorně rozhodl, a to tak, že žalobu vůči všem žalovaným zamítl a přiznal 1. a 3. žalovaným (1. a 3. vedlejšímu účastníku) náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel (žalobce) nedoložil doklad o zaplacení odměny JUDr. B. G. ve výši 600,- Kč, ani doklady o zaplacení poštovného, jízdného a pořízení stejnopisů ve výši 60,- Kč a JUDr. G. nebylo možno vyslechnout, neboť zemřel. Dále žalovaný přes výzvu soudu nepředložil soudu souhlas s vyžádáním spisu Finančního úřadu Praha 5 (v rozhodnutí specifikovaného čísla jednacího), a toto neučinila ani jeho právní zástupkyně přes poučení soudem podle §118a odst. 1 o. s. ř. a o následcích nesplnění výzvy soudu, učiněné při jednání konaném dne 18. listopadu 2003 a opětovnou písemnou výzvu, kterou osobně převzala dne 31. prosince 2003, aby tak učinila obratem.V tomto ohledu soud uzavřel, že žalobce neunesl své důkazní břemeno. Své rozhodnutí však výslovně opřel o jiné důvody - a to, na prvním místě, že zde není dána pasivní legitimace 1. a 2. žalovaného. Pokud se žalobce domáhá náhrady způsobené nesprávným úředním postupem, může se domáhat pouze po státu, jehož jménem vystupuje příslušný ústřední orgán (§25 odst. 2 a §9 odst. 1 z. č. 59/58/1969 Sb.), jímž je pouze třetí žalovaný. Na místě druhém, i vůči 3. žalovanému shledal žalobu nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že nesprávný úřední postup musí být především postupem úředním, tedy postupem přímo souvisejícím s realizací určité veřejnoprávní působnosti autoritativní povahy, a jako takový postup již nelze hodnotit průvodní chování či vystupování osoby, která úkon koná (viz. Doc. JUDr. Vladimír Mikule, CSc., část čtvrtá publikace Hendrych, D. a kol., správní právo, Obecná část, 2. vydání).
Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření popřel, že by došlo k zásahu do práv účastníka řízení. Konstatoval, že o jednání konaném dne 16. února 2004 byl stěžovatel toliko vyrozuměn s tím, že jeho účast nebyla nezbytná, a to v souladu s ust. §115 odst. 1 o. s. ř., neboť byl v řízení zastoupen advokátkou. Tato se však na jednání nedostavila bez předchozí omluvy, nesplnila pokyny dané jí poučením podle §118 odst. 1 o. s. ř. při jednání konaném dne 18. listopadu 2003. Proto soud postupoval dále v řízení v souladu s ust. §101 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s oprávněností procesního postupu soudu ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., podle nějž lze projednat a rozhodnout věc bez přítomnosti účastníka řízení, který se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud považuje za nutné poukázat na skutečnost, že stěžovatel byl v řízení řádně zastoupen advokátkou s plnou mocí pro celé řízení, která byla nejen oprávněna, ale i povinna hájit zájmy stěžovatele a jeho práva jako účastníka řízení. Dle této plné moci byla tedy oprávněna ke všem úkonům, které by jinak mohl činit stěžovatel a z podání založeného ve spisu na č. l. 98 (doručeno soudu dne 13. února 2004, do spisu bylo založeno až 16. února po skončení předmětného jednání) je rovněž zřejmé, že byla stěžovatelem zmocněna i k tomu, aby za něj vyslovila souhlas s vyžádáním finančního spisu Finančního úřadu Praha 5. Právní zástupkyně stěžovatele, jak vyplývá z obsahu spisu, byla již při jednání dne 18. listopadu 2003 poučena dle ust. §118 odst. 1 o. s. ř a vyzvána k předložení důkazů, jejichž provedení stěžovatel navrhuje, jakož i k předložení souhlasu stěžovatele s vyžádáním spisu z finančního úřadu. I přes urgence soudu tak neučinila ani ona, ani stěžovatel.
Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že práva účastníka v řízení nejsou bezbřehá, ani v jejich zákonném ani faktickém rámci a bezpodmínečné oprávnění účastníka být přítomen při jednání, lze-li předpokládat ochranu jeho procesních práv jinak, nebo právo na provedení jím navrhovaného důkazu za situace, kdy takový důkaz ani na opakovanou výzvu soudu nebyl předložen nebo jeho vyžádání vzhledem k nečinnosti účastníka nebylo možné, v něm obsažena nejsou. Skutečnost, že účastník udělil svému právnímu zástupci plnou moc plně opravňuje k závěru, že tento zástupce bude a hodlá tato jeho práva hájit. Pokud tak nečiní, není povinností soudu, aby na jeho nečinnost bral ohled a vedené řízení na úkor práv dalších účastníků prodlužoval. Z vyžádaného spisu obecného soudu není zřejmé, že by právní zástupkyni bránil nějaký závažný důvod v tom, aby se nařízeného jednání zúčastnila, příp. se z něj omluvila, ani to, aby před ním nebo při něm soudu předložila důkazy, k jejichž předložení byla vyzvána a oprávněna, což soudu i sdělila. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že osobní účasti stěžovatele není třeba, neboť je zastoupen, a právě jeho zástupkyně se k jednání bez omluvy nedostavila, není užití ust. §101 odst. 3 o. s. ř. a jednání bez jeho přítomnosti zásahem do práv stěžovatele, neboť nadále platí, že právě jeho právní zástupkyně svým jednáním způsobila, že těchto práv stěžovatel nevyužil. To je možné konstatovat o ohledně dalších tvrzení obsažených v ústavní stížnosti - a to i vzhledem k poučení, které se právní zástupkyni stěžovatele prokazatelně dostalo (č. l. 87 spisu).
Ústavní soud rovněž neshledal, že by bylo napadené rozhodnutí založeno na právním názoru, který není ústavně konformní, a to ani vzhledem k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil a jaká ustanovení právních předpisů použil. Vypořádal se se všemi skutkovými i právními aspekty věci, přestože byť i jen jediný (neunesení důkazního břemene ze strany stěžovatele ohledně tvrzené škody a její výše) by pro zamítnutí žaloby postačil.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecného soudu o tom, že tvrzené jednání 1. žalovaného by jen těžko mohlo založit nárok stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Zákon č. 58/1969 Sb., platný v době, kdy mělo k napadenému jednání dojít, definici tohoto pojmu neobsahuje, při úvaze o jejím naplnění je tedy nutné vyjít ze závěrů soudní praxe a podpůrně i právní vědy. Soudní praxe přitom již velmi záhy dospěla k závěru, že jde o případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností veřejných (státních) úřadů (orgánů) než rozhodovací (viz stanovisko Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 35/1977 občpráv.). Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že doručování písemnosti je postupem, který je možno označit jako úřední, tj. v souvislosti s realizací určité veřejnoprávní působnosti autoritativní povahy (Hendrych, D. a kol: Správní právo. Obecná část. 4. vydání. C. H. Beck, Praha 2001, str. 313 an.). Má však za to, že zde musí být dána i další charakteristika takového postupu - jeho nesprávnost, jíž je třeba vnímat jako porušení právní normy ať už hmotněprávní či procesní, kterou je ten konkrétní veřejný úřad nebo jeho činitel vázán (viz Hendrych, D. a kol.: op. cit; Holub. m. a kol.: Odpovědnost za škodu. Linde, Praha 2003, str. 383 an.). Tento postup, ať už jednáním nebo nečinností, však musí mít způsobilost k zásahu především do majetkové sféry osoby, jež o sobě tvrdí, že je jím poškozena. Skutečnost, že stěžovatel má za to, že se vůči němu nebo při jednání s ním 1. žalovaný vyjadřoval vulgárně, za takový postup, podléhající režimu čl. 36 odst. 3 Listiny, však bez dalšího označit nelze. Navíc zde je jen obtížně dovoditelné, že by ke škodě, jejíž uhrazení je předmětem žalobního nároku, došlo v přímé příčinné souvislosti s takovým jednáním - majetková újma vznikla stěžovateli až na základě jednání jeho samého v souvislosti s podáním stížnosti proti 1. žalovanému u jeho zaměstnavatele. Ústavnímu soudu v této souvislosti nezbývá než poukázat na to, že bylo na vůli stěžovatele, zda si pro takový úkon opatří právní zastoupení (maje sám právnické vzdělání), tj. sám tyto prostředky vynaložil, aniž by přitom prokázal, že šlo o úkon, v závislosti na postupu 1. žalovaného, nezbytný (srv. zde rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 374/02 in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, č. 24, C. H. Beck, Praha 2003, str. 349).
Ústavní soud tak má za to, že soud vydáním napadeného rozhodnutí neporušil základní práva stěžovatele. Názoru stěžovatele o opaku, jehož argumentaci stěžovatel nachází v citovaných nálezech Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, zde nelze přisvědčit, neboť zde nešlo o totožnou procesní situaci.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2004
JUDr. Pavel Rychetský v. r.
předseda senátu
: