ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2583.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2583/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce TJ S. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. k. P. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 244/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 40 Co 747/2006 – 228, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž prvoinstanční soud určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s tím, že jak provedené dokazování, tak i hodnocení důkazů považuje za správně provedené. Na straně žalobce byly splněny procesní předpoklady pro podání žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). Naléhavý právní zájem žalobce osvědčil tím, že ke shora označeným nemovitostem tvrdí své vlastnické právo a podanou žalobou sleduje změnu v označení vlastníka v katastru nemovitostí. Usnesení ČSTV ze dne 25. 3. 1990 bylo právním aktem – právní skutečností – právním úkonem, tzn. že zanikající ČSTV jako právnická osoba uskutečnila své subjektivní právo, kterým bylo rozhodnuto o právním nástupnictví ke všemu movitému a nemovitému majetku, právům a závazkům na sdružení, jež byla registrována podle zákona č. 83/1990 Sb. nejpozději do 30. 6. 1990. Se zřetelem ke skutkovým zjištěním není pochyb, že v daném případě došlo k přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na žalobce. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud vyložil usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990 způsobem konformním s judikaturou soudů vyšších stupňů. V souzené věci bylo prokázáno, že rozhodující kritéria pro určení právního nástupnictví ke spornému majetku splnil jen žalobce. I když nemovitosti po svém reálném dokončení nebyly zapsány v evidenci příslušného střediska geodézie, právně významné je, že žalobce v době rozhodné (18. 5. 1990) vedl nemovitosti ve své účetní evidenci, choval se jako vlastník a není rozumných pochybností o tom, že je nabyvatelem vlastnických práv dle §132 o. z. po zaniklém ČSTV. K těmto otázkám bylo řádným způsobem provedeno dokazování a v podrobnostech je třeba odkázat na správné a úplné odůvodnění rozsudku okresního soudu. Krajský soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že žalobce je vlastníkem nemovitostí a že mu svědčí aktivní věcná legitimace v tomto řízení. Skutečnost, že v katastru nemovitostí je dosud vedeno právo vlastnické ve prospěch žalovaného, není podstatná, neboť záznam v katastru nemovitostí má evidenční charakter. Nelze dovodit ani vydržení žalovaným, jenž nemohl být v dobré víře, že mu věc patří. Dobrá víra žalovaného je vyloučená s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly z provedených listinných důkazů, například ze smlouvy o výpůjčce ze dne 10. 4. 1993 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že napadené rozhodnutí považuje za zásadně významné po právní stránce, přičemž otázka zásadního právního významu spočívá v aplikaci usnesení mimořádného sjezdu ČSTV. Odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, zároveň věc posoudil v rozporu s hmotným právem a řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Otázkou zásadního právního významu je, zda nástupnickou organizací mohla být pouze organizační složka zanikajícího ČSTV, tj. v daném případě TJ Spartak P. s., která se však jako občanské sdružení nezaregistrovala, nevznikla, nebo zda právními nástupci mohou být i dvě občanská sdružení s odlišnými názvy, než byla původní organizační složka ČSTV, avšak tvořené původní členskou základnou organizační složky ČSTV, takto zaregistrovanou ve dvou subjektech, tedy dvou právních nástupcích s novými názvy. Procesní vady spatřuje dovolatel zejména v nedostatečnosti přesného a přesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého by bylo možno dovodit, které skutečnosti soud vzal za prokázané, jakým způsobem je vyhodnotil a jaké skutkové a následně právní závěry z nich učinil. Odvolací soud na tento rozsudek toliko odkázal, aniž se dostatečně zabýval „aplikací na konkrétní zjištěné skutečnosti“. V rozhodnutích obou soudů je nedostatečně vyřešeno právní nástupnictví vzhledem ke konkrétnímu majetku, který je předmětem sporu a jehož původním vlastníkem byla zaniklá ČSTV. Smyslem usnesení mimořádného sjezdu ČSTV dne 25. 3. 1990 a na něj navazujících zákonů bylo, aby se majetek vrátil, resp. připadnul těm tělovýchovným organizacím, které jej skutečně užívají, přičemž i v souzeném případě se jednalo o konkrétní subjekt, jehož součástí byl i tenisový klub. Avšak tímto subjektem nemohl být primárně žalobce, ale pouze TJ Spartak P. s., který byl organizační složkou ČSTV bez právní subjektivity. Jedině TJ S. P. strojírny mohl „znovu vzniknout“. Žalobce nemohl znovu vzniknout, protože nikdy předtím neexistoval, v jeho případě se jednalo o nově vzniklou a nikoliv znovu vzniklou sportovní organizaci. Co se týče potvrzení delimitační komise z 1. 8. 1991, které mělo být vystaveno ve prospěch žalobce, pak toto potvrzení je vystaveno na TJ Spartak P. s., což je označení odlišné od žalobce a odpovídá označení organizační složky ČSTV jako právního předchůdce obou účastníků. Skutečnost, že žalobce vedl předmětné nemovitosti ve své účetní evidenci nejméně do 31. 12. 1992 není rozhodné, protože je třeba si položit otázku, od kdy mohl žalobce předmětné nemovitosti ve své účetní evidenci vést. Dle názoru dovolatele otázku vedení majetku v účetní evidenci je třeba posuzovat ve vztahu k rozhodnému datu, tj. ke dni usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, nikoliv až následně. K datu konání mimořádného sjezdu ani žalobce ani žalovaný neexistovali, a tedy nemohou naplnit podmínku „vedou majetek ve svém účetnictví“ [usnesení mimořádného sjezdu ČSTV – část II., písm. A) bod č. 3 a)] k tomuto datu. Tu mohla naplnit pouze TJ S. P. s. jako součást zanikajícího ČSTV, kam ale patřil žalobce i žalovaný. Tuto podmínku by pak splňovali k rozhodnému datu pouze oba, nebo žádný z účastníků řízení. Po dohodě se v tentýž den vyčlenili z TJ Spartak P. s. žalobce i žalovaný, přičemž cílem nepochybně nebylo, aby žalobce získal tímto postupem i majetek tenisového klubu, který se „vyčlenil“ jako klub až po mimořádném sjezdu na valné hromadě dne 23. 4. 1990. Ze smlouvy o „zápůjčce“ ze dne 10. 4. 1993 nelze dovodit, že by žalovaný uznával vlastnictví žalobce, ale spíše se jednalo o jakýsi účetní dokument do doby vyřešení majetkoprávních vztahů, když tento dokument je třeba hodnotit jednak v jeho historických souvislostech, ale i ve vztahu k určitému amatérskému přístupu k právním řešením v rámci sportovních klubů. V řízení nebylo prokázáno, jakými právními úkony či skutečnostmi měl být majetek převeden či měl přejít na žalobce, když v řízení nebyl dostatečně zjištěn postup přesunu vlastnických práv ze zaniklé ČSTV na žalobce či žalovaného. Správný není ani závěr odvolacího soudu, že dne 23. 4. 1990 došlo k vyčlenění tenisového klubu z organizační struktury žalobce, neboť tenisový klub nikdy nebyl součástí organizační struktury žalobce, ale patřil do TJ Spartak P. s. Žalobce vzniknul tentýž den jako žalovaný, tj. 18. 5. 1990. Žalovaný přitom provozuje tenisový sport a měl jako takový zájem v tomto pokračovat samostatně, přičemž od svého vzniku drží předmětný majetek, a to v dobré víře, že je právním nástupcem ve vztahu k předmětným nemovitostem. Nástupcem podle usnesení mimořádného sjezdu nebyly totiž jen tělovýchovné jednoty, ale i kluby, tj. i tenisový klub vystupující v tomto řízení na straně žalované. Vydržení taktéž nebylo řádně řešeno a otázka dobré víry byla vztažena pouze na některé dílčí skutečnosti, když minimálně ode dne zápisu v katastru nemovitostí žalovaný byl v dobré víře. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud obě rozhodnutí vydaná v souzeném sporu zrušil a zároveň žádá dovolací soud, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu není měnícím [ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Námitky uplatněné žalovaným však právě uvedené podmínky nesplňují, neboť směřují toliko proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na nichž bylo rozhodnutí založeno a jež soud odvolací pokládal za správné. Dovolatel sice formálně vymezuje otázku, kterou považuje za zásadně významnou po právní stránce, avšak obsahově se jedná o napadení závěrů soudů prvního i druhého stupně týkajících se skutkových okolností souzeného sporu. Otázka, „zda nástupnickou organizací mohla být pouze organizační složka zanikajícího ČSTV, tj. v daném případě TJ Spartak P. s., která se však jako občanské sdružení nezaregistrovala, nevznikla, nebo zda právními nástupci mohou být i dvě občanská sdružení s odlišnými názvy, než byla původní organizační složka ČSTV, avšak tvořené původní členskou základnou organizační složky ČSTV, takto zaregistrovanou ve dvou subjektech, tedy dvou právních nástupcích s novými názvy“ není s to založit přípustnost pro zásadní právní význam, neboť se jedná o posouzení skutkových okolností konkrétního sporu. Nad rámec tohoto odůvodnění Nejvyšší soud konstatuje, že není ani zřejmé, na čem žalovaný staví své přesvědčení, že předmětné nemovitosti přešly ke dni jeho registrace právě na něj a nikoliv na žalobce. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce, jenž původně vystupoval pod názvem TJ Spartak P. s. a pod tímto názvem byl dne 18. 5. 1990 ministerstvem vnitra registrován dle zákona č. 83/1990 Sb., byl součástí zaniklé ČSTV a dnem své registrace vstoupil do všech práv a povinností svého předchůdce vzhledem k předmětným nemovitostem, a to v souladu s podmínkami vymezenými v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990. Není tedy pravda, že by se – jak tvrdí dovolatel – TJ Spartak P. s. nezaregistroval jako občanské sdružení ke dni 18. 5. 1990. K tomuto dni žalobce taktéž splňoval všechny podmínky uvedené v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV k tomu, aby na něj přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem. V řízení bylo prokázáno, že TJ Spartak P. s. vedl uvedené nemovitosti ve své účetní evidenci nejméně do 31. 12. 1992 a měl k nim právo hospodaření. Není pravda, jak tvrdí dovolatel, že ke dni konání mimořádného sjezdu ČSTV žalobce neexistoval, a tudíž k tomuto datu nemohl vést majetek ve své účetní evidenci. Žalobce byl organizační složkou ČSTV již ke dni konání mimořádného sjezdu a dne 18. 5. 1990 byl zaregistrován ministerstvem vnitra jako TJ Spartak P. s., což je označení shodné s názvem uvedené organizační jednotky ČSTV. I kdyby se však žalobce registroval později (třeba i po 30. 6. 1990), platil by závěr již několikráte vyjádřený v rozhodnutích Nejvyššího soudu, že takový subjekt měl právní subjektivitu, byť odvozenou od zaniklé ČSTV již přede dnem své registrace (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 192/99, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, číslo 6, či rozhodnutí ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2711/99). Žalobce tak mohl vést a vedl ve své účetní evidenci předmětné nemovitosti a měl právo s nimi hospodařit. Splnil tak podmínky stanovené v citovaném usnesení ČSTV pro přechod majetku na právní nástupce této organizace. Dovolatel naopak splnění těchto podmínek neprokázal, a vlastnické právo mu proto zjevně nesvědčí.
Pokud dovolatel namítá vady řízení, je nutno v tomto ohledu odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že otázku zásadního právního významu nelze založit na argumentech uvedených v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 31). Dovolací soud, znovu nad rámec odůvodnění, konstatuje, že v řízení před soudy obou stupňů neshledal vadu namítanou dovolatelem – tedy nedostatky v odůvodnění rozhodnutí těchto soudů.
Dovolací soud tak v souladu s výše uvedenými závěry konstatuje, že v dovolatelem napadeném rozhodnutí odvolacího soudu neshledal otázku po právní stránce zásadního významu.
Dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto ustanovení není tedy přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15.srpna 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu