ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2660.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2660/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců 1/ P. S., 2/ T. T., oba zastoupeni advokátem, proti žalovanému Městu J., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 10 C 1359/95-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 31.10.1997, čj. 10 C 1359/95-73, zamítl žalobu na uložení povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí vycházející ze zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákona č. 87/1991 Sb. ), když dospěl k závěru, že žalobci nejsou ve smyslu §3 odst. 2 uvedeného zákona oprávněnými osobami, neboť neprokázali, že by uplatili svůj nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. a dále, že tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání. Zdůraznili, že celá řada osob své restituční nároky podle zák. č. 128/1946 Sb. vůbec uplatnit nemohla a to právě z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zák. č. 87/1991 Sb., totiž v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, s tím, že z dikce §3 odst. 2 nevyplývá podmínka uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb., aby bylo možno úspěšně se domáhat restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. Dále ve svém odvolání odmítli jako protiústavní výklad soudu ustanovení §3 odst. 2 proto, že vytváří dvě skupiny osob nacházejících se v nerovném postavení. Těch, které nárok dle zák. č. 128/1946 Sb. uplatnily a jejich nároky nebyly z důvodů uvedených §2 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. uspokojeny, a těch které nárok dle zákona č. 128/1946 Sb. neuplatnily, a to rovněž z důvodů §2 odst. 1 uvedeného zákona. Závěrem požadovali, aby pro případ potvrzujícího rozhodnutí odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozhodnutí k otázce, zda neuplatnění nároků dle zákona č. 128/1946 Sb. brání uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.12.1999, čj. 20 Co 111/98-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně po té, co dospěl k závěru, že žalobci nejsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. neboť ani netvrdili, že by oni resp. jejich právní předchůdci uplatnili svůj nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a podle zák. č. 128/1946 Sb. a že by takto uplatněný nárok nebyl uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zák.č. 87/1991 Sb. Dále vyslovil názor, že jakkoliv dekret prezidenta republiky č. 5/1946 Sb. stanovil, že jakékoliv majetkové převody a jednání uzavřená po 29.9.1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové a politické persekuce jsou neplatná, k závěru o neplatnosti nelze dospět jinak než prostřednictvím uplatnění nároku u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. Proto také nebyl-li nárok uplatněn, nelze uvažovat ani o důvodech jeho neuspokojení. Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovodili s odkazem na §239 odst. 2 o.s.ř. a jako dovolací důvody citovali §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. Ve vlastním odůvodnění brojili proti výkladu §3 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb. s tím, že z jeho znění nelze dovodit, že by nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. musel být nutně uplatněn, a to způsobem přesně stanoveným v dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. Opětovně vyslovili také názor, že pokud oprávněnými osobami jsou ty, jejichž nárok byl uplatněn, avšak nebylo mu vyhověno z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ tím spíše musí být oprávněnými osobami ty, jejichž nárok ani nebyl ze stejných důvodů uplatněn. Část věty „ a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zák. č. \" je třeba potom interpretovat tak, že znovu zmiňuje časovou hranici pro restituce, když takto vylučuje ty osoby jejichž nároky dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. či zákona č. 128/1946 Sb. byly zamítnuty do 20. 2.1948. Dále zdůraznili, že právě v dané věci šlo o zjevnou rasovou persekuci spadající pod §1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a proto se nemohou ztotožnit s argumentací odvolacího soudu, podle níž neplatnost převodu nemovitostí nelze posoudit jinak, než prostřednictvím uplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu s tím, že je možné i bez toho aniž proběhlo po válce řízení o vzniklém nároku posoudit, zda byl a zda vůbec mohl či nemohl být uspokojen a z jakých důvodů. Pokud totiž nárok po válce některé osoby z důvodu uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ resp. odst. 2 vůbec uplatnit nemohly, nemohly být jejich nároky z téhož důvodu ani uspokojeny. Závěrem poukázali na nálezy Ústavního soudu II ÚS 3/98 a II ÚS 66/98.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání namítal nedostatek jeho přípustnosti, a to proto, že podle jeho názoru nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.K právnímu posouzení žalobců jako oprávněných osob podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zejména namítl nesplnění předpokladům dle uvedeného ustanovení totiž, že převod či přechod byl dle zvláštního předpisu prohlášen za neplatný a že nárok dle těchto zvláštních předpisů ( dekret prezidenta republiky č. 5/1945 a zákon č. 128/1946) nebyl uspokojen po 25. 2. 1948 s tím, že tvrzení žalobců, že jejich právní předchůdci nemohli nárok uplatnit, nemá právní význam.
Žalobci ve svém sdělení k vyjádření žalovaného uvedli, že jde o rozhodnutí zásadního významu,neboť posouzení toho, zda žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k řádnému uplatnění nároku podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. resp. zákona č. 128/1946 Sb., je otázka, která nebyla dosud jednoznačně řešena a poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.4.2000, 28 Cdo 655/2000 dle něhož ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. nelze vykládat restriktivně tak, že pro uznání postavení oprávněné osoby je nezbytné uplatnění restitučního nároku podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1946 Sb. resp. zák. č. 128/1946 Sb.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( §10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( §241 odst. 1 o.s.ř. ), projednal věc bez jednání ( §243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a po přezkoumání rozhodnutí ve smyslu §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soud ( s výjimkou rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, je neplatné, nebo že zde není ), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ). Dovolání je také přípustné proti rozsudku odvolacího soud, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadnímu významu ( §239 odst. 1 o.s.ř. ).Nevyhoví-li odvolacího soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( §239 ost. 2 o.s.ř )
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soud v rozsahu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samém potvrzen.
Protože v dané věci dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ i b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. není přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá a dovolatel ani netvrdí, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání neumožňují ) a jde li zároveň o právní otázku zásadního právního významu.
V předeslaném směru však dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím majícím po právní stránce zásadní význam, a to proto, že podle rychle se vyvíjející judikatury v restitučních věcech se z posledního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.8.2000, 28 Cdo 1726/2000-93, stran právního posouzení oprávněné osoby dle §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. (jak byl také žalobci vymezen dovolací důvod ) podává, že při interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení je sice třeba vycházet z toho, že jde o ustanovení, které neupravuje tzv. restituční tituly, ale znaky oprávněných osob, a že v případě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. lhůty pro uplatnění nároků spadají do období nesvobody ( srov. §8 zák. č. 128/1946 Sb. a datum 17.6.1949 ) a konečně z toho, že nelze přičíst k tíži restituentů, že po uplynutí 40- ti letého období nesvobody obtížně prokazují rozhodné skutečnosti týkající se vlastnictví, jehož všechny druhy a formy vyjma socialistického společenského vlastnictví byly systematicky destruovány ( viz zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu ) nicméně s tím, že pouhá existence nároku podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nepostačuje, neboť je třeba, aby uplatnění nároku bylo podloženo alespoň minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že nárok byl uplatněn. Jinými slovy nečinnost podle poválečných restitučních předpisů nelze dohnat postupem podle zákona č. 87/1991 Sb. Jestliže tedy žalobci učinili předmětem dovolacího řízení posouzení správnosti interpretace a aplikace §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. v případě, kdy nebylo ani tvrzeno, že nárok dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. byl uplatněn respektive bylo tvrzeno, že nárok dle uvedených předpisů nebyl uplatněn a přesto mělo být žalobcům přiznáno postavení oprávněných osob dle §3 zák. č. 87/1991 Sb. potom nezbývá než s odkazem na uvedené závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.8.2000 sp.zn. 28 Cdo 1726/2000 uzavřít, že dovoláním nebylo napadeno rozhodnutí zásadního právního významu.
S uvedeného plyne, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné a proto bylo podle ustanovení §243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř Nejvyšším soudem odmítnuto.
Pokud jde o náklady řízení rozhodl o nich dovolací soud podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř. a vzhledem k tomu, že v dané věci jde o restituční řízení charakteristické posuzováním zcela specifických otázek, dovolací soud dle §150 o.s.ř. nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová