ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2660.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2660/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce MUDr. P. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. Ing. J. D., a 2. Mgr. H. S., oběma zastoupeným advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 3 C 243/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007, č.j. 30 Co 120/2007-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce advokáta na nákladech dovolacího řízení částku 6.902,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 3. 2007, č.j. 30 Co 120/2007-49, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – západ (soud prvního stupně) ze dne 4. 12. 2006, č.j. 3 C 243/2006-29, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dodatek č. 1 ke smlouvě o nájmu ze dne
3. 1. 2000 ve znění uvedeném ve výroku prvostupňového rozsudku (dále jen „dodatek č. 1“); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle zjištění soudu prvního stupně dne 3. 1. 2000 účastníci uzavřeli nájemní smlouvu, jíž žalobce pronajal žalovaným nebytový prostor v přízemí budovy č.p. 1013 v ulici K. S. v P., a to na dobu od 16. 8. 1999 do 14. 8. 2014 (dále jen „nájemní smlouva“); výše měsíčního nájemného byla stanovena částkou 29.090,- Kč a za pronájem prostoru sloužícího k provozování zahrádky restaurace v období od 1. 5. do 30. 9. každého roku částkou 2.000,- Kč. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Uvedl, že soud může svým rozhodnutím zakládat, měnit či rušit právní vztahy mezi účastníky pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví; při neexistenci takového ustanovení nelze za použití §161 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozhodnout o změně obsahu nájemního vztahu,
tj. nahradit projev vůle žalovaných k uzavření dodatku k nájemní smlouvě. K námitce žalobce podotkl, že byl-li vztah účastníků „založen na jejich smluvní volnosti, nelze úspěšně dobrými mravy argumentovat.“
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky možnosti nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím v případech, kdy má být obsah smlouvy změněn, a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že ustanovení §161 odst. 3 o.s.ř. nelze aplikovat v případě, kdy má být obsah již existující smlouvy změněn; domnívá se, že „neshoda účastníků smlouvy o nájmu o výkonu práv a povinností ve změněných podmínkách realizace vzájemných občanskoprávních vztahů nevylučuje možnost nahradit rozsudkem prohlášení vůle na změnu závazkového vztahu.“ Bez takové změny (kterou dovolatel označuje jako „kumulativní novaci“) by se stávající výkon práv a povinností z nájemního vztahu dostal do rozporu s dobrými mravy „pro neřešený nový prvek přistupující jako další právní skutečnost k původnímu znění smlouvy“; za tuto skutečnost dovolatel považuje „nepřiměřenost vymezených práv a povinností, dopadajících na nový ekvivalent ceny obvyklé“. Podle dovolatele by se v nových podmínkách původní právní úkon, který založil právní vztah mezi účastníky, stal pro rozpor s dobrými mravy neplatným dle §39 obč. zák. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci vyhlášky Magistrátu města P. č. 24/2003 ze dne 27. 11. 2003 o místním poplatku za užívání veřejného prostranství a závěr o její nezávaznosti ve věci samé. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém vyjádření ztotožňují se závěry soudů obou stupňů. Uvádějí, že změna v obsahu závazku je pro občanskoprávní vztahy upravena v §516 a násl. obč. zák. a je spojena pouze se skutečnostmi v těchto ustanoveních uvedenými, tedy dohodou stran, prodlením dlužníka a prodlením věřitele. Jelikož k dohodě o změně v obsahu závazku mezi účastníky nedošlo, tento obsah nadále vyplývá výlučně z nájemní smlouvy; nelze proto aplikovat ustanovení §161 odst. 3 o.s.ř. o nahrazení projevu vůle. Podotýkají, že citovaná vyhláška se nevztahuje na nebytové prostory, jež jsou předmětem posuzovaného nájemního vztahu. Proto navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že ujednání o výši nájemného obsažené ve smlouvě o nájmu nebytových prostor nelze proti vůli jedné ze smluvních stran změnit soudním rozhodnutím nahrazujícím projev vůle nesouhlasící smluvní strany.
Uvedený právní závěr však odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu. V ustanovení §493 obč. zák., dle něhož závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud tento zákon nestanoví jinak, je formulována jedna z tradičních zásad občanskoprávních vztahů, že smlouvy je třeba dodržovat (pacta sunt servanda). Z této zásady vyplývá, že strany jsou povinny smlouvu plnit, a to i když se plnění pro některou z nich stalo nevýhodným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 55/2004). Respektování této zásady je součástí právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo jakožto definičních znaků právního státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005). Zásadu smluvní volnosti lze prolomit jen na základě výslovné zákonné úpravy či smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2381/2003). Jako kumulativní novace je právní teorií i praxí označována změna obsahu závazku dohodou stran (srov. Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, Praha C.H.Beck, 2006, str. 917; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99). Z žádného ustanovení právního předpisu ani z ustálené soudní praxe přitom nevyplývá možnost dosáhnout změny ujednání o výši nájemného ve smlouvě o nájmu nebytových prostor nahrazením projevu vůle nesouhlasící smluvní strany soudním rozhodnutím. Takovým ustanovením není ani §161 odst. 3 o.s.ř., které pouze stanoví účinky rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle, neřeší však otázku, v kterých případech lze projev vůle subjektů právních vztahů nahradit soudním rozhodnutím.
Jelikož platnost právního úkonu (smlouvy) je třeba posuzovat k okamžiku
a podle okolností existujících v době, kdy byl právní úkon učiněn (smlouva uzavřena) – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, nebo ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 694/2005 – neobstojí názor dovolatele, že by se v nových podmínkách původní právní úkon, který založil právní vztah mezi účastníky (tj. smlouva o nájmu), stal pro rozpor s dobrými mravy neplatným dle §39 obč. zák.
Zpochybňuje-li dovolatel správnost aplikace vyhlášky Magistrátu města P. č. 24/2003 ze dne 27. 11. 2003, jakož i soulad výkonu práv a povinností vyplývajících z nájemního vztahu s dobrými mravy, nesměřují tyto dovolací námitky vůči žádnému z právních závěrů, na kterých napadený rozsudek spočívá. Ve prospěch názoru, že citovaná vyhláška měla být aplikována na danou věc, dovolatel žádné argumenty nenabízí a je zjevné, že předmět právní úpravy této vyhlášky se na projednávanou věc nevztahuje. Závěr, že prostřednictvím korektivu dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.) nelze založit dosud neexistující práva a povinnosti, je pak závěrem v soudní praxi zcela standardním (srov. např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 5,
a ročník 2003, pod č. 59).
Za této situace lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl soud podle §243b odst. 5 věty první,
§224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným, a to v částce 6.902,- Kč, sestávající z částky 8.000,- Kč podle §1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. e) a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., snížené dvakrát o 50 % podle §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 citované vyhlášky a zvýšené o 30 % podle §19a citované vyhlášky, a z částky 2 x 300,- Kč paušální náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, navýšených o částku odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 19 %, kterou je advokát jako plátce této daně povinen odvést podle zvláštního právního předpisu (§137 odst. 3 o.s.ř. a zákon č. 235/2004 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu