ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2692.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2692/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 24/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, č. j. 24 Co 308/2007-168, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, č. j. 24 Co 308/2007-168, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v souzené věci domáhá po žalovaném vydání v záhlaví tohoto rozsudku specifikované částky jakožto bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout na základě užívání žalobcovy nemovitosti bez právního důvodu.
Odvolací soud změnil k odvolání žalovaného výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 4. 2007, č. j. 8 C 24/2007-129, v němž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci výše uvedenou částku včetně specifikovaného příslušenství, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud rozhodl nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a taktéž o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem svědka P. K. dospěl k závěru, že žalovaný jako dlužník „zaplatil bezdůvodné obohacení za užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobce prostřednictvím P. K.“. Žalovaný tak svou povinnost platit za užívání části této nemovitosti splnil plněním osobě oprávněné namísto věřitele. Odvolací soud uvedl, že z výpovědi jmenovaného svědka vyplynulo, že „žalobce nájemcům koncem roku 2000, resp. na počátku roku 2001, na některé z pravidelných schůzek oznámil, že nájemní smlouvy s částí nájemců bude uzavírat P. K.“ Jemu také mělo být ze strany určených nájemců placeno nájemné, přičemž P. K. měl polovinu takto hrazeného plnění převádět žalobci. Žalovaný byl v dobré víře, že nájemní smlouvu uzavírá se spoluvlastníkem nemovitosti a že spoluvlastníku nemovitosti též poskytuje příslušné plnění. Navíc tento stav korespondoval i se zjištěním odvolacího soudu, že s popsaným způsobem výběru nájemného byl žalobce srozuměn. Žalobce měl dát P. K. souhlas k uzavírání nájemní smlouvy a vybírání částek nájemného, ačkoliv si musel být vědom toho, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi ním a právě P. K. byla absolutně neplatná. Proto bylo třeba P. K. považovat za osobu, která byla oprávněna uzavřít nájemní smlouvy a přijmout od uživatelů plnění za užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a) a b) a z §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle dovolatele je řízení před soudem odvolacím postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada měla spočívat v tom, že odvolací soud vzal za prokázaná tvrzení svědka, aniž by jeho výpověď konfrontoval s jinými důkazy. Provedením tohoto výslechu též mělo dojít k porušení zásady dvouinstančnosti soudního řízení, když odvolací soud považoval za pro právní posouzení věci stěžejní zcela jinou skutečnost než soud prvního stupně. Nesprávné byly i úvahy odvolacího soudu týkající se bezdůvodného obohacení a posouzení dobré víry žalovaného ohledně vlastnického práva P. K. k dotčené nemovitosti. Zda žalovaný jednal v dobré víře či nikoliv, nebylo rozhodné. Dle tvrzení žalobce navíc žalovaný věděl o tom, že P. K. nebyl spoluvlastníkem dotčených nemovitostí, což však vzhledem k již popsanému postupu odvolacího soudu neměl žalobce možnost prokázat. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 413/2000, v němž se uvádí, že „plnil-li dlužník osobě, která k přijetí plnění nebyla oprávněna, jeho dluh nezanikl splněním a bezdůvodné obohacení tomu, jehož majetkový stav se zvětšil o přijaté plnění, nevzniklo na úkor věřitele, jehož pohledávka nezanikla (jeho majetkového stavu se plnění neoprávněné osobě nedotýká), nýbrž na úkor dlužníka, jehož majetkový stav se zmenšil tím, že plnění vydal, aniž dosáhl splnění svého dluhu.“ Dovolatel má za to, že uvedené závěry se vztahují i na předmětný spor. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V tomto ohledu dovolatel namítá, že řízení před soudem odvolacím bylo zatíženo vadou spočívající v doplnění dokazování provedeným výslechem svědka P. K. v rozporu se zásadou dvouinstančnosti soudního řízení. Dovolatel argumentuje zejména závěrem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1203/2004 (veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel z právní úpravy týkající se doplňování dokazování odvolacím soudem v podobě, jaká platila před novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (účinný od 1. 4. 2005). Ustanovení §213 o. s. ř. v tehdy platném znění stanovilo, že „odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně“ (odst. 1) a že „odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného“ (odst. 2).
Nejvyšší soud v témže rozhodnutí dospěl k závěru, že zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, sice akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu, nicméně že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále uvedl, že nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná
a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
Je třeba vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, jako součásti ústavního pořádku České republiky
a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že “změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní”.
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 30, ročník 2000).
V souzeném sporu ovšem nelze bez dalšího pominout změnu právní úpravy řízení před odvolacím soudem do občanského soudního řádu zanesou novelou
č. 59/2005 Sb. Ve vztahu k posuzované problematice je zejména nutné poukázat na znění §213 odst. 4 o. s. ř., jenž stanoví, že „odvolací soud doplní dokazování
o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.“
Z tohoto ustanovení vyplývá, že jen v případě, kdy jsou splněny obě kumulativní podmínky (tedy prováděné dokazování se jeví jako rozsáhlé a zároveň ke skutečnosti, jež má být těmito důkazy prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování), nemá odvolací soud povinnost k doplnění dokazování na základě navržených důkazů přistoupit. Nejde-li tedy v odvolacím řízení o rozsáhlé doplnění dokazování, je odvolací soud povinen navržené důkazy provést, i když ke skutečnosti, která jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné dokazování (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1135).
Jak vyplývá z obsahu spisu a z rozsahu doplněného dokazování, byl odvolací soud v dané věci dokonce povinen dokazování doplnit, neboť se v daném případ zřejmě nejednalo o doplnění rozsáhlé. I kdyby však byly splněny obě kumulativní podmínky
§213 odst. 4 o. s. ř., části věty za středníkem, bylo by pouze na úvaze odvolacího soudu, zda by dokazování doplnil či rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby dokazování doplnil.
Z výše uvedeného vyplývá i obecnější závěr přijatý v judikatuře Nejvyššího soudu, totiž že „při úvaze o intenzitě zásahu do procesních práv účastníků řízení
v případě překročení přípustných mezí dokazování odvolacím soudem nelze pominout ani skutečnost, že úprava obsažená v občanském soudním řádu účinném od 1. 4. 2005 je v dotčeném směru liberálnější“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn.
29 Odo 619/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 1, ročník 2009).
Nejvyšší soud však v posuzovaném případě dospěl k závěru, že ani přes výše uvedené změny občanského soudního řádu mající za následek i určitý posun v přístupu k doplnění dokazování odvolacím soudem, nelze zcela pominout závěry dosažené v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu vztahující se k právní úpravě účinné před 1. 4. 2005 tak, jak byly vyloženy výše. Naopak. Je třeba i nadále trvat na tom, že účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení a soud je povinen jim zajistit stejné možnosti k uplatnění jejich práv (§18 odst. 1 o. s. ř.). Proto i účastník, jehož žalobnímu požadavku soud prvního stupně na základě jím zjištěných skutkových okolností a jím provedeného právního posouzení vyhověl, musí mít možnost tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, jestliže v následném odvolacím řízení soud na základě doplnění dokazování dospěje k jinému skutkovému zjištění a z toho vyplývajícímu odlišnému právnímu posouzení, z něhož dovodí pro tohoto účastníka nepříznivé procesní následky ztělesněné v rozhodnutí o věci samé. Z tohoto obecného principu vyplývají i jisté konsekvence, k nimž dospěla jak komentářová literatura, tak i soudní praxe.
Jednou ze zásad občanského soudního řízení je, že soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.). Do této obecně vyjádřené povinnosti spadá i poučení účastníka řízení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Tato povinnost se uplatní i v odvolacím řízení, avšak nesmí vést k porušení principu neúplné apelace, je-li v odvolacím řízení podle tohoto principu postupováno (§213b odst. 1 o. s. ř.). Nicméně, jak vyplývá z ustáleného výkladu této poučovací povinnosti, jedná se o poučovací povinnost objektivního charakteru, což znamená, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, že se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec nedozvěděl. Proto, nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ač se tak z objektivního hlediska mělo stát, došlo k porušení §118a o. s. ř., a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto pohledu vždy postiženo vadou. Tyto závěry se přitom plně vztahují i na situaci, kdy poznatky o potřebě poučení vyšly najevo až v odvolacím řízení, jako tomu bylo i v souzeném sporu (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1141).
Jinými slovy řečeno, jedná se o situaci, kdy z pohledu právního názoru soudu prvního stupně účastníci řízení splnili svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, avšak odvolací soud dospěl k jinému právnímu názoru, jenž vyžadoval doplnění tvrzení účastníků o jiné (další) rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, což si vyžádalo i doplnění dokazování. Odvolací soud přitom nemohl zjednat nápravu poskytnutím poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., neboť by to v rozporu s §213b odst. 1 o. s. ř. vedlo k uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to §205a o. s. ř. neumožňuje.
Pokud k takové situaci došlo, je třeba, aby odvolací soud vzal v úvahu znění
§213b odst. 2 o. s. ř., jež stanoví, že „porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.“ Právní názor odvolacího soudu je totiž v takovém případě příčinou toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.
V souzeném sporu odvolací soud dospěl k závěru o vhodnosti provedení důkazů žalovaným sice navržených, ale soudem prvního stupně neprovedených, neboť měl za to, že toho bylo třeba pro zjištění skutkového stavu věci (§213 odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud proto přikročil k výslechu svědka P. K., na základě něhož dospěl ke skutkovým závěrům odlišným od soudu prvního stupně, a tudíž i k odlišnému právnímu posouzení věci. Za těchto okolností však došlo k právě shora popsané situaci, kdy účastník (žalobce) měl být soudem prvního stupně poučen podle §118a o. s. ř. o tom, že musí soudu v potřebném rozsahu vylíčit rozhodné skutečnosti a k jejich podpoře nabídnout i relevantní důkazy. Z pohledu základních procesních povinností účastníka řízení tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti totiž nastala taková situace, kdy vlivem odlišného právního názoru soudu odvolacího žalobce neunášel svá břemena tvrzení a důkazní ohledně skutečností rozhodných pro závěr, že na straně žalovaného došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení. O tom měl být soudem poučen.
Za této procesní situace tedy nebyl dán prostor pro to, aby odvolací soud postupoval podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil. To proto, že řízení před soudem prvního stupně bylo ze shora popsaných důvodů postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a soud odvolací tak měl postupovat podle §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 209/2003).
Jestliže odvolací soud takto nepostupoval, sám zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud již jen z tohoto důvodu musel za postupu podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu odvolacímu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Nejvyšší soud se nezabýval dalšími v dovolání předestřenými argumenty zejména z toho důvodu, že jejich posouzení je závislé na skutkových okolnostech daného případu, které vzhledem k procesní situaci mohou doznat změn. Jejich hodnocení by tak bylo předčasné, a tudíž i nadbytečné.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, část první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu