ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.27.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 27/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti 1. A. Š., bytem P. 10, K. H. 45/52, zastoupeného JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 23, 2. A. Š., bytem P. 1, V. 46/3, 3. Technické správy komunikací hl. m. Prahy se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, a 4. České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 150/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č. j. 24 Co 347/2010-38, takto:
I. V řízení bude pokračováno jako se 4. účastníkem s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č. j. 24 Co 347/2010-38, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. července 2010, č. j. 15 C 150/2009-20, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal částečného nahrazení správního rozhodnutí (Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha; dále též jen „pozemkového úřadu“), jímž bylo určeno, že osoby oprávněné A. a A. Š. jsou (mimo jiné) rovnodílnými spoluvlastníky v rozhodnutí specifikovaného pozemku, ačkoliv vydání předmětného pozemku bránila překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), neboť se nachází podél pozemní komunikace a je na něm vybudována opěrná zeď, a proto je třeba jej považovat jednak za zastavěný pozemek a jednak za součást komunikace.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 2. července 2010, č. j. 15 C 150/2009-20, odmítl návrh (žalobu) na určení, že A. a A. Š. nejsou podílovými spoluvlastníky, každý ideální ½ vzhledem k celku, pozemku dle KN parc. č. 2669/7 (správně má být 2699/7), ostatní plocha, o výměře 32 m2 (dříve dle PK části parc. č. 5 stav. parc.) vzniklého z pozemku dle KN parc. č. 2669/1 (správně má být 2699/1) o výměře 2.247 m2 (dle odůvodnění v k. ú. H.) – dále jen „předmětný pozemek“ nebo „sporný pozemek“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha ze dne 4. března 2009, č. j. PÚ 173/09, bylo určeno, že oprávněné osoby A. a A. Š. jsou (mimo jiné) podílovými vlastníky předmětného pozemku. Dále měl soud za prokázané, že uživatelem pozemku p. č. 2699/1 v k. ú. H., z nějž byl oddělen i sporný pozemek, byla minimálně do 16. 12. 1992 Technická správa komunikací hl. m. Prahy.
Soud prvního stupně věc projednal podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovodil přitom, že jelikož žalobce nebyl ve vztahu k pozemku p. č. 2699/1 v k. ú. H. (z nějž byl vyčleněn předmětný pozemek) osobou povinnou ve smyslu §5 zákona o půdě (tou byla Technická správa komunikací hl. m. Prahy), neboť nebyl ke dni účinnosti tohoto zákona jeho vlastníkem, nelze dojít k závěru, že by byl shora označeným rozhodnutím pozemkového úřadu dotčen na svých právech. Soud tak podle §250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. žalobu odmítl, neboť se netýká majetku žalobce.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 31. května 2011, č. j. 24 Co 347/2010-38, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že postavení žalobce jako povinné osoby ve smyslu §5 zákona o půdě je závislé na tom, zda ke dni účinnosti tohoto zákona byl vlastníkem předmětného pozemku, resp. pozemku, z nějž byl sporný pozemek oddělen a vydán oprávněným osobám. V tomto ohledu soud poukázal na to, že pozemek nemohl přejít do vlastnictví žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), jelikož ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona vylučuje přechod do vlastnictví obce u věcí, na jejichž vydání byl uplatněn restituční nárok podle zvláštních předpisů. Žalobce nebyl vlastníkem předmětného pozemku, a nebyl tak povinnou osobou ve smyslu §5 zákona o půdě, tou byla Technická správa komunikací hl. m. Prahy (§5 odst. 2 písm. a/ zákona o půdě). Městský soud proto rovněž uzavřel, že jelikož žalobce nebyl ke dni účinnosti zákona o půdě osobou povinnou, nebyl napadeným rozhodnutím dotčen na svých právech, a není ani osobou, která by byla ve smyslu §246 o. s. ř. oprávněna podat žalobu na nahrazení rozhodnutí správního orgánu. Nadto uvedl, že závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4435/2009 se v projednávané věci neuplatní, neboť jde o odlišnou situaci. Poukázal přitom na to, že předmětný pozemek měl do vlastnictví žalobce přejít ke dni 1. 7. 1992, přičemž zákon o půdě nabyl účinnosti již dne 24. 6. 1991, tj. ke dni účinnosti zákona o půdě žalobce ještě nemohl být vlastníkem pozemku, a tedy ani povinnou osobou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje především v tom, že soud nevyzval dovolatele podle §118a odst. 2 o. s. ř., aby se vyjádřil k otázce aktivní věcné legitimace, a žalobu bez dalšího odmítl. Je přesvědčen, že ve věci je aktivně věcně legitimován, neboť rozhodnutím pozemkového úřadu bylo zrušeno jeho vlastnické právo, čímž nepochybně došlo ke změně práv a povinností. Namítá, že ke dni 16. 12. 1992 svědčilo právo hospodaření k předmětnému pozemku Technické správě komunikací hl. m. Prahy, přitom podle rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992, č. j. 124/43 a 345/92, přešly věci, k nimž měla ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. právo hospodaření Technická správa komunikací hl. m. Prahy, do vlastnictví žalobce, a to ke dni 1. 7. 1992. Odkazuje na závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4435/2009, podle nichž, pokud byl restituční nárok uplatněn po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (což je u restitučních nároků podle zákona o půdě vždy), majetek přešel do vlastnictví obce a ta byla případně osobou povinnou. Poukazuje rovněž na to, že restituční nárok byl uplatněn až dne 29. 12. 1992 tj. v době, kdy pozemek byl již ve vlastnictví žalobce, a proto se nemůže v této věci prosadit ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které se týká výlučně majetku, ke kterému byl restituční nárok uplatněn před jeho možným přechodem do vlastnictví obce. I kdyby připustil, že není osobou povinnou podle §5 odst. 1 zákoně o půda, byl od 1. 7. 1992 vlastníkem předmětného pozemku, a pokud bylo rozhodnutím pozemkového úřadu jeho vlastnické právo zrušeno, je aktivně věcně legitimován k podání této žaloby. Nadto namítá, že na svých právech byl napadeným rozhodnutím dotčen také proto, že je zřizovatelem příspěvkové organizace Technická správa komunikací hl. m. Prahy a vlastníkem místní komunikace, která se na pozemku nachází. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První zúčastněná osoba se ve svém vyjádření plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu, které považuje za správné, a navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zrušen (§23 zákona č. 503/2012 Sb.), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako se 4. účastníkem s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebylo vydáno usnesení, které by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že jelikož na žalobce nemohlo přejít vlastnické právo k pozemku p. č. 2699/1 v k. ú. H. (z nějž byl později vyčleněn předmětný pozemek) ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (a to z důvodu uvedených v jeho §4 odst. 2 – byl k němu uplatněn restituční nárok) a přešlo na něj až k 1. 7. 1992 na základě rozhodnutí Ministerstva financí České republiky, nebyl ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. ke dni 24. 6. 1991) osobou povinnou ve smyslu §5 téhož zákona, a proto nemůže být napadeným správním rozhodnutím pozemkového úřadu dotčen na svých právech a povinnostech, a ve věci tudíž není aktivně věcně legitimován.
Pro řešení této otázky shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož její zodpovězení odvolacím soudem není správné a odchyluje se od judikatury dovolacího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Pokud pak jde o výtky žalobce, že soud prvního stupně měl postupovat podle §118a odst. 2 o. s. ř., je třeba uvést, že postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Postačují-li v řízení uvedená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy k objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Smyslem uvedeného ustanovení je totiž vyloučit případ, v němž účastník v soudním řízení neuspěje pro neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, aniž by byl poučen, že takové břemeno má a v čem spočívá. S ohledem na právě uvedené je třeba uzavřít, že k poučení žalobce podle §118a odst. 2 o. s. ř. nebylo nutné přistupovat, neboť usnesení odvolacího soudu není založeno na závěru, že dovolatel neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno ohledně určité právně významné skutkové okolnosti, ale na právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. v rozhodném znění na žádost obce může okresní úřad a v hlavním městě Praze Ministerstvo financí České republiky rozhodnout, že do vlastnictví obce přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím, jestliže na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §2 nebo §3.
Podle §5 odst. 1 zákona o půdě v rozhodném znění povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, s výjimkou:
a) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990,
b) cizích států.
Podle §6 odst. 5 zákona o půdě jestliže nemovitosti přešly do vlastnictví obce, má oprávněná osoba právo podle tohoto zákona vůči obci.
Pro posouzení věci je třeba úvodem zdůraznit, že vlastnictví k pozemku p. č. 2699/1 v k. ú. H. (z nějž byl později vyčleněn předmětný pozemek) na žalobce ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. ke dni 24. 5. 1991) nepřešlo (jelikož nebyly splněny podmínky ustanovení §1 a §2 citovaného zákona, přičemž žalobce ani v řízení nic takového netvrdil). Z tohoto důvodu i po 24. 5. 1991 vlastnické právo k předmětnému pozemku náleželo České republice a právo hospodaření příslušelo Technické správě komunikací hl. m. Prahy. Zmíněný stav trval i ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě (tj. ke dni 24. 6. 1991), a proto k tomuto datu byla ve smyslu §5 odst. 1 zákona o půdě osobou povinnou ve vztahu ke spornému pozemku Technická správa komunikací hl. m. Prahy.
Vlastnické právo k pozemku p. č. 2699/1 v k. ú. H. (z nějž byl později vyčleněn předmětný pozemek) však přešlo podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. na žalobce (obec) ke dni 1. 7. 1992. Na podporu tohoto závěru lze přitom přiměřeně odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 4435/2009, v němž dovolací soud dospěl k názoru, že uplatnila-li oprávněná osoba restituční nárok na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (jež nabyly účinnosti před 24. 5. 1991), dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., nemohlo vzhledem k §4 odst. 2 posledně citovaného zákona dojít k přechodu majetku do vlastnictví obce. Pokud však byl nárok podle uvedených restitučních předpisů uplatněn až po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. v rámci prekluzivních lhůt restitučními předpisy stanovených, majetek do vlastnictví obce přešel a ta je pak (případně) povinnou osobou k jeho vydání oprávněné osobě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2003, sp. zn. 28 Cdo 1705/2003). Situace je však zásadně odlišná v případě zákona o půdě, který nabyl účinnosti dne 24. 6. 1991 (tedy o měsíc později než zákon č. 172/1991 Sb.) a na jehož základě uplatnily oprávněné osoby nárok v souzené věci. Splňovala-li obec podmínky zákona č. 172/1991 Sb. ke dni, kdy tento nabyl účinnosti, nemohlo se uplatnit jeho ustanovení §4 odst. 2 a majetek na obec ex lege přešel. Pokud pak byl následně uplatněn restituční nárok podle zákona o půdě, byla právě obec povinnou osobou k vydání majetku.
S ohledem na tyto závěry pak nelze než uzavřít, že jelikož oprávněné osoby (A. a A. Š.) uplatnily restituční nárok podle zákona o půdě (a to až dne 29. 12. 1992) po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., nemohlo by se v projednávané věci uplatnit ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona, a majetek (resp. pozemek) do vlastnictví obce přejít mohl. V posuzované věci však sporný pozemek nepřešel do vlastnictví obce (žalobce) podle zákona č. 172/1991 Sb. ex lege ke dni 24. 5. 1991, ale podle jeho §5 odst. 1 písm. b) až ke dni 1. 7. 1992, stalo se tak ovšem rovněž ještě před tím, než osoby oprávněné svůj nárok uplatnily podle zákona o půdě. Jelikož tedy žalobce nabyl vlastnictví sporného pozemku k datu 1. 7. 1992, stal se potenciální osobou povinnou (srov. §6 odst. 5 zákona o půdě) k vydání sporného pozemku osobám oprávněným. Jinými slovy řečeno, stal-li se žalobce vlastníkem předmětného pozemku a ve vztahu k němu současně i osobou povinnou, byl napadeným správním rozhodnutím pozemkového úřadu dotčen na svých právech. Tento závěr přitom není v rozporu s argumentací obsaženou v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/2007. Opačný závěr odvolacího soudu vedoucí k potvrzení odmítacího usnesení soudu prvního stupně z důvodu absence aktivní věcné legitimace žalobce je proto nesprávným právním posouzením věci.
Nejvyšší soud tak, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu