ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4435.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4435/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a/ obce Skřivany , IČ 00269514, se sídlem ve Skřivanech, pošta 503 52 Skřivany u Nového Bydžova, b/ obce Sloupno , IČ 00653411, se sídlem ve Sloupně, pošta 503 53 Smidary, a c/ obce Králíky , IČ 00268950, se sídlem v Králíkách, pošta 504 01 Nový Bydžov, všech zastoupených JUDr. Jindřichem Janouchem, advokátem se sídlem ve Skřivanech, Starohradská 120, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. , IČ 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnictví k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 116/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2008, č. j. 20 Co 211/2007-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení celkovou částku 8..092,- Kč, z toho žalobci a/ 30 % z této částky, tedy 2.427,6 Kč, žalobci b/ 10% z této částky, tedy 809.2 Kč, a žalobci c/ 60 % z této částky, tedy 4.855,2 Kč, k rukám JUDr. Jindřicha Janoucha, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení vlastnického práva k pozemkům v žalobě specifikovaným vzhledem k tomu, že tyto měly do jejich spoluvlastnictví přejít na základě ust. §2b odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (někdy též „cit. zákon“). Dne 27. 5. 1949 bylo do rejstříku společenstev zapsáno Lesní družstvo, jehož zakladateli byly obce Králíky s podílem 30 %, Podoliby s podílem 30 % (tato obec byla po likvidaci družstva zrušena a jejím právním nástupcem je obec Králíky), Skřivany s podílem 30 % a Sloupno s podílem 10 %. Předmětné pozemky měly být podle tvrzení žalobců vlastnictvím tohoto družstva.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č. j. 8 C 116/2006-68, určil, že parc. č. 428/2, parc. č. 429, parc. č. 434, parc. č. 467, parc. č. 469/1 a parc. č. 469/2, vše v kat. území Skřivany, obec Skřivany, zapsané na LV 474 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobců a/, b/, c/, přičemž podíl žalobce a/ činí 30 %, podíl žalobce b/ činí 10 % a podíl žalobce c/ činí 60 % (výrok I.). Současně zamítl žalobu v části, kterou se žalobci domáhali určení, že parc. č. 428/1, parc. č. 452/1 a parc. č. 454/1, vše v kat. území S., obec Skřivany, zapsané na LV 474 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobců a/, b/, c/, přičemž podíl žalobce a/ činí 30 %, podíl žalobce b/ činí 10 % a podíl žalobce c/ činí 60 % (výrok II.). Bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně dovodil na straně žalobců naléhavý právní zájem na určení, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků ve smyslu ust. §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), stejně jako splnění podmínek, jež ust. §2b odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. vyžaduje pro přechod nemovitostí z majetku České republiky do majetku obcí, avšak pouze v případě některých pozemků (viz výroková část rozsudku soudu prvního stupně).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, č. j. 20 Co 211/2007-148, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.) a vůči státu (výrok III.). V průběhu odvolacího řízení krajský soud provedl dokazování znaleckým posudkem ohledně totožnosti parcel a poté se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu žalobců na určení jejich spoluvlastnictví k předmětným pozemkům a zdůraznil, že pokud ve věci nebyl uplatněn důvodný restituční nárok, ust. §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se nepoužije, a pozemky v takovém případě přešly do vlastnictví obce. Uvedl, že cit. ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností tohoto zákona. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, a to včetně případné povinnosti věc vydat. Překážkou pro přechod majetku na obce je případ, kdy nárok uplatnila oprávněná osoba, splňující podmínky definované ve zvláštním zákoně, avšak pokud se následně ukáže, že tato osoba ve skutečnosti oprávněnou nebyla, překážka nikdy neexistovala a majetek nutně na obec ze zákona přešel. Překážka podle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. dle názoru odvolacího soudu nepůsobí zpětně a nelze ji vykládat ani extenzivně tak, že by ji vytvořila žádost jakékoliv osoby, která by se za osobu oprávněnou prohlásila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci stejně jako v tom, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel nesouhlasí s výkladem soudů obou stupňů, podle kterého přechod majetku do vlastnictví obcí vylučuje pouze důvodně uplatněný restituční nárok. Odvolací soud se podle názoru žalovaného nevypořádal s jeho argumentací v tom směru, že z ust. §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. „nevyplývá nic o důvodnosti či nedůvodnosti nároku“. Dovolatel se domnívá, že pokud byl ve smyslu cit. ustanovení uplatněn nárok na vydání věci oprávněnou osobou, nemovitosti do majetku obcí k zákonem stanovenému datu nepřešly, což nelze dodatečně zhojit ani pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu o zamítnutí restitučního nároku. Jestliže totiž oprávněná osoba restituční nárok v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě u povinné osoby řádně uplatnila, věc do vlastnictví obce nepřešla a zůstala ve vlastnictví původního vlastníka, zde státu. Žalovaný se domnívá, že jedině ve zjevných případech uplatnění nároku zcela neoprávněnou osobou, která nemá jakýkoliv vztah k původnímu vlastníkovi, se ust. §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. neuplatní. V závěru svého dovolání žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšími řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvádějí, že v dané věci nebyl restituční nárok vznesen skutečnou oprávněnou osobou, což je v tomto případě rozhodující, a podotýkají, že žalovaný mohl poté, co zjistil, že domnělá oprávněná osoba skutečnou oprávněnou osobou není, majetek na obce smluvně převést. Závěrem žalobci navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal pouze v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který již ve věci rozhodl jinak, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom směru, že odvolací soud pochybil, pokud své rozhodnutí založil mimo jiné na tvrzení, že pouze důvodný restituční nárok může zabránit přechodu majetku do vlastnictví obce na základě ust. §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Takové tvrzení je totiž v přímém rozporu s judikaturou dovolacího soudu, podle které naopak z cit. ustanovení nelze dovodit, že pouze oprávněný nárok mohl přechod vyloučit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1320, svazek 19/2003, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 885/2007). Na druhé straně je však třeba dodat, že byť byl odvolací soud v tomto ohledu veden nesprávným právním posouzením, věc rozhodl správně. V daném konkrétním případě je totiž zcela irelevantní, zda restituční nárok uplatnila osoba skutečně oprávněná, či nikoliv. Uvedená judikatura pracuje s restitučními předpisy, které nabyly účinnosti přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb. (především jde o zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991, v úvahu přichází též zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, jež nabyl účinnosti dne 1. 11. 1990, zatímco zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti dne 24. 5. 1991). V případě, že je restituční nárok uplatněn podle těchto, resp. jiných restitučních předpisů, které nabyly účinnosti dříve než zákon č. 172/1991 Sb., je situace zcela jasná a dopadá na ni výše uvedená judikatura. To znamená, že uplatnila-li oprávněná osoba restituční nárok na základě takových zákonů dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., nemohlo vzhledem k ust. §4 odst. 2 cit. zákona dojít k přechodu majetku do vlastnictví obce, přičemž je nerozhodné, zda byla oprávněná osoba následně úspěšná při uplatnění svého nároku. Zákonodárce zde upřednostnil jistotu ohledně toho, kdo je v okamžiku nabytí účinnosti cit. zákona vlastníkem věci a kdo je tedy pasivně legitimován k jejímu vydání před obecní restitucí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 153/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 17/1997, svazek 4, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3078/2008 atd.). Pokud však byl nárok podle uvedených restitučních předpisů uplatněn až po nabytí účinnosti cit. zákona, avšak v rámci prekluzivních lhůt těmito restitučními předpisy stanovených, majetek do vlastnictví obce přešel a ta je pak případně povinnou osobou k jeho vydání oprávněné osobě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1705/2003).
Situace je však zásadně odlišná v případě, že je restituční nárok uplatněn podle zákona, jenž nabyl účinnosti později než zákon č. 172/1991 Sb. Zde přichází v úvahu právě zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), který nabyl účinnosti dne 24. 6. 1991 (tedy o měsíc později než zákon č. 172/1991 Sb.) a na jehož základě uplatnila oprávněná osoba nárok v souzené věci. Nepřichází v úvahu, aby byl její nárok uplatněn dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., čistě z toho důvodu, že v té době ještě zákon o půdě nebyl účinný. Splňovala-li tedy obec podmínky cit. zákona ke dni, kdy tento nabyl účinnosti, nemohlo se uplatnit zmíněné ust. §4 odst. 2 a majetek na obec ex lege přešel. Pokud pak byl následně uplatněn restituční nárok podle zákona o půdě, byla právě obec povinnou osobou k vydání majetku, čemuž odpovídá i ust. §6 odst. 5 zákona o půdě, které říká, že jestliže nemovitosti přešly do vlastnictví obce, má oprávněná osoba právo podle tohoto zákona vůči obci. Opačný výklad, tedy že ust. §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se použije i v tomto případě, by měl za následek naprostou eliminaci jistoty ohledně právního postavení obce, státu, ale i samotné oprávněné osoby. Pokud bychom totiž na uvedenou interpretaci přistoupili, znamenalo by to, že byť majetek ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce ex lege přešel (a nemohlo tomu být jinak, neboť k tomuto dni ještě nebyl uplatněn restituční nárok podle zákona o půdě a ani být uplatněn nemohl, viz výše), následně by bylo v důsledku uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou až po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. zpětně deklarováno, že majetek do vlastnictví obce v důsledku aplikace ust. §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nepřešel. Takové řešení by bylo nejen zcela nelogické, ale i nezákonné. Pokud měl zákonodárce v úmyslu vztáhnout uvedené ustanovení i na restituční předpisy vydané po nabytí účinnosti cit. zákona, bylo namístě vyřešit uvedenou situaci vhodným intertemporálním ustanovením. Jestliže se tak však nestalo, nelze to řešit způsobem odporujícím logice zákona.
Dovolací soud si je vědom existence judikatury Ústavního soudu, která je s výše podaným výkladem v rozporu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. IV. ÚS 373/97, či nález téhož soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 653/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 123/2000, svazek 19), dodává však, že tato judikatura se omezuje na konstatování, že ust. §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je ustanovením obecně platným, vztahujícím se i na zákon o půdě, avšak žádným způsobem nevysvětluje, jak řešit problematiku časového období od nabytí účinnosti cit. zákona po okamžik uplatnění restitučního nároku, kdy není jasné, kdo by měl být v této době vlastníkem věci. Současně dovolací soud poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, jež akceptuje situaci, kdy ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. přešel majetek ze zákona na obec a ta jej pak coby povinná osoba musela vydat oprávněné osobě na základě zákona o půdě, resp. zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb, ve znění pozdějších předpisů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 104/99, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2557/08).
Odvolací soud tedy věc rozhodl sice na podkladě nesprávného právního posouzení, ale dospěl ke správnému závěru, a sice že žalobci jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí.
Uvádí-li dovolatel, že dovolání podává též z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uzavírá dovolací soud, že ze spisu se žádné pochybení, které by mohlo založit uvedený dovolací důvod, nepodává a sám dovolatel je žádným způsobem nespecifikuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud vzhledem k tomu dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 6.500,- Kč podle ust. §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy ve výši 8.092,- Kč, přičemž tyto náklady je žalovaný povinen zaplatit žalobcům v podílech, které odpovídají jejich spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech, tj. žalobci a/ 2.427,6 Kč (30 %), žalobci b/ 809,2 Kč (10 %) a žalobci c/ 4.855,2 Kč (60 %).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu