ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2731.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2731/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce A. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. a. s., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 258/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2007, č. j. 12 Co 460/2006 – 96, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 3.300,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud zastavil odvolací řízení proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení, neboť žalovaná v tomto rozsahu vzala odvolání zpět. Co se týče dalších výroků, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně zjistil skutkový stav věci, z něhož proto bez doplňování či opakování dokazování odvolací soud vycházel. Na podkladě svých skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že nájemní smlouvy ze dne 9. 2. 1994 uzavřené mezi žalovanou a právními předchůdci žalobce jsou absolutně neplatné pro neurčitost nepřímého předmětu nájmu ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná tak užívací titul k předmětným pozemkům nikdy řádně nenabyla. Žalobu na vyklizení těchto pozemků shledal proto soud prvního stupně důvodnou a jako takové ji zcela vyhověl. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvoinstančního potud, že žalovaná užívá v žalobě specifikované pozemky bez právního důvodu a že žaloba na jejich vyklizení je ve smyslu §126 o. z. důvodná. Obě nájemní smlouvy ze dne 9. 2. 1994, tak jako i nájemní smlouva uzavřená rovněž mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce ze dne 30. 7. 2001, jsou absolutně neplatné. Důvod neplatnosti však odvolací soud spatřuje – na rozdíl od soudu prvního stupně – v tom, že v těchto smlouvách bylo sjednáno nemožné plnění (§37 odst. 2 o. z.). Pojmově je totiž vyloučeno, aby se předmětem nájmu stal pouze pomyslný ideální podíl na nemovitosti, který nelze reálně blíže určit. Odvolací soud se přihlásil k prvostupňovému závěru, že právní důvod k užívání pozemků nemůže zakládat ani vydržení věcného břemene žalovanou, neboť tomu brání nedostatek dobré víry, že při placení nájemného na základě úmyslu uzavřít nájemní smlouvy by jí mělo patřit právo věcné.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, v němž zpochybňuje právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti nájemních smluv z 9. 2. 1994. Obecná úprava nájemní smlouvy nestanoví požadavek písemné formy. Uvedené smlouvy o nájmu zemědělské půdy nemusely být tedy uzavřeny v písemné formě. Předmět nájmu je v písemném vyhotovení uzavřené smlouvy výslovně specifikován. Případné nedostatky v písemném vyhotovení nájemních smluv jsou však nepodstatné pro vznik nájemních vztahů s ohledem na výše zmíněnou absenci povinnosti písemné formy. I v případě prokázání neplatnosti nájemních smluv ze dne 9. 2. 1994 žalovaný poukazuje na skutečnost, že řádně vydržel právo spočívající ve věcném břemenu užívání předmětných pozemků. Z rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná dovozuje, že soud druhé instance přijal její argumentaci ohledně dostatečného určení nemovitosti v nájemních smlouvách, nicméně tyto smlouvy považoval za neplatné proto, že ideální polovina nemovitosti nemůže být předmětem nájmu. Žalovaná dále obsáhle cituje dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 374/97, a sp. zn. 22 Cdo 1658/2001, o něž zřejmě opírá své tvrzení o nesprávnosti právního posouzení provedeného odvolacím soudem. Odvolací soud nevzal v potaz okolnosti provázející uzavření nájemních smluv ze dne 9. 2. 1994. Dovolatelka tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce s tím, že věc byla dle jeho názoru soudy obou stupňů posouzena po právní stránce správně. Dotčené nájemní smlouvy z roku 1994 považuje nadále za absolutně neplatné, a to pro jejich neurčitost. Ve smlouvách nejsou uvedeny ani parcelní čísla pozemků, ani katastrální území, v němž pronajímané pozemky leží. Nelze ani výkladem dovodit, které pozemky a v kterém katastrálním území byly předmětem nájmu. Ve smlouvě z 30. 7. 2001 byly pronajímané pozemky sice dostatečně specifikovány, nicméně pronajímatelka byla v té době spoluvlastnicí pouze jedné ideální poloviny předmětných pozemků, a proto nemohla ve smyslu ust. §139 odst. 2 o. z. sama uzavřít tuto nájemní smlouvu. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky přípustnosti dovolání nejsou v souzené věci naplněny, protože dovolací soud nepovažuje – na rozdíl od dovolatelky - právní posouzení obsažená v uvedených rozhodnutích za rozporná s ustálenou judikaturou včetně té, kterou vytvořil Nejvyšší soud, a na níž dovolatelka poukazuje.
Ačkoliv odvolací soud staví své potvrzující rozhodnutí na vlastních právních závěrech, je vhodné k nepřípadným argumentům dovolání vysvětlit, že pokud soud prvního stupně zjistil, že v nájemních smlouvách ze dne 9. 2. 1994 uzavřených mezi právními předchůdci žalobce (jako bezpodílovými spoluvlastníky předmětných pozemků nájmu co do výměry početních polovin pozemků) a žalovanou není určitě vymezen nepřímý předmět nájmu a že kromě výměry pronajímaných pozemků není v těchto smlouvách uvedena žádná jejich bližší specifikace a že tak chybí uvedení parcelního čísla pozemků, katastrálního území obce, v němž se dané pozemky nachází či jakékoliv bližší určení umožňující identifikaci předmětu nájmu a že ani výkladem tak není možné dovodit, které konkrétní pozemky měly být předmětem nájemního vztahu mezi výše uvedenými subjekty, pak nelze ani při absenci zákonem předepsané písemné formy pro vznik nájemních vztahů dle obecných ustanovení §663 až §684 o. z., dovozovat platnost dané smlouvy. Je sice pravdou, že občanský zákoník pro vznik nájemního vztahu dle uvedených ustanovení nevyžaduje obligatorně písemnou formu, avšak pokud si účastníci zamýšleného právního vztahu zvolili v rámci autonomie vůle písemnou formu takového právního úkonu, bylo třeba, aby v této formě byly uvedeny všechny jeho náležitosti, tedy i určitý předmět nájemního vztahu. Pokud tak neučinili, jedná se o právní úkon neurčitý co do svého nepřímého předmětu a jako takový je ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 o. z. absolutně neplatný. K argumentu dovolatelky o specifikaci pozemků jejich výměrou je možné naopak dodat, že výměra pozemku není součástí údajů nutných k identifikaci pozemku jako určitého předmětu právního vztahu (Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 4, ročník 2001).
Pravdu má však především soud odvolací, jehož právní názor jedině mohl být v dovolacím řízení přezkoumáván, jestliže tvrdí, že v případě dotčených nájemních smluv ze dne 9. 2. 1994 se jednalo o právní úkon, jehož předmět plnění byl v době svého vzniku nemožný. To zejména z toho důvodu, že pronajímané „ideální poloviny“ zemědělských pozemků, které měly být předmětem nájemního vztahu (na základě dvou samostatně stojících smluv) právně ani fakticky neexistovaly. To proto, že předmětné pozemky náležely do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (pronajímatelů), v němž žádné spoluvlastnické podíly k určité věci nebyly dány. Není možné – jak správně uvedl odvolací soud – aby se předmětem právního vztahu stal ideální (fiktivní) podíl na nemovité věci, který nelze reálně blíže určit. To ostatně prokázal vývoj v dané věci, když jeden z manželů zemřel a když ohledně předmětu dědictví po něm byla následně uzavřena smlouva o nájmu ideálního podílu pozemků, a tak takový předmět nájmu domněle žil vlastním právním osudem aniž bylo zřetelné, o které reálné (části) pozemků tu jde.
Obdobně tak ohledně nájemní smlouvy ze dne 30. 7. 2001, uzavřené (ve vztahu k dotčeným pozemkům) mezi právní předchůdkyní žalobce M. B. a žalovanou v tomto sporu, je opět nutné souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ani ve vztahu k němu nelze reálně blíže určit předmět zamýšleného nájmu. Dle judikatury Nejvyššího soudu může být sice věcí v právním smyslu, způsobilou být předmětem nájemního vztahu, i pozemek (neoznačený v katastru nemovitostí parcelním číslem), který je pouze částí parcely; takový pozemek však musí být v této smlouvě vymezen zcela určitě a srozumitelně (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 3109/2005, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 16, ročník 2005). Toto kriterium nejenže posuzovaná smlouva nesplňuje, ale ani jej splňovat nemůže, neboť pronajímatelce náležel pouze ideální podíl (o velikosti jedné poloviny) na dotčených pozemcích. Tento druh spoluvlastnického podílu přitom vyjadřuje pouze – slovy zákona (§137 o. z.) – míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, nikoliv reálně přesně vymezenou část pozemku (nemovitosti), která se má stát předmětem nájemního vztahu. I kdyby měla být předmětem nájemního vztahu mezi M. B. a žalovanou pouze „polovina“ výměry daných pozemků, musela by tato „polovina“ být ve smlouvě zcela určitě a srozumitelně vymezena. Jestliže se tak nestalo, pak soudy obou stupňů zcela správně dovodily, že výše identifikovaná smlouva nezakládá dovolatelce právní titul nájmu. Z výše uvedeného vyplývá závěr, že žalované k užívání dotčených pozemků nesvědčil žádný platný právní důvod.
Dovolatelkou předestřená rozhodnutí Nejvyššího soudu (uvedená výše) se pak vztahují na jiný právní poměr, a to na vnitřní obsah podílového spoluvlastnictví (hospodaření se společnou věcí) ve smyslu §139 odst. 2 o. z, a nikoliv k výkladu pojmu ideálního podílu jako předmětu nájemního práva, a proto jimi nelze v souzeném sporu argumentovat.
Závěr dovolacího soudu o právní nemožnosti plnění podle uzavřených smluv je tak souladný, a nikoliv rozporný, s právním chápáním pojmu ideálního podílu a obsahu bezpodílového spoluvlastnictví. Dosažené skutkové závěry o úmyslu uzavřít nájemní smlouvy o právně nemožném předmětu plnění pak logicky vylučovaly důvodnost úvah o možnostech vydržení oprávnění z věcného břemene, a proto ani taková námitka není sto založit otázku zásadního právního významu.
Dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto ustanovení není tedy přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 3.000,- Kč (srov. §7 písm. d), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 3.300,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu