ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2739.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2739/2018-517
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Komerční banky, a.s. , IČ 453 17 054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, proti žalovaným 1. A. P. , nar. XY, bytem XY, 2. J. P. , nar. XY, bytem XY, a 3. J. P. , nar. XY, bytem XY, všem zastoupeným Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, o 3.133.576,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 226/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017, č. j. 58 Co 247/2014-474, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č. j. 28 C 226/2010-197, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2014, č. j. 28 C 226/2010-203, zamítl žalobu (původně podanou jako vzájemný návrh v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 28 C 216/2008 a posléze vyloučenou k samostatnému projednání), kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní společně a nerozdílně uhradili částku 6.306.555,06 Kč s příslušenstvím (výrok I.), současně rozhodl i o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud zjistil, že žalovaní byli vlastníky budovy v městské části Praha 1, kterou žalobkyně užívala k nebytovým účelům na základě nájemní smlouvy sjednané s nimi v září 1991. Nebylo však prokázáno, že by k uzavření tohoto kontraktu přivolil příslušný obecní úřad (respektive že by žalovaní o udělení takového souhlasu včas požádali), jak tehdy účinná právní úprava vyžadovala, pročež se jedná o právní úkon absolutně neplatný. Žalobkyně se z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), domáhala vrácení nájemného zaplaceného v letech 2007 až 2009, její nárok však nemohl být shledán důvodným, jelikož soud dospěl k závěru, že dohodnuté nájemné se nacházelo v rozmezí minimální a maximální hodnoty znalecky zjištěného v místě a čase obvyklého nájemného za užívání srovnatelných nemovitostí coby peněžního ekvivalentu majetkového prospěchu, jejž v souladu s uvedenou smlouvou nabyla žalobkyně. Koresponduje-li plnění, jež nájemkyně podle sporného právního úkonu poskytla, svým rozsahem hodnotám, které sama přijala, nemá ani zčásti nárok na vrácení hrazených úplat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 58 Co 247/2014-348, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně ve výroku I. ohledně částky 1.765.672,06 Kč a specifikovaného příslušenství potvrdil, jinak je v tomto výroku změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 4.540.883 Kč s úrokem z prodlení od 5. 3. 2010 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud shledal přiléhavou výhradu žalobkyně proti způsobu, jakým obvodní soud na základě znaleckého posudku pracoval s hodnotou obvyklého nájemného. Nebylo totiž možné vyjít z rozmezí minimálních a maximálních hodnot tržní hladiny nájemného a jakoukoli sumu nacházející se mezi nimi pokládat za obvyklé nájemné, nýbrž bylo třeba určit konkrétní částku, jejímž prostřednictvím lze kvantifikovat obohacení žalobkyně. Městský soud, jenž poznamenal, že není rozhodné „zda sjednané nájemné odpovídalo obvyklému nájemnému, ale jaké bylo obvyklé nájemné v daném místě a čase, tj. jaké plnění má být poskytnuto ze strany nájemce jako ekvivalent užívání pronajatých prostor oproti vrácení pronajímatelem přijatého obvyklého nájemného“, proto vyšel ze střední hodnoty tržního nájemného obsažené ve znaleckém posudku, jejž použil též soud prvního stupně, o zjištěný obnos pak ponížil objem žalobkyní poskytnutého peněžního plnění za rozhodné období a v tomto rozsahu konstatoval důvodnost žalobou uplatněného nároku. Namítali-li žalovaní promlčení žalobou uplatněného práva, odvolací soud jim nepřitakal, neboť počátek subjektivní promlčecí doby odvíjel ode dne právní moci rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2010, č. j. 28 C 216/2008-144, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2011, č. j. 51 Co 224/2011-197, jimiž byla v řízení vedeném mezi týmiž účastníky autoritativně deklarována neplatnost sporné nájemní smlouvy (jednalo se o kauzu, v níž se nynější žalovaní domáhali po Komerční bance, a.s., zaplacení dlužného nájemného z titulu smlouvy o nájmu předmětné nemovitosti).
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 28 Cdo 2373/2016-415, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v části výroku I., jíž bylo prvostupňové rozhodnutí změněno, jakož i ve výrocích II. a III., a věc v naznačeném rozsahu tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal argumentaci dovolatelů v převážné části neopodstatněnou, přitakal jim však, pokud jde o určení počátku subjektivní promlčecí doby. V jeho judikatuře se totiž zdůrazňuje, že byla-li nabyta majetková hodnota v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh promlčecí doby se subjektivně určeným počátkem upravené v §107 odst. 1 obč. zák. od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají. Schopnost ochuzeného relevantní fakta právně kvalifikovat naproti tomu rozhodná není. Je přitom zajisté dobře myslitelné, že teprve v průběhu určitého soudního řízení vyjdou najevo okolnosti, z nichž bude smluvní strana moci dovodit, že smlouva, na níž má účast, nebyla uzavřena platně. S ohledem na nezávažnost povědomí účastníka o přesném právním hodnocení určujících skutečností však není přiléhavé, aby byl v souvislostech řešeného případu počátek subjektivní promlčecí doby připínán k okamžiku, kdy soud z dotčeného skutkového stavu příslušné právní konsekvence dovodil tím, že neplatnost sporného právního úkonu v odůvodnění pravomocného rozhodnutí výslovně konstatoval. V kontextu řešené věci pak bylo třeba vyzdvihnout, že v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2010, č. j. 28 C 216/2008-144, jehož datum právní moci odvolací soud v přezkoumávané kauze pokládal za rozhodné pro stanovení počátku subjektivní promlčecí doby, se uvádí, že nynější žalobkyně (tehdy v pozici žalované) se bránila „zejména námitkou neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu nedostatku předchozího souhlasu obecního úřadu“. Tento poznatek prima facie oslaboval pravděpodobnost eventuality, že by skutečnosti činící zmíněnou smlouvu neplatnou daná účastnice seznala teprve z výsledného rozsudku. Ostatně Komerční banka, a.s., s uplatněním projednávaného nároku nevyčkávala vydání konečného rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 216/2008, neb vzájemný návrh (posléze vyloučený k samostatnému projednání) na zaplacení částky, o niž se vede spor v předmětné věci, podala již 3. 3. 2010. Konstrukce, dle níž se žalobkyně o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil (§107 odst. 1 obč. zák.), tj. o okolnostech relevantních pro uplatnění práva na vydání majetkového prospěchu soudní cestou, dozvěděla až poté, co řečený nárok před soudem skutečně vznesla, se dovolacímu soudu jevila protismyslnou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 58 Co 247/2014-474, následně rozsudek soudu první instance ve výroku o věci samé potvrdil ohledně částky 3.133.576,25 Kč s úrokem z prodlení od 5. 3. 2010 do zaplacení, naopak stran sumy 1.407.306,75 Kč s úrokem z prodlení od 5. 3. 2010 do zaplacení rozhodnutí změnil tak, že žalovaným uložil společně a nerozdílně posledně uvedený obnos zaplatit (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu před soudy všech stupňů (výroky II. až IV.). Odvolací soud se po částečném zopakování dokazování zaměřil na nové zhodnocení otázky promlčení žalovaného práva. Dovodil přitom, že objektivní promlčecí doba (§107 odst. 2 obč. zák.) byla v době uplatnění předmětného požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, tj. ke dni 3. 3. 2010, zachována, subjektivní promlčecí doba (§107 odst. 1 obč. zák.) však marně uplynula, pokud jde o obohacení vzniklé platbami v roce 2007 a v únoru 2008. Žalobkyně se totiž dozvěděla o skutečnostech zapříčiňujících neplatnost nájemní smlouvy již 2. 11. 2006, kdy byla Úřadem městské části Praha 1 informována o absenci předchozího souhlasu příslušného orgánu veřejné moci k uzavření daného kontraktu. O okolnostech opodstatňujících závěr o vzniku práva na vydání majetkového prospěchu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. tedy věděla již ke dni realizace jednotlivých plateb nájemného. Vzhledem k tomu, že subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet před počátkem promlčecí doby objektivní, jenž se přimyká k datu vzniku bezdůvodného obohacení, uzavřel odvolací soud, že dvouletá promlčecí doba počínala běžet vždy ve vazbě na uskutečnění individuálních plateb. Na právě vyřčeném ničeho nemění skutečnost, že se žalovaní v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 216/2008 snažili úsudek o neplatnosti nájemní smlouvy zvrátit. Žalobě tak bylo možné vyhovět, pouze pokud se týkala plateb realizovaných od dubna 2008, ve zbytku musela být zamítnuta s ohledem na promlčení jí uplatněného práva.
Proti tomuto rozsudku podala (v rozsahu potvrzující části výroku I. a výroků II. až IV.) dovolání žalobkyně, jež namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka uvádí, že relevantní skutečností pro neplatnost sporné nájemní smlouvy i vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení je fakt, že žalobci nepodali žádost o předchozí souhlas s uzavřením vzpomínané smlouvy Obvodnímu úřadu pro Prahu 1. Žalovaní přitom až ve svém vyjádření ze dne 9. 3. 2009 přišli s tvrzením, že o uvedený souhlas obecního úřadu požádali, přičemž žalobkyně toto tvrzení následně (úspěšně) zpochybnila námitkou, že dne 14. 10. 2009 nahlédla do spisu Úřadu městské části Praha 1 a zjistila, že podání žádosti o udělení souhlasu s uzavřením nájemní smlouvy v něm doloženo není. Nejdříve v říjnu 2009 tak nabyla skutečného povědomí o neplatnosti smlouvy sjednané mezi účastníky a o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Žalovaní následně dále prokazovali své tvrzení o doručení žádosti Obvodnímu úřadu pro Prahu 1 svědeckými výpověďmi, jež však soudy zhodnotily jako nevěrohodné. Podle dovolatelky sdělení Úřadu městské části Praha 1 ze dne 1. 11. 2006 neobsahuje údaje, na jejichž základě by bylo možné učinit úsudek o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, neboť se týká jiné (pro řešenou věc irelevantní) žádosti o souhlas s pronájmem. V této souvislosti dovolatelka připomíná závěr Nejvyššího soudu, dle něhož subjektivní promlčecí doba ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. počíná běžet až v okamžiku, kdy se ochuzený skutečně dozví o vzniku obohacení a osobě obohaceného, nehledě na to, že se o svém právu mohl a měl dozvědět s vynaložením potřebné péče již dříve. Žalobkyně, jež vzájemný návrh podala 3. 3. 2010, tedy své právo uplatnila v době, kdy ještě promlčeno nebylo.
Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však přípustné není, neboť jádrem dovolací argumentace, od něhož se odvíjejí též všechny ostatní její námitky, je teze, dle níž sdělení Úřadu městské části Praha 1 ze dne 1. 11. 2006 neobsahovalo skutečnosti opodstatňující úsudek o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi dovolatelkou a žalovanými, a tedy o vzniku bezdůvodného obohacení na straně pronajímatelů v důsledku přijetí plateb nájemného. Opačně vyznívající konstatování odvolacího soudu, že uvedené sdělení (doručené žalobkyni dne 2. 11. 2006) potřebné informace obsahovalo, je ovšem závěrem skutkové povahy (je výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů, zejména právě zmíněné listiny), přičemž dovolací přezkum je podle nyní účinné procesní úpravy zaměřen výhradně na otázky právní (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1309/2017, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2858/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3506/2016), zatímco skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2648/2017, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6029/2017, či ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1078/2018).
Pakliže v nynější fázi sporu již není možné zvrátit závěr, dle něhož žalobkyně nabyla povědomí o skutečnostech nezbytných k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení na základě sdělení ze dne 1. 11. 2006, je z hlediska aktuálního dovolacího přezkumu nepodstatné, jaké skutečnosti dovolatelka zjistila nahlédnutím do příslušného spisu Úřadu městské části Praha 1 dne 14. 10. 2009 nebo jak se vyvíjelo dokazování v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 216/2008. Námitka odchýlení se od výkladu počátku subjektivní promlčecí doby v judikatuře Nejvyššího soudu (v souladu s níž není významná možnost dřívějšího zjištění rozhodných skutečností, srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5928/2016) za daného stavu nepředstavuje uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) a nemůže ani založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., jelikož se zakládá na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 143/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2556/2017), totiž na myšlence, že dovolatelka relevantní údaje ze sdělení ze dne 1. 11. 2006 nezjistila.
Jelikož se žalobkyni nepodařilo nastolit žádnou otázku ve smyslu §237 o. s. ř., bylo její dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu