ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2556.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2556/2017-157
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ASEKOL SK s.r.o. , se sídlem v Bratislavě, Lamačská cesta 45, PSČ 841 03, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 45602689, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1015/15, proti žalované REMA Systém, a.s., se sídlem v Praze 4, Budějovická 1667/64, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 64510263, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 846/1, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 230/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 39 Co 407/2016-114, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 39 Co 407/2016-114, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2016, č. j. 70 C 230/2015-33, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky představující smluvní pokutu, na niž jí měl vzniknout nárok na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené se žalovanou dne 27. 12. 2011.
Rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 70 C 230/2015-33, Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
Podle soudu prvního stupně uzavřely účastnice dne 27. 12. 2011 zprostředkovatelskou smlouvu, jejímž předmětem byl závazek žalované jako zprostředkovatelky vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalobkyně jako provozovatelka systému, v jehož rámci pro výrobce elektrozařízení zajišťuje plnění elektroodpadových povinností, měla příležitost uzavřít s výrobci smlouvu o zajištění společného plnění elektroodpadových povinností. Z čl. VIII odst. 2 a 3 předmětné smlouvy ve znění jejího dodatku ze dne 22. 10. 2012 vyplývá povinnost žalované jako zprostředkovatelky strpět provedení auditu ověřujícího správnost a úplnost souhrnných výkazů předávaných zprostředkovatelkou provozovatelce, zejména v návaznosti na individuální výkazy výrobců, přičemž ohledně podmínek a způsobu provádění auditu realizovaného u zprostředkovatelky platí obdobná pravidla stanovená pro provádění auditu u výrobců podle trojstranné smlouvy o zajištění společného (kolektivního) plnění a pro práva a povinnosti zprostředkovatelky při auditu platí obdobně úprava práv a povinností výrobce obsažená ve smlouvě o zajištění společného (kolektivního) plnění.
Podle čl. 9.1 smlouvy o kolektivním plnění uzavřené mezi společností Alza.cz jako výrobcem, žalobkyní jako provozovatelkou a žalovanou, se výrobce zavázal, že bezodkladně umožní důvěrníkovi (osobě pověřené provozovatelkou) na základě předcházejícího písemného oznámení provozovatelky, nejpozději však do třiceti dnů ode dne doručení oznámení, ověřit správnost a úplnost poskytovaných informací a plnění povinností stanovených smlouvou o zajištění kolektivního plnění tím, že mu zpřístupní obchodní a účetní dokumentaci související se stanovením počtu elektrozařízení uváděných na trh ve Slovenské republice. Podle článku 9.2 smlouvy o zajištění kolektivního plnění je výrobce povinen poskytnout důvěrníkovi včas a řádně součinnost potřebnou pro řádné vykonání kontroly, především mu poskytnout pravdivé a úplné informace týkající se elektrozařízení a týkající se plnění povinností výrobce podle zákona a smlouvy o zajištění kolektivního plnění a umožnit mu nahlédnout do svých účetních dokladů a dalších listin a podkladů. Podle čl. X odst. 8 zprostředkovatelské smlouvy neposkytne-li zprostředkovatelka v rozporu s čl. VIII smlouvy auditorovi potřebnou součinnost ani po písemné výzvě provozovatelky nebo auditora, je provozovatelka oprávněna účtovat zprostředkovatelce smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč.
Ujednání obsažené v čl. VIII odst. 2 zprostředkovatelské smlouvy posoudil soud prvního stupně jako nepojmenovanou smlouvu, jež je součástí zprostředkovatelské smlouvy a trvá po dobu její platnosti. V řízení bylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že žalobkyně dopisem ze dne 16. 1. 2015 oznámila žalované provedení auditu dne 29. 1. 2015. Žalovaná tento dopis obdržela dne 26. 1. 2015 a sdělila, že v tak krátkém termínu není schopna potřebné podklady žalobkyni poskytnout. Žalobkyně stanovila dopisem ze dne 28. 7. 2015, doručeným žalované dne 31. 7. 2015, nový termín auditu s tím, že nejzazší termín jeho provedení je 19. 8. 2015. I na tento dopis žalovaná reagovala tak, že uvedený termín není schopna splnit. Žalobkyně následně v září 2015 znovu vyzvala žalovanou k poskytnutí součinnosti k provedení auditu a dala jí možnost, aby sama sdělila termín, kdy jej lze provést. Na tuto výzvu však žalovaná nereagovala.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se snažila provedení auditu vyhnout a nesplnila své povinnosti podle čl. VIII odst. 2 zprostředkovatelské smlouvy a žalobkyni tedy podle čl. X odst. 8 této smlouvy vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty s příslušenstvím – úrokem z prodlení ve výši 0,03 % denně (čl. X odst. 10 zprostředkovatelské smlouvy). Podle soudu prvního stupně nebyl dán důvod k moderaci smluvní pokuty podle §301 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Není podstatné, že výše smluvní pokuty je ve zprostředkovatelské smlouvě dohodnuta pro její různá porušení různě (čl. X odst. 1-8 této smlouvy), neboť účastnice si výši smluvní pokuty tímto způsobem sjednaly, žádná z nich nebyla v pozici slabší strany a důvod různých výší smluvních pokut vzhledem k závažnosti jednotlivých porušení smlouvy jim byl nepochybně znám.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Nepřisvědčil námitce žalované o nedostatečné specifikaci požadovaných dat a formě jejich poskytnutí. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nevycházel z čl. 9.1 a 9.2 trojstranných smluv o zajištění kolektivního plnění, neboť v nich nejsou výslovně obsažená ujednání o auditu, ale pouze o kontrole, důvěrnosti a sankcích. Protože je však žalovaná podle čl. VIII odst. 2 a 3 zprostředkovatelské smlouvy povinna strpět provedení auditu, vyplývá z toho i její povinnost předložit auditorovi jím požadované doklady a tímto způsobem tak poskytnout součinnost, jinak by audit nemohl být proveden. Odvolací soud při této úvaze vycházel i z priority principu autonomie smluvních stran a jejich jednoznačných smluvně vyjádřených projevů vůle, směřujících k provedení auditu u žalované. Smluvní ujednání účastnic podle odvolacího soudu vychází z toho, že požadované údaje a jejich rozsah bude specifikovat auditor, jak k tomu došlo i v příloze výzvy ze dne 28. 7. 2015. Odvolací námitka žalované o nedostatečné specifikaci dat tedy nemůže být z tohoto hlediska oprávněná. Za situace, kdy smlouva mezi účastnicemi nespecifikuje formu, v níž mají být podklady k auditu poskytnuty, bylo na žalované, aby si v případě, že nevycházela z požadavků auditora, zvolila použití jí vyhovujícího média, což však žalovaná neučinila.
Odvolací soud neshledal důvod pro postup podle §301 obch. zák. Žalovaná netvrdila existenci žádných okolností při sjednání smlouvy, které se příčí dobrým mravům. Protože zajišťovanou povinností není zaplacení peněžité částky, jejíž výši by bylo možno porovnávat s výší stanovené smluvní pokuty, nebylo podle odvolacího soudu možné se touto otázkou zabývat. Žalovaná přes opakované výzvy žalobkyně neumožnila provedení auditu, a to dokonce ani tehdy, mohla-li si sama určit termín jeho konání a dostát své povinnosti předložením dokladů podle požadavku auditora z 28. 7. 2015, a to v jakékoli formě. Odvolací soud vyhodnotil tento postup ve shodě se soudem prvního stupně jako obstrukční a dospěl k závěru, že na požadavku na zaplacení smluvní pokuty nelze shledávat nic nemravného a na její výši nic nepřiměřeného. Rovněž sjednaný úrok z prodlení, jenž ročně představuje 10,95 %, nepovažoval odvolací soud za nemravný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
Za otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené považuje dovolatelka otázku, zda je soud při rozhodování o snížení smluvní pokuty podle §301 obch. zák. povinen porovnat význam zajišťované povinnosti s výší smluvní pokuty v rámci posuzování hodnoty a významu ujednané smluvní pokuty i v těch případech, kdy smluvní pokuta slouží k zajištění splnění nepeněžité povinnosti; dále otázku, zda je soud při takovém rozhodování povinen přihlédnout ke skutečnosti, že možnost uložení smluvní pokuty za porušení jedné a téže povinnosti není limitována počtem možného opakování uložení této pokuty; a rovněž otázku, zda lze za neposkytnutí povinnosti součinnosti, jejíž porušení je sankcionováno smluvní pokutou, považovat i situaci, kdy je po povinném subjektu v rámci vyžadované součinnosti požadováno doložení podkladů, jež jsou mezi účastníky sporné, a rozsah požadovaných podkladů není zároveň smluvně účastníky dostatečně konkrétně ujednán.
Dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1646/2007, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2535/2012, namítá, že odvolací soud se při řešení otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť vycházel pouze z vlastních hypotéz o významu smluvní pokuty a nezabýval se okolnostmi, které vedly k jejímu sjednání.
Dovolatelka dále namítá, že k porovnání významu zajišťované nepeněžité povinnosti s výší smluvní pokuty lze užít i jiných kritérií, než je pouze zjištění peněžitého vyčíslení zajišťované povinnosti. Odvolací soud pochybil, pokud nedospěl k závěru, že význam zajišťované nepeněžité povinnosti je třeba porovnat s výší smluvní pokuty, a pouze se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě moderace smluvní pokuty není namístě. Podle dovolatelky měl odvolací soud při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty přihlédnout také k tomu, zda je možné v daném případě uložit smluvní pokutu opakovaně z důvodu trvajícího porušení povinnosti, čímž by došlo k jejímu celkovému navýšení.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně posoudil otázku, zda lze za neposkytnutí povinnosti součinnosti, jejíž porušení je sankcionováno smluvní pokutou, považovat i situaci, kdy je po povinném subjektu v rámci vyžadované součinnosti požadováno doložení podkladů, jež jsou mezi účastníky sporné, a rozsah požadovaných podkladů není zároveň smluvně účastníky dostatečně konkrétně ujednán. Otázku, jaké konkrétní podklady mají být auditorovi předány, není podle dovolatelky možné v případě sporu smluvních stran přenechat auditorovi, aniž by o ní bylo soudem rozhodnuto. Žalobkyni nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti, která je ve smlouvě vymezena neurčitě.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda lze uložit smluvní pokutu za nesplnění povinnosti doložit podklady, jež jsou mezi účastníky sporné, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení této otázky odvolacím soudem dovolatelka staví na jiném skutkovém základě, než jak jej zjistil odvolací soud. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu totiž neplyne závěr o tom, že je sporné, jaké podklady a v jakém rozsahu měla dovolatelka povinnost předložit (viz str. 7 napadeného rozhodnutí). Dovolatelka ve své argumentaci k této otázce pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od l. 1. 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky či kritika hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015, a ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., ani pro řešení otázky, zda je soud při rozhodování o snížení smluvní pokuty podle §301 obch. zák., povinen přihlédnout ke skutečnosti, že možnost uložení smluvní pokuty za porušení jedné a téže povinnosti není limitována počtem možného opakování uložení této pokuty. Tato otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Jak Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty), a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, dále jeho usnesení ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, a ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2011). Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, tedy též k důvodům, pro něž došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, k okolnostem, za nichž se tak stalo, a ke skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení, při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle §301 obch. zák. přihlížet nelze a délka prodlení, k němuž došlo po sjednání smluvní pokuty nemá pro posouzení (ne)přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009).
Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. v otázce posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Již v rozsudku ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že rozhodnutí soudu o použití jeho moderačního práva ve smyslu §301 obch. zák., kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje tři fáze. V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda-li použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Ustanovení §301 obch. zák. zakotvuje právo soudu, nikoli však jeho povinnost snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti.
Je-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody. Z výše uvedeného vyplývá závěr, že §301 obch. zák. neukládá soudu povinnost přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti při posouzení přiměřenosti (nepřiměřenosti) smluvní pokuty, ani při rozhodování, zda svého moderačního práva využije, nýbrž pouze při následném posouzení rozsahu snížení smluvní pokuty. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v mnoha dalších rozhodnutích (srov. již citovaný rozsudek ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, či rozsudek ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 3171/2008, a ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 529/2011) a nemá důvod odchýlit se od něj ani v nyní projednávané věci. Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i z rozsudku tohoto soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 29 Cdo 969/99, se rovněž podává kladná odpověď na podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, zda je soud povinen porovnat hodnotu a význam zajišťované povinnosti s výší smluvní pokuty i v případech, kdy smluvní pokuta slouží k zajištění nepeněžité povinnosti.
Odvolací soud se však v rozporu se shora uvedenými závěry při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty nezabýval důvody, které ke sjednání smluvní pokuty v dané výši vedly, ani okolnostmi, které je provázely, a omezil se toliko na konstatování, že „žalovaný žádné okolnosti při sjednání smlouvy příčící se dobrým mravům netvrdil.“ Rozhodl-li se odvolací soud již v první fázi svého rozhodování o použití moderačního práva podle §301 obch. zák. přihlédnout i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, není správný ani jeho závěr, podle něhož „protože zajišťovanou povinností není zaplacení peněžité částky, jejíž výši by bylo možno porovnávat s výší stanovené smluvní pokuty, nebylo možno se touto otázkou reálně zabývat.“
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. 11. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu