ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.2926.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2926/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) P. M. a b) J. M., oba zastoupeni, advokátem, proti žalované Ing. H. N., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 4 151 788,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 56/2000, k dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 62 Co 457/2004-284, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 62 Co 457/2004–284, v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. března 2004, č.j. 6 C 56/2000–222, ve zbývajícím zamítavém výroku II. co do částky 1 548 800 Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. března 2004, č.j. 6 C 56/2000–222, v zamítavém výroku II., a pokud jimi bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. března 2004, č.j. 6 C 56/2000–222, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 2 494 803,90 Kč se 17% úrokem ročně od 30. 6. 2000 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 1 584 778 Kč se 17% úrokem ročně z částky 1 656 984,60 Kč od 30. 6. 2000 do zaplacení, výrokem III. zastavil řízení se co do částky 72 206,60 Kč, výrokem IV. zamítl vzájemný návrh žalované, aby žalobci byli uznání povinnými zaplatit žalované společně a nerozdílně částku 151 882,50 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení a výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze závěru, že žalobci, jako objednatelé a žalovaná, jako zhotovitelka, uzavřeli dne 27. 8. 1998 platnou smlouvu o dílo podle §536 a násl obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž byl dohodnut termín dokončení díla 31. 8. 1998, přičemž za nedokončení díla ve smluvním termínu byla dohodnuta sankce – smluvní penále ve výši 0,5% z ceny díla za každý den prodlení. Žalovaná nedodržela termín dokončení díla a žalobci platně v souladu s §346 odst. 2 obch. zák. odstoupili od smlouvy dopisem ze dne 14. 1. 2000, doručeným žalované dne 27. 1. 2000, čímž smlouva podle §349 odst. 1 obch. zák. zanikla a podle §351 odst. 2 obch. zák. strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502, přičemž podle §351 odst. 1 obch. zák. odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy. Z provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům v souvislosti s odstoupením od smlouvy 370 017 Kč, jako rozdíl mezi cenou, jež žalobci žalované za dílo zaplatili a hodnotou provedené části díla do doby odstoupení. Pokud se žalobci domáhali zaplacení smluvní pokuty ve sjednané výši, což představovalo za každý den prodlení 6 400 Kč, považoval ji soud za nepřiměřeně vysokou a podle §301 obch. zák. přiznal žalobcům jen polovinu smluvní pokuty ve výši 1 548 800 Kč a ve zbytku návrh na zaplacení pokuty ve výši 1 584 778 Kč s příslušenstvím zamítl. Požadovali-li žalobci ve smyslu §351 obch. zák. náhradu škody za vadně provedené dílo ve výši 552 558 Kč, soud uznal v souladu se závěry znaleckého posudku Ing. J. K. za důvodnou výši náhrady škody co do částky 516 580 Kč, kterou budou muset žalobci vynaložit na odstranění vzniklých škod (§420 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Současně žalobcům přiznal i náhradu vynaložených nákladů za znalecký posudek ve výši 59 406,90 Kč. K celkově přiznané částce 2 494 803,90 Kč přiznal i úroky z prodlení podle §369 odst. 1 ve spojení s §502 obch. zák. za nezaplacení této částky včas. Protože žalobci vzali žalobu co do částky 72 206,60 Kč zpět, soud prvního stupně co do této částky v souladu s §96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) řízení zastavil. Zamítl vzájemný návrh žalované, aby žalobci byli uznáni povinnými zaplatit jí společně a nerozdílně 151 882,50 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaná tuto částku řádně nedoložila, ač k tomu byla řádně soudem vyzvána, a soud neshledal vzájemný návrh důvodným.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2005, č.j. 62 Co 457/200-284, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé, v zamítavém výroku II. o věci samé ohledně 17% úroku z částky 72 206,60 Kč od 30. 6. 2000 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení se v tomto rozsahu zastavil, ohledně částky 35 978 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům také částku 35 978 Kč se 17% úrokem od 30. 6. 2000 do zaplacení a ve zbývající části zamítavého výroku II. a ve výroku IV. o vzájemném návrhu žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; změnil výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům náleží smluvní pokuta, jež byla nazvána účastníky smluvním penálem jako sankce za neprovedení díla včas a že byl důvod pro moderaci smluvní pokuty sjednané ve výši 0,5% z ceny díla za každý den prodlení ve smyslu §301 obch. zák., a to na jednu polovinu (1 548 800 Kč), když sjednanou výši smluvní pokuty považoval odvolací soud za zjevně nepřiměřenou hodnotě a významu zajišťované povinnosti. V otázce náhrady škody, jež vznikla žalobcům v důsledku vadně provedeného díla, přiznal žalobcům mimo částky 516 580 Kč a 59 406,90 Kč, přiznané soudem prvního stupně, rovněž náhradu škody ve výši 35 978 Kč, která žalobcům vznikla v důsledku vadné instalace oken. Pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé ohledně 17% úroku z částky 72 206,60 Kč od 30. 6. 2000 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil, učinil tak z toho důvodu, že v tomto rozsahu byla žaloba vzata zpět. Ztotožnil se rovněž plně se závěrem soudu prvního stupně ohledně posouzení vzájemného návrhu žalované.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání oba žalobci a žalovaná.
Žalobce a) a žalobkyně b) napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve zbývající části zamítavého výroku II. soudu prvního stupně co do částky 1 548 800 Kč, představující jednu polovinu sjednané smluvní pokuty, oba se stejným zdůvodněním, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže aplikoval ustanovení §301 obch. zák. a snížil sjednanou výši smluvní pokuty na jednu polovinu, když přihlédl jen k výsledné absolutní výši smluvní pokuty a nevzal v úvahu, že celková výše pokuty, která soudu připadala nepřiměřeně vysoká, byla jen důsledkem doby prodlení žalované s dokončením díla. Výše smluvní pokuty narůstala právě neplněním povinnosti žalovanou a nebýt odstoupení žalobců od smlouvy, narůstala by výše smluvní pokuty v důsledku porušení povinnosti žalovanou dále. Žalobce a) a žalobkyně b) navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. o potvrzení zbývající části zamítavého výroku II. soudu prvního stupně, týkající se částky 1 548 800 Kč, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v plném rozsahu. K posouzení nároku žalobců na náhradu škody namítá, že se nejedná o skutečnou škodu, ale o případné budoucí hypotetické náklady, které nebyly vynaloženy (§380 obch. zák.), přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tomto ohledu v řešení otázky, zda je možné, aby se objednatelé (žalobci) domáhali náhrady škody vzniklé jim v důsledku teprve budoucího neuskutečněného vynaložení nákladů na odstranění vad díla, když se nelze domáhat plnění z jiného právního důvodu, a zda lze přiznat nárok na náhradu škody v podobě nákladů na budoucí odstranění vad díla, které jsou dány odchylkou díla od projektové dokumentace či norem, když navíc nebylo prokázáno vynaložení uvedených nákladů – vznik škody. Pokud byl přiznán nárok bez důkazu o skutečném vzniku a existenci škody, má dovolatelka za to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Za další otázku zásadního významu dovolatelka považuje, zda lze pojmy a ujednání účastníků smlouvy vykládat v příkrém rozporu s jejich jazykovým projevem za situace, kdy ve smlouvě bylo ujednání o smluvním penále a odvolací soud toto ujednání posoudil jako dohodu o smluvní pokutě. Žalovaná dále napadá měnící výrok odvolacího soudu o přiznání částky 35 978 Kč, jež byla žalobcům přisouzena bez jakékoli opory v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud v dané věci zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované navrhli odmítnutí dovolání pro jeho bezdůvodnost, když žalovaná pouze polemizuje se skutkovými závěry soudu a vytváří svá právní posouzení. Žalobci mají za to, že odvolací soud rozhodl správně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. stanoví, že dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c) §237 o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejprve se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalobců a) a b).
V dané věci nejsou dovolání žalobců proti výroku odvolacího soudu ohledně částky 1 548 800 Kč, představující jednu polovinu sjednané smluvní pokuty, přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřují do potvrzující části výroku rozsudku.
Dovolání žalobců nejsou přípustná ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože odvolací soud potvrdil v dané věci v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání žalobců jsou přípustná podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřující proti potvrzující části výroku uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze jsou podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Otázka moderace smluvní pokuty byla v dané věci řešena v rozporu s hmotným právem (§301 obch. zák.) a v rozporu s dosavadní ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS/C.H.BECK, seš. 3/2004, pod označením RNS C 2801/2004). Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je totiž na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ (0,5 % z ceny díla za každý den prodlení) smluvní pokuty (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 a ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, podle nichž není smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % za každý den prodlení z dlužné částky nepřiměřená a ujednání o smluvní pokutě v takové výši není neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy).
Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jak výše uvedeno, vydáno v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu týkající se částky 1 548 800 Kč, představující jednu polovinu sjednané smluvní pokuty, podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalované.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované směřující proti části výroku I. uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 2 494 803,90 Kč se 17% úrokem ročně od 30. 6. 2000 do zaplacení, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá v této části ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Právní otázka přiznání náhrady škody položená dovolatelkou, zda je možné, aby se objednatelé (žalobci) domáhali náhrady škody vzniklé jim v důsledku teprve budoucího neuskutečněného vynaložení nákladů na odstranění vad díla, nelze-li se domáhat plnění z jiného právního důvodu, nebyla v dané věci řešena v rozporu s dosavadní ustálenou judikaturou (srov. Judikát R 55/1971, str. 151, podle něhož se skutečnou škodou rozumí i újma, spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu). V daném případě ze skutkových zjištění, zejména ze znaleckého posudku Ing. J. K. vyplývá, že žalovaná vadně provedla dílo a na odstranění jeho vad budou muset žalobci vynaložit náklady ve výši 516 580 Kč. Tato částka tedy představuje ve smyslu výše uvedeného újmu žalobců, resp. skutečnou škodu, spočívající ve zmenšení majetkového stavu žalobců a reprezentující finanční hodnotu, kterou bude nutno vynaložit, aby dílo zhotovované žalovanou bylo bez vad. Je třeba rovněž konstatovat, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud požadovaný nárok posoudil jako náhradu škody a nikoliv jako nárok z odpovědnosti za vady (§560 obch. zák.), došlo-li k odstoupení od smlouvy, když dílo nebylo ve smyslu §554 obch. zák. splněno jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli. Zhotovitel podle §560 odst. 2 obch. zák. odpovídá za vady díla, jež má dílo v době předání (§554 obch. zák.), tudíž nebylo-li dílo v posuzované věci dokončeno, nelze uplatnit právo z odpovědnosti za vady. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, správně aplikoval §351 obch. zák., podle jehož věty druhé se odstoupení od smlouvy nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy.
Pokud žalovaná namítá, že řízení je postiženo vadou, byl-li přiznán žalobcům nárok na náhradu škody ve výši 516 580 Kč bez důkazu o skutečném vzniku a existenci škody, je tato výtka směřována do neúplného skutkového zjištění a zde je třeba konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska této výtky nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že skutkový závěr soudu vycházel z neúplného dokazování a že řízení je tak postiženo vadou, ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v neúplnosti nebo nesprávnosti zjištění skutkového stavu, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Dovolací soud se dále zabýval další otázkou zásadního významu, položenou dovolatelkou, a to, zda lze smluvní penále vykládat jako smluvní pokutu. Ani v tomto případě nedospěl dovolací soud k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo v této části ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. V právní úpravě obchodních závazkových vztahů zajišťovací institut v podobě smluvního penále neexistuje, a proto bylo namístě posoudit ujednání účastníků o smluvním penále ve smyslu §266 odst. 1 obch. zák. tak, že se projev vůle vyloží podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V daném případě odvolací soud v souladu s uvedeným ustanovením vyložil úmysl účastníků sjednat pro případ porušení závazku zhotovitele (žalované) sankci a správně dovodil, že není rozhodující názvosloví této sankce. Nazvali-li účastníci tuto sankci smluvním penálem, jež právní úprava obchodních vztahů nezná, bylo správně jejich ujednání vyloženo jako ujednání o smluvní pokutě ve smyslu §300 a násl. obch. zák. ve spojení s §544 obč. zák., jako možného nástroje k zajištění jejich závazku v obchodněprávním vztahu.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i jeho výrok, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve zbývající části jeho zamítavého výroku II. ohledně částky 1 548 800 Kč. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud v uvedeném rozsahu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Podala-li dovolatelka dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, napadla tím zároveň i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se částky 35 978 Kč s příslušenstvím. Přitom podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle prvního odstavce §237 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc, kdy podle obsahu spisu se jednalo o nárok na náhradu škody ve výši 35 978 Kč s příslušenstvím po odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené podle §536 a násl. obch. zák. a za situace, kdy si účastníci sjednali, že jejich závazkový vztah se ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. řídí obchodním zákoníkem.
Nebylo-li tedy uvedeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání z toho důvodu vyloučena uvedeným ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Lze tak uzavřít, že dovolání žalované v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není v uvedené části, týkající se částky 35 978 Kč s příslušenstvím, tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podané dovolání v tomto rozsahu usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Pro napadení rozsudku odvolacího soudu žalovanou v plném rozsahu, bylo třeba se vypořádat i s přípustností dovolání týkající se napadení výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku IV. o vzájemném návrhu žalované. Vůči rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu nebyla ale dovolatelkou vznesena žádná otázka zásadního právního významu, kterou by se dovolací soud mohl zabývat. Protože dovolání žalované směřuje i v tomto rozsahu proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. i v tomto rozsahu odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu