ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2804.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2804/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce: hlavní město Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovanému Ing. E. P. , zastoupenému Ing. arch. Mgr. Markem Dolejšem, advokátem se sídlem v Praze 8, Ke Stírce 54/490, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 291/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2013, č. j. 11 Co 519/2012-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Ing. arch. Mgr. Marka Dolejše, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soudu v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. května 2012, č. j. 24 C 291/2010-107, jímž tento soud zamítl žalobu určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 207 v kat. území L.
Požadovaného určení vlastnického práva se žalobce domáhal s odkazem na ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.).
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se žalobce po tvrzeném přechodu vlastnictví (k 1. červenci 2000) o svá práva nestaral a neučil ani návrh na zápis práva do katastru nemovitostí, jak mu ukládalo ust. §8 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném do 28. 6. 2012). Jako vlastník pozemku nadále vystupoval stát. Jeho vlastnická práva vykonával bytový podnik pro Prahu 8, s. p. v likvidaci. Na jeho návrh se dne 14. 5. 2009 konala veřejná dražba dobrovolná, ukončená udělením příkladu žalovanému (vydražiteli). Ten následně zaplatit cenu dosaženou vydražením a jako vlastník pozemku je zapsán v katastru nemovitostí.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vlastnictví k pozemku nabyl žalovaný vydražením k okamžiku udělení příklepu (§30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů). Cituje z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu odvolací soud uzavírá, že žalobce, jenž byl po řadu let nečinný a nesplnil evidenční povinnost uloženou mu zákonem, nemůže nyní – žalobou podanou po deseti letech od tvrzeného přechodu vlastnictví – účinně zpochybnit právo žalovaného coby třetí osoby, která již dříve nabyla vlastnické právo v dobré víře od státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, s tím, že odvolací soud se při řešení označené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že by dovolacím soudem vyřešená otázka měla být posouzena jinak. Pokládaje se za vlastníka, jenž nabyl vlastnické právo ze zákona k 1. 7. 2000, žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalovaný mohl později nabýt vlastnického právo od státu, jenž již vlastníkem nebyl. Lhůtu stanovenou §8 zákona č. 172/1991 Sb. označuje žalobce za pořádkovou a zápis do katastru nemovitostí za deklaratorní. Popírá, že by byl nečinný a své prodlení vysvětluje složitostí věci a množstvím nabytého majetku. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu – jde-li o dovolatelem označenou právní otázku – je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Položenou právní otázkou se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž naposledy lze zmínit zejména rozsudek ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 4041/2011 (veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz ), vybudovaný na skutkových okolnostech takřka identických okolnostem věci nyní posuzované. Nezbývá tedy než zopakovat, že „uplatnila obec restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a neučinila-li návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku (§8 téhož zákona), nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která toto vlastnictví v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu (veřejné dražby)“. Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. března 2013, sp. zn. I. ÚS 3969/2012. I proto Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
V podaném dovolání žalobce na straně jedné bagatelizuje svou řadu let trvající nečinnost, na straně druhé pak přehlíží, že i v dané věci žalovaný nabyl pozemek originárně udělením příkladu ve veřejné dražbě dobrovolné (§30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb.), konané na návrh osoby vykonávající tehdy práva vlastníka, a že platnost této dražby nebyla účinně zpochybněna. Oporu v konstantní judikatuře lze pak nalézt i pro závěr odvolacího soudu, že v jiném řízení než v řízení podle ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. neplatnost veřejné dražby dobrovolné vyslovit nelze (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, publikovaný pod č. 52/2006 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek).
Citované závěry dovolacího soudu nebyly zpochybněny ani aktuální judikatura Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12), jež se sice staví zdrženlivě k možnosti vydržení vlastnického práva státem, v situaci, kdy obec otálí se splněním povinnosti uložené jí §8 zákona č. 172/1991 Sb., avšak současně chrání dobrou víru třetích osob, které nemovitosti nabyly od státu po uplynutí zmíněné lhůty. I z důvodu odstranění nejistoty v právních vztazích přikročil pak zákonodárce k novelizaci sporného ustanovení, zákonem č. 173/2012 Sb., nabývajícím účinnosti dne 29. 6. 2012.
Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je pak povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §§224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají se z odměny advokáta ve výši 2.500,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 4 a §9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částky 588,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), tj. celkem 3.388,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu