ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2806.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2806/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. P. , bytem P., zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou v Branišovicích 101, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 179.329,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 287/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2011, č. j. 15 Co 538/2010-125, ve znění opravného usnesení (o nákladech řízení – výrok II.) ze dne 3. 6. 2011, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem tohoto řízení byla žaloba na zaplacení částky celkem 179.329,- Kč s příslušenstvím, požadovaných z titulu odpovědnosti státu za výkon veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., konkrétně pak za průtahy v konkursním řízení znamenající nesprávný úřední postup soudu jako státního orgánu (§13 odst. 1, 2 cit. zák.). K průtahům řízení mělo dojít v důsledku nedostatečného plnění dohledové funkce soudu v konkursním řízení, které trvalo přes 10 let (1997 – 2007). Žalobkyně vyčíslovala škodu jednak ve výši 100.000,- Kč, což mělo představovat náhradu nemajetkové újmy za průtahy. Zbylá částka 79.329,- Kč byla vyčíslena podle §13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. jako škoda vzniklá v důsledku dosud nezaplaceného transformačního majetkového podílu vůči Zemědělskému družstvu Staré Místo. Tento podíl původně činil 44.488,- Kč, ale byl od vzniku nároku na výplatu v roce 1999 navýšen o 15% ročně do roku 2007 na celkových 86.001,- Kč; tato částka pak byla snížena o výplatu z konkursu ve výši 6.672,- Kč na částku 79.329,- Kč s příslušenstvím . Zde se žalobkyně domnívala, že soud jako orgán státu zanedbal svůj dohled v konkursním řízení.
Zatímco soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 9. 2010 pod č. j. 10 C 287/2007-88 přiznal žalobkyni pouze částku 20.000,- Kč a ve zbytku žalobu zamítl, odvolací soud rozsudkem výše označeným změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobkyni náleží dalších 80.000,- Kč, celkem tedy 100.000,- Kč; ve zbytku 79.329,- Kč byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolací instance, a to ohledně potvrzujícího zamítavého výroku ad I. o částce 79.329,- Kč, podala žalobkyně dovolání. V tomto dovolání tvrdila, že ze strany odvolací instance došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nebýt zásadních nedostatků v dohledové činnosti soudu ve věci konkursu úpadce ZD Staré Místo (konkurs veden před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 35 K 217/98), mohla částku ve výši nevypořádaného transformačního podílu (§13 zákona č. 42/1992 Sb.) obdržet. Takto však došlo k situaci, že v rámci konkursu byla, spolu s dalšími pohledávkami sepsanými do konkursní podstaty, uspokojena jen minimální procentní částkou, neboť finanční prostředky, které byly v rámci konkursu a likvidace družstva k dispozici, byly naprosto minimální. Dovolatelka tedy vytýkala státu, resp. konkursnímu soudu, že zanedbal svou dohlédací činnost ve smyslu §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a to tím, že nepostupoval promyšleně a správně vůči správci konkursní podstaty. V důsledku předchozí tzv. divoké transformace byly z družstva vyvedeny nelegálně finanční prostředky, které měly tvořit tzv. restituční rezervu, kterou by byly vypořádány transformační podíly podle zákona o půdě. Konkursní soud měl respektovat legitimní očekávání žalobkyně na vypořádání transformačního podílu (po sedmi letech) a měl vycházet z momentálních znalostí transformačních a restitučních norem. Jestliže správce podstaty neplnil řádně své povinnosti a jeho soupis konkursní podstaty (§17, §18 zákona č. 328/1991 Sb.) nebyl kompletní, měl konkursní soud uložit úpadci, aby se dostavil k sepsání zápisu o seznamu majetku a aby vydal správci konkursní podstaty listinné podklady, které v konkursní podstatě chyběly a které by v rámci tzv. restituční rezervy tvořily základ vypořádání transformačních nároků včetně nároku žalobkyně. Tento závěr je podle dovolatelky potvrzen i rozvrhovým usnesením konkursního soudu ze dne 7. 2. 2007. Dovolatelka navíc byla po dobu tří let od přihlášení pohledávky vyloučena z konkursního řízení, poněvadž její přihláška byla přiřazena k jinému úpadci; skutečný úpadce převedl svůj majetek, potřebný k vypořádání nároku, na jinou osobu. Dovolatelka žádala, aby dovoláním napadený pro ni nepříznivý výrok ohledně částky 79.329,- Kč s příslušenstvím byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala své dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že v dovoláním napadené výrokové části rozsudku odvolacího soudu došlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bez předchozí kasace, mohlo být dovolání přípustné jen za splnění zákonných podmínek §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, má-li tento rozsudek zásadní právní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přiznává napadenému rozsudku zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud dovolacím soudem nebyla řešena, nebo právní otázku řešenou soudy rozdílně, případně hodlá-li dovolací soud vyřešit otázku zásadního významu jinak.
Nejvyšší soud musel při svém právním posouzení věci vycházet ze stávající judikatury, řešící případnou odpovědnost státu za nedostatky v dohledové činnosti konkursního soudu v konkursním řízení, přičemž v této věci se jednalo o dohledovou činnost upravenou – podle doby průběhu řízení – ještě ustanoveními §12 a následujícími zákona č. 328/1991 Sb.
K odpovědnosti státu se tu vyjádřil Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 24/2006 . V tomto rozsudku se podává, že stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Nesprávný úřední postup konkursního soudu může spočívat v tom, že nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty , ačkoli mu byly známy skutečnosti umožňující přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc do konkursní podstaty nepatří (což není situace nyní řešená). Není dále povinností konkursního soudu vyjadřovat se při výkonu své dohlédací činnosti ke stavu dokazování v řízení o vylučovací žalobě. Tyto závěry, omezující odpovědnost konkursního soudu při dohledové činnosti jen na výše popsané případy, byly aprobovány i v dalším rozsudku Nejvyššího soudu v podobné věci pod sp. zn. 30 Cdo 2888/2010. Také Ústavní soud, který odmítl ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí, dovodil pod sp. zn. II. ÚS 1086/11, že případná odpovědnost konkursního soudu jako orgánu státu podle zákona č. 82/1998 Sb. sice může být dovozena, ale stát nenese přímou odpovědnost za nesprávný výkon činnosti správce konkursní podstaty.
V dalším relevantním rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 pak byla odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným postupem při dohledové činnosti soudu v konkursním řízení precizována. A to tak, že prohlásil-li soud konkurs na majetek dlužníka podle zákona č. 328/1991 Sb., je poškozený oprávněn vymáhat svou pohledávku vůči státu z titulu tvrzené odpovědnosti za škodu z výkonu veřejné moci jen tehdy, jestliže správce konkursní podstaty takovou pohledávku nesepsal do konkursní podstaty dlužníka nebo jestliže ji (sc. neoprávněně) vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty.
Především posledně shrnuté závěry umožňují zodpovědět dovolatelkou položené právní otázky.
Jestliže v posuzované věci soud prvního stupně zdůvodnil nevyhovění dílčí části nároku žalobkyně ve výši 79.329,- Kč tak, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem v konkursním řízení a tvrzenou škodou, pak s tímto odůvodněním, k němuž se připojil odvolací soud, nelze zcela souhlasit. Žalobkyni bylo sice od roku 1997 známo, že družstvo je předluženo a že nemusí mít finanční prostředky na vyplacení transformačního podílu. Za „původní příčinu“ škody však nelze považovat, že se žalobkyně rozhodla pro vydání majetkového podílu až po sedmi letech a nesla tedy riziko, že zemědělské družstvo nebude vykazovat zisk. Takové jednání bylo zajisté možno označit za netaktické ve vztahu k možnosti obdržet transformační podíl, ale samo o sobě ještě vyplacení tohoto podílu nevyloučilo. K nevyplacení podílu došlo v důsledku nedostatku financí v rámci sepsané konkursní podstaty v konkursním řízení.
Pohledávka žalobkyně na vyplacení majetkového podílu byla do konkursní podstaty přihlášena . Dovolatelka viní konkursní soud z toho, že měl vidět, že majetek v konkursní podstatě je pro uspokojení příslušných pohledávek včetně pohledávky žalobkyně nedostatečný. Takové rozšíření odpovědnosti státu, a to na odpovědnost, která jednoznačně leží na správci konkursní podstaty , je však nepřijatelné. Je třeba vycházet z posledně citovaného judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 , podle něhož může být stát (konkursní soud) činěn odpovědným za škodu způsobenou výkonem veřejné moci jen tehdy, jestliže pohledávku do konkursní podstaty nesepsal. V posuzované věci však tato pohledávka sepsána byla, a bylo dále věcí správce konkursní podstaty starat se o to, aby majetek tvořící konkursní podstatu byl dostatečný. Konkursnímu soudu nelze přičíst k tíži nedostatek předběžné vědomosti o tom, že v konkrétním případě mohou být s uspokojením určitého druhu pohledávek problémy. Zákonnou odpovědnost státu za výkon veřejné moci tu tedy nelze dost dobře dovodit. Ostatně je zřejmé, že odvolací soud, který měl (implicite) podobný názor na věc, rozšířil výši odškodnění žalobkyně za nesprávný úřední postup právě z toho důvodu, aby kompenzoval právní nemožnost vyplacení zbylé požadované částky.
Z uvedených důvodů není dovolání přípustné, odvolací soud rozhodl správně a Nejvyšší soud podle §218 písm. c) a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto, jak ve výroku II. uvedeno, neboť úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu