ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2812.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2812/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) S. P. , b) B. P. , c) S. P. , d) J. K. , e) P. K. , a f) M. H. , všech zatoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 11, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3 -Žižkov, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 201/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 2. března 2010, č. j. 54 Co 783/2009-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 6. 2009, č. j. 12 C 201/2005-149, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce a) S. P. je vlastníkem ideální jedné poloviny, a B. P. byl ke dni své smrti (2. 9. 1992) vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí – pozemků parc. č. 54/9, 54/11, 65, 69 a 70 v katastrálním území B., obec B.
Jako správná převzal odvolací soud zjištění soudu prvního stupně, že rovnodílnými podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků byli původně žalobce a) S. P. a B. P. (zemřelý 2. 9. 1992, jehož právními nástupci jsou žalobci b/ až f/). Tito spoluvlastníci pozemky bezúplatně převedli do vlastnictví státu, a to na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku z 28. 1. 1969, jež byla přijata Okresním národním výborem, finančním odborem ve Žďáru nad Sázavou dne 24. 2. 1969 (pod č. Fin-2, Rp435 C/1969), který správu pozemků k 1. 12. 1972 převedl hospodářskou smlouvou (č. Fin-2/Rp 427 C/439, C/1972) na Školní statek Střední zemědělské technické školy v Bystřici nad Pernštejnem; v jeho držení byly pozemky i k 24. 6. 1991 (den nabytí účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“). V katastru nemovitostí jsou pozemky zapsány jako vlastnictví České republiky, ve správě žalovaného Pozemkového fondu České republiky.
Při právním posouzení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prosazení svých vlastnických nároků se žalobci nemohou úspěšně domáhat podle obecných předpisů, zde žalobou o určení vlastnického práva podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), jelikož na zmírnění jimi pociťované majetkové křivdy pamatuje předpis restituční, zákon o půdě. Přechod nemovitostí na stát v důsledku darovací smlouvy uzavřené dárcem v tísni je restitučním důvodem podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) tohoto zákona a pokud došlo k převzetí nemovitostí státem na základě nabídky, o níž žalobci tvrdí, že je neplatná, jde o restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) téhož zákona (převzetí nemovitosti bez právního důvodu). Odvolací soud přihlédl i ke skutkovým zjištěním učiněným i z výpovědi žalobce a), z níž vyplývá, že na bezúplatný převod pozemků na stát si převodci upomínali a také věděli, která (povinná) osoba na předmětných pozemcích ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě hospodaří. Svých práv ovšem nebyli dostatečně dbalí a zákonem stanoveným způsobem se obnovení vlastnického práva nedomáhali. Odkazuje na ustálenou judikaturu, v prvé řadě na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, odvolací soud proto uzavřel, že podle obecných předpisů se žalobci prosazení svých vlastnických práv domáhat nemohou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů mají za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Tvrdí, že na posuzovaný případ se restituční předpisy nevztahují, jelikož na základě údajů v tehdejší evidenci nemovitostí byli v dobré víře, že vlastnictví k předmětným pozemkům nepozbyli. Ve svém přesvědčení byli utvrzeni i jednáním referenta příslušného pozemkového úřadu a uživatelem pozemků, Školním statkem SZTŠ v Bystřici nad Pernštejnem. Dovozují, že vlastnické právo k pozemkům v rozhodné době nepozbyli a neměli proto rozumný důvod žádat o vydání pozemků v restitučním řízení. Důvodnost jejich přesvědčení nebyla zpochybněna ani „matnou vzpomínkou žalobce a) na podpis nějakého neurčitého prohlášení“, jež podle názoru žalobců nemělo žádných právních důsledků. O duplicitním zápisu vlastnického práva k totožným pozemkům nevěděli a nebyli o něm katastrálním úřadem včas informováni. Konstatují, že o obcházení restitučních předpisů – podle nichž své vlastnické nároky uplatnit nemohli – v posuzované věci nejde. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný označil rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a to proto, že i dřívějším rozsudkem, který byl odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně žalobu zamítl), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Může přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Odvolacím soudem řešenou otázkou, otevřenou k dovolacímu přezkumu, je v dané věci otázka uplatnitelnosti nároku podle obecného předpisu v konkurenci s předpisem restitučním, došlo-li k převzetí nemovitosti státem v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (v tzv. rozhodném období) na základě nabídky bezplatného odevzdáním majetku, popřípadě na základě neplatného právního úkonu.
Na případy, kdy k převodu majetku do státního socialistického vlastnictví od občanů došlo na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku (akceptované příslušným okresnímu národním výborem; §31 odst. 1 vyhlášky č. 104/66 Sb., o správě národního majetku), pamatuje zákon o půdě v ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku smlouvy o darování uzavřené dárcem v tísni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1280/2005).
Restitučním důvodem podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě je i převzetí nemovitosti bez právního důvodu, pod který je podle judikatury (o vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické) podřatitelné i převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).
Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, Nejvyšší soud vyložil, že restituční předpisy jsou ve vztahu k občanského zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z toho důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku. Judikatorní praxí Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývající titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se přirozeně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k čemuž je třeba platného právního důvodu), nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením z 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07, odmítl).
Citované judikatorní závěry se prosadí i v nyní posuzované věci, v níž podle skutkových zjištění odvolacího soudu jde o převzetí pozemků státem na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku z 28. 1. 1969 (restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. h/ zákona o půdě), popřípadě o převzetí nemovitostí bez právního důvodu, trpí-li uvedený právní úkon (podle tvrzení žalobců) takovými vadami, které jej činí neplatným (důvod k restituci podle §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě), jestliže bylo současně prokázáno, že se stát v rozhodném období pozemků zmocnil a užíval je prostřednictvím jiné osoby, která je měla v držení i ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě (osoba povinná; §5 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o půdě).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu současně vyplývá, že o okolnostech týkajících se ztráty majetku žalobce a) i předchůdce žalobců b) až f) bezpečně věděli a měli též vědomost o tom, která (povinná) osoba ke dni účinnosti zákona o půdě pozemky drží. Svých práv dostatečně nedbali, jestliže se bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že k zániku jejich vlastnického práva nedošlo a není proto třeba žádat o jeho obnovení podle restitučních předpisů. Ani polemika dovolatelů s těmito závěry - jež jsou hodnotícím úsudkem odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních a nikoliv závěrem právním - rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným nečiní.
Právní otázky, na jejichž zodpovězení rozhodnutí ve věci samé spočívá, řešil tedy odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou, od níž není důvodu odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde proto o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měl zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu