ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.282.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 282/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Města K. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. H. a 2) M. H., oběma zastoupeným advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 239/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.10.2003, č.j. 11 Co 373/2002-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 6.12.2000 a upřesněnou dne 19.6.2002 u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měl soud nahradit projev vůle žalovaných uzavřít prohlášení vlastníků bytů a spoluvlastníků společných částí budovy, blíže popsané v petitu žaloby, o vymezení jednotek podle §5 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů v platném znění, ze dne 7.1.2000.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.5.2001, č.j. 8 C 239/2000-23, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalovaní se stali vlastníky bytové jednotky č. 242/6 a spoluvlastníky 20,26 % společných částí domu na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu ze dne 28.5.1986, registrované u Státního notářství v K. V. dne 13.6.1986 pod číslem 4 R IV-5/86. Vzal za prokázané, že žalovaní opakovaně odmítají podepsat prohlášení vlastníků bytů a společných částí budovy o vymezení jednotek podle §5 zákona č. 72/1994 Sb. ze dne 7.1.2000. Dovodil, že doposud nedošlo ke splnění povinnosti vlastníků bytů podle §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.v platném znění, t.j. uvést do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemkům do souladu s tímto zákonem. Dospěl k závěru, že žaloba tedy byla podána důvodně, neboť žalovaní nesplnili svoji povinnost, kterou jim ukládá zákon č. 72/1994 Sb., žalobce se proto jako spoluvlastník předmětné nemovitosti ve smyslu §31 odst. 3 výše uvedeného zákona obrátil na soud, aby nahradil chybějící projev vůle.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 12.4.2002, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodů procesních nedostatků.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 10.7.2002, č.j. 8 C 239/2000-34, žalobě opět vyhověl. Uzavřel, že žaloba byla podána důvodně a svým rozhodnutím nahradil chybějící projev vůle žalovaných. Odvolací soud dále rozsudkem ze dne 17.10.2003, č.j. 11 Co 373/2002-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vyslovil, že ze stavebně technického hlediska soud uspořádání vlastnických a spoluvlastnických vztahů, založených předmětným prohlášením nepřezkoumává. Důvodnost či nedůvodnost námitek nahrazení souhlasného projevu vůle menšinového spoluvlastníka na listině ,,Prohlášení o vymezení jednotek podle §5 a §31 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů “ zkoumal odvolací soud z toho hlediska, zda tento výrok rozsudku zasahuje do vlastnického práva žalovaných již založeného kupní smlouvou, uzavřenou před účinností zákona č. 72/1994 Sb., v roce 1986 ( tedy před 17 lety ). Podle odvolacího soudu žalovaným na jejich majetkových právech nezpůsobí nová úprava v souvislosti s výše uvedeným prohlášením žádnou újmu, neboť jejich spoluvlastnický podíl na společných částech budovy zůstává zachován v původní výši 20,26 % a vlastní výměra bytové jednotky se oproti původnímu stavu zvýšila, aniž by z toho pro žalované plynula povinnost doplatku původní ceny. Dále zaujal názor, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že předmětné prohlášení je neplatným právním úkonem. Dospěl k závěru, že neexistuje žádná skutečnost bránící soudu prvního stupně rozhodnout, že projev vůle žalovaných na listině ,,Prohlášení“ ze dne 7.1.2000, tedy jejich souhlas, má být nahrazen rozsudkem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 9.1.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a tím je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelů je-li podán návrh na nahrazení chybějícího projevu vůle, nelze jej posuzovat pouze obecně jako akt, na který má vlastník právo, nýbrž je třeba zvážit, zda jsou dány předpoklady ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. a zda není neoprávněně zasahováno do již nabytých vlastnických práv. Opačný postup by byl porušením vlastnických práv, jejichž ochrana vyplývá z §126 odst. 1 o.z. i z článku 11 Listiny základních práv a svobod. Zdůvodňovali, že dále je třeba uvážit i to, zda konkrétní prohlášení odpovídá ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a §2 písm. b) a h) téhož zákona a prohlášením by ve smyslu citovaných předpisů neměly být vytvářeny provozně nezpůsobilé celky. Poukazovali též na skutečnost, že odvolací soud neposoudil, že součástí jejich bytové jednotky se stal 1 m2 koupelny, aniž by bylo blíže určeno jakékoliv prostorové řešení jejich vlastnictví. Konstatovali, že z prohlášení tedy není zřejmé, zda jsou povinni povolit na daný prostor vstup jiným spoluvlastníkům či zda jde o prostor uvnitř koupelny. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), avšak není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž svou pozornost dovolací soud soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §4, 5, 31 zákona č. 72/1994 Sb., v platném znění odpovídá ustálené judikatuře.
Judikatura vyšších soudů, podpořená novelou zákona č. 72/1994 Sb. vyhlášenou pod č. 103/2000 Sb., se ustálila na stanovisku, že bytové družstvo – už vzhledem k výslovnému znění ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. – je povinno učinit prohlášení podle §5 citovaného zákona. Prohlášení vlastníka je „conditio sine qua non“ pro uzavření smlouvy o převodu bytu. Akceptací opačné interpretace by soudy nemohly poskytnout nájemcům ochranu jejich práv, což úmyslem zákonodárce nebylo. Formulace §5 odst. 1 zákona s obratem „může“ se sice vztahuje jako ustanovení obecné povahy na všechny vlastníky budov, nejen na budovy ve vlastnictví bytových družstev. Má-li však bytové družstvo povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, jak mu to ukládá ustanovení §23 odst. 2 citovaného zákona, je potom logicky zavázáno učinit všechny úkony, které jsou nezbytným předpokladem pro uzavření této smlouvy. V opačném případě ustanovení §23 odst. 2 zákona by pozbylo smyslu a právo nájemce na uzavření smlouvy by bylo nevymahatelné.
Zákon č.72/1994 Sb. žádnou sankci za nesplnění povinnosti vlastníka, jemuž vzniklo vlastnické právo podle §31 odst. 2 zákona, uvést veškeré právní vztahy k bytu a pozemku do souladu s tímto zákonem, nestanoví. Důsledkem nesplnění uvedené povinnosti je pouze to, že se vlastník může obrátit na soud s návrhem, aby soud splnění této povinnosti uložil, což přicházelo v úvahu v daném případě, kdy mu ve splnění povinnosti bránil jiný subjekt.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně aplikoval na zjištěný skutkový stav §31 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. Pakliže z výsledků důkazního řízení vyplynul závěr, že neexistuje žádná skutečnost, která by bránila soudu nahradit projev vůle žalovaných uzavřít předmětné prohlášení vlastníků bytů a spoluvlastníků společných částí domu, je třeba jeho závěry považovat za správné, respektující gramatický výklad citovaného zákonného ustanovení. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že žalovaným na jejich majetkových právech nezpůsobí nová úprava v souvislosti s předmětným prohlášením žádnou újmu.
Uvedené závěry sdílí Nejvyšší soud České republiky konstantně ve své rozhodovací praxi, jak to o tom svědčí závěry rozsudku ze dne 27.3.2002, sp. zn. 30 Cdo 1069/2000, ze dne 7.5.2002, sp. zn. 30 Cdo 1068/2000 a ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2165/2002.
V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovaným, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovolání úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu