ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2915.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2915/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně K. C. M. , zastoupené JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem v Praze 2 - Vinohrady, Slezská 36, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 3, zastoupenému JUDr. Milošem Hoškem, advokátem v Praze 6, Velflíkova 4, o návrhu na obnovu řízení o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 26/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2012, č. j. 24 Co 326/2008-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 3. 2008, č. j. 8 C 26/2007-31, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 13/2005 (o uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.). Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba na obnovu řízení není důvodná. Obsah listinných důkazů předložených nově žalobkyní (doložen byl zejména seznam šlechty židovského původu z roku 1913) nepovažovaly nižší instance za způsobilý přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Důvod pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak nebyl naplněn. V posuzované věci nebyla z hlediska požadované restituce splněna podmínka obsažená v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích – konfiskace majetku otce žalobkyně v roce 1942 nebyla projevem rasové perzekuce. Soudy při řešení věci vycházely jak ze skutkových zjištění podávajících se ze spisu, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu (odvolací instance odkázala rovněž na usnesení ÚS sp. zn. II. ÚS 380/08, jež bylo vydáno v téže právní věci).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v tom, že právní otázky řešené soudem (výklad pojmu rasových důvodů konfiskace majetku podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) měly být posouzeny jinak. Namítala, že závěr obecných soudů, odmítající možnost příznivějšího rozhodnutí ve věci v důsledku předložení nových důkazů, není správný (židovský původ otce shledávala jako příčinu jeho perzekuce v době minulé). Byla též přesvědčena, že za rasovou perzekuci ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. není možné považovat pouze rasismus páchaný formou holocaustu na Židech – k opačnému výkladu podle jejího názoru nesměřuje bez dalšího ani Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04. Dovolatelka žádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Ztotožnil se s právními závěry učiněnými soudy obou nižších stupňů a navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové bylo vydáno dne 13. 6. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně opírala přípustnost dovolání o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 platí obdobně (viz §238 odst. 2 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolací instance nesplňuje. Právní posouzení věci odpovídá ustáleným judikatorním závěrům.
V ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se uvádí, že žalobou na obnovu řízení může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci .
Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 192/2004), zdůraznil, že restituční zákon č. 87/1991 Sb. omezil v ustanovení §3 odst. 2 možnost přezkoumávání převodů majetku odehrávajících se mimo rozhodné období toliko na nejextrémnější případy bezpráví – ke konfiskaci majetku muselo dojít z důvodu rasové perzekuce . Ústavní soud zaujal názor, že pojem rasové perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoli však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních (pozn. NS – výklad §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nezahrnuje ani politickou perzekuci ).
K dovolatelkou předloženým důkazům, kterými měl být prokázán židovský původ jejího otce a jimiž bylo argumentováno pro povolení obnovy řízení, se lze vyjádřit týmž způsobem, jak to učinil Ústavní soud v usnesení ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 380/08, vydaném v téže právní věci a dále citovaném. V posuzované věci akty okupačních orgánů vůči právnímu předchůdci žalobkyně nelze považovat za projev rasové perzekuce ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; důvody byly spíše majetnické a „politické“, příp. výrazem snahy potřít vlastenectví, vymýtit odpor proti fašistické okupaci a rozbít sounáležitost představitelů českého národa – jeho politických elit, jakož i jeho obyčejných občanů.
Přestože důvody ke konfiskaci majetku právního předchůdce žalobkyně nacistickou okupační mocí nebyly ospravedlnitelné, je nutno opakovaně akcentovat vůli zákonodárce, jasně vymezenou v restitučních zákonech, tj. napravit pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989. Zákon č. 87/1991 Sb. v §3 odst. 2 (účinném od 1. 7. 1994 na základě zákona č. 116/1994 Sb.) umožnil nápravu dalších majetkových křivd, avšak pouze některých a za určitých podmínek , tedy v omezené míře. Ostatní tvrzené křivdy, nastalé před rozhodným obdobím, mezi něž lze zařadit i křivdy spáchané na právním předchůdci žalobkyně, nemohou být dnešními právními prostředky napravitelné (z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 380/08).
Nižší instance tedy rozhodly správně, pokud nové důkazy předložené v řízení neshledaly způsobilými přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Důvod pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn.
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §146 odst. 3 a v návaznosti na §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Dovolání žalobkyně nebylo úspěšné a podání žalovaného nebylo nezbytné k účelnému bránění jeho práv ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu