ECLI:CZ:US:2012:2.US.380.08.1
sp. zn. II. ÚS 380/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. C. M., zastoupené JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem Sudoměřská 6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2873/2006-561 ze dne 6. 11. 2007, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 30/2006-517 ze dne 5. 6.2006 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 8 C 13/2005-464 ze dne 13. 9. 2005, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení a 1) Národního památkového ústavu, se sídlem Praha 1, Valdštejnské nám. 3, zastoupeného JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se sídlem Kladenská 5, Praha 6, a 2) Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2008 a doplněnou podáními ze dne 17. 9. 2009, 2. 10. 2010 a 26. 1. 2011, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka obsáhle rekapituluje průběh řízení, v němž se jako osoba oprávněná po J. C. M. domáhala vydání zámku Opočno a přilehlých nemovitostí. Připomíná, že původnímu vlastníku byly předmětné nemovitosti zkonfiskovány nařízením Tajné státní policie, Velitelství policie Praha č. 572/41-VI ze dne 16. 2. 1942 z důvodu, že snahy vlastníka byly nepřátelské Říši. Přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04 setrvává na širším výkladu pojmu "rasová persekuce" ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak byl prezentován v usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/94, přičemž má za to, že obecné soudy restriktivním výkladem tohoto pojmu, aniž by doplnily v potřebném rozsahu dokazování a splnily poučovací povinnost dle §118a o. s. ř., porušily stěžovatelčino právo na spravedlivý proces a rovnost před zákonem. Svá tvrzení stěžovatelka dokládá posudkem z oboru historie, z něhož dle jejího názoru vyplývá, že rasová persekuce se týkala nejen Židů, ale také dalších negermánských etnik. Má také za to, že rozhodnutím Zemského národního výboru č. III NS-380/96-1946 ze dne 29. 4. 1947 bylo doloženo, že konfiskace a národní správa majetku J. C.-M. byla zrušena a jeho vlastnické právo tak bylo obnoveno. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle polemizuje s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení i vedlejší účastníci řízení. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou i Krajský soud v Hradci Králové plně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud vyslovil, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou, a to i s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04, týkající se projednávané věci. Má za to, že ani námitky vyslovené v doplnění ústavní stížnosti, nejsou opodstatněné. První vedlejší účastník se vyjádřil k procesním námitkám stěžovatelky, přičemž uvedl, že oba soudy postupovaly zcela v souladu s právními závěry zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Stěžovatelka měla možnost využít všech svých procesních práv a je nepochybné, že těchto možností využila, přičemž se jí dostalo rovného zacházení, včetně příslušných zákonných poučení. Poukázal na to, že pokud stěžovatelka argumentuje židovským původem svého otce, nikdy v průběhu řízení před obecnými soudy tento argument nepoužila ani k tomu nenavrhla žádný důkaz, přičemž předkládaný dokument tvrzený původ sám o sobě nedokládá. K tvrzené nerovnosti před zákonem poukázal na závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu. I druhý vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu, který se přímo daného sporu týká a který se také dopodrobna zabýval výkladem pojmu rasová persekuce obecně i ve vztahu k projednávané kauze. Jakýkoli jiný výklad tohoto pojmu považuje za nekonformní.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 8 C 13/2005, bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby byla žalovanému (dále jen "první vedlejší účastník") uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, specifikovaných ve výroku I rozsudku (jde o areál zámku Opočno s přilehlými nemovitostmi). Uvedený rozsudek je v pořadí již čtvrtým rozhodnutím ve věci, neboť předchozí rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně i soudu Nejvyššího, kterými bylo žalobě vyhověno, zrušil Ústavní soud svým nálezem sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004.
O odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání nemovitostí, stanovené zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Uvedl, že stěžovatelka nemůže být oprávněnou osobou pouze s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť její právní předchůdce ztratil své vlastnické právo již před rozhodným obdobím, tj. před 25. únorem 1948 a k obnovení jeho vlastnického práva po ukončení okupace nedošlo, přičemž není splněna podmínka stanovená v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když k převodu vlastnického práva v době nacistické okupace nedošlo z důvodu rasové perzekuce.
Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Připomněl závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04, vydaného v projednávané věci, v němž byl proveden výklad zásadních právních otázek, a konstatoval, že soudy obou stupňů jeho právní závěry v dalším řízení respektovaly.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy stěžovatelka, obdobně jako ve své další ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1234/09, namířené proti rozhodnutím o zamítnutí její žaloby o uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ní dohodu o vydání mobiliáře zámku v Opočně, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2012 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta její žaloba na uložení povinnosti uzavřít s ní dohodu o vydání zámku Opočno s přilehlými nemovitostmi, přičemž argumentuje v podstatě stejným způsobem jako v předchozí ústavní stížnosti. Závěry, učiněné v označeném usnesení, lze plně aplikovat i na tento případ, aniž by Ústavní soud shledal důvod se od nich jakkoli odchylovat.
Nadto je třeba mít na zřeteli skutečnost, že v nyní projednávané věci Ústavní soud vydal dne 16. 12. 2004 pod sp. zn. III. ÚS 107/04 zrušující nález (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 35, č. 192, str. 509 a násl.). V něm vyslovený právní názor byl pro další postup v řízení před obecnými soudy závazný (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 156/95, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, č. 9, str. 63). Tímto názorem je vázán Ústavní soud i v nyní projednávané věci.
V uvedeném zrušujícím nálezu Ústavní soud jmenovitě vytkl konkrétní procesní nedostatky řízení, vyjmenoval důkazy, na základě nichž bylo nutno prokázat přechod nárokovaného majetku na stát, a ujasnil, kdy k tomuto přechodu mělo dojít, jakým způsobem a na základě jakého titulu. Vyslovil v něm také právní názor k základní otázce - výkladu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti m.j. konstatoval, že restituční zákon č. 87/1991 Sb. omezil v §3 odst. 2 možnost přezkoumávání převodů majetku odehrávajících se mimo rozhodné období toliko na nejextrémnější případy bezprávní, jestliže ke konfiskaci majetku došlo z důvodu rasové perzekuce. Ústavní soud zastává názor, že pojem rasové perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoli však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních. Taková interpretace nenarušuje ústavní princip rovnosti v právech, zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Extenzivní výklad pojmu rasová perzekuce použitý Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 8. 2000 č. j. 28 Cdo 1733/2000-275 není v souladu se smyslem restitučního zákonodárství a nemůže obstát".
Ze závěrů vyslovených v kasačním nálezu obecné soudy v průběhu dalšího řízení vycházely, v jejich smyslu zjišťovaly skutkový stav věci (soud prvního stupně splnil poučovací povinnost, kterou mu ukládá ustanovení §118a o. s. ř.) a neodchýlily se od nich ani při právním posouzení věci. Své úvahy také přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž se adekvátně vypořádaly s relevantní argumentací stěžovatelky.
Ke stěžovatelkou předloženým důkazům, kterými měl být prokázán židovský původ jejího otce, se Ústavní soud dostatečně vyjádřil v poukázaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1234/09, řešícím ústavnost postupu soudů při projednání žaloby stěžovatelky na uzavření dohody o vydání mobiliáře zámku Opočno, v němž uvedl, že ze stěžovatelkou poskytnutých listin se nepodává, že by předmětné věci byly zabrány ve prospěch Německé říše jako tzv. židovský majetek nebo že by právní předchůdci stěžovatelky trpěli nacistickou perzekucí z rasových důvodů. Naopak z nich plyne, že ""J. C.-M. jun. (...) je odjakživa velkým odpůrcem nacionálního socialismu a za Dollfuß-systémem v Rakousku byl velmi činný proti nacionalismu. Při začlenění Východní marky do Říše byl za nepřátelství vůči státu zatčen a po zaplacení pokuty byl zase propuštěn", dále že "W. C.-M. je vysloveně přátelsky nakloněn k Čechům, účastnil se v září 1938, (...) delegace šlechticů, kteří se u B. přimlouvali a zastávali se nedělitelnosti Čech.", a že "Bratr J. C.-M. sen. je demokraticky orientován s kladným přístupem k židům." Z další prosté kopie listin "Obvodní úřadovny pro pozemkovou reformu v Hradci Králové" č. j. V 9 Dr. Sch./Sy 11337 ze dne 17. 10. 1940 se podává, jak vedoucí komisař k nucené správě velkostatku Opočno konstatuje, že "Vyhlášení nucené správy odůvodňuji tím, že se v tomto případě jedná o nepřátelský majetek (...) užívací právo a právo pobírání požitků z majetku, náleží podle pozemkové knihy knížeti J. C. M., který pobývá v nepřátelské cizině.", a rovněž, že "Dále o Dr.C.M. (...) vychází podle různých zpráv (...) najevo, že byl činný proti nacionálně socialistickému Německu zvláště během svého pobytu v Rakousku." Z prosté kopie opisu písemnosti zastupujícího Říšského protektora v Čechách a na Moravě Reiharda Heydricha ze dne 16. 5. 1942, zasílané jím Říšskému vedoucímu M. B., lze zjistit, že "zařídil nucenou správu po zabavení majetku deseti hlavních exponentů české šlechty (jmenovitě: K., B., S., S., C., L., C., K., S., atd.)", přičemž tyto zemské statky se měly "v budoucnosti stát velkým užitkem pro německou emigraci a kolonizaci", přičemž v závěru vysvětluje důvod svého konání vůči uvedeným rodům pro jejich "víru ve věrnost, která tyto aristokraty k B. (...) rovnala". Z další prosté kopie listiny "Okresní vyšetřovací komise v Opočně" č. j. Nc 12/45 ze dne 18. 10. 1945 lze seznat, že "Dr. J. C.M. (...) pro své české smýšlení a demokratičnost jest v celém okolí oblíben a (...) občany považován za dobrého Čecha."
Lze tedy (stejně jako v citovaném usnesení sp. zn. IV. 1234/09) uzavřít , že v posuzované věci akty okupačních orgánů vůči právnímu předchůdci stěžovatelky nelze považovat za projev rasové perzekuce; důvody byly spíše majetnické a "politické", příp. výrazem snahy potřít vlastenectví, vymýtit odpor proti fašistické okupaci a rozbít sounáležitost představitelů českého národa - jeho politických elit, jakož i jeho obyčejných občanů.
Byť Ústavní soud i v této věci vnímá důvody ke konfiskaci majetku předchůdce stěžovatelky nacistickou okupační mocí jako neospravedlnitelné, je nucen opakovaně poukázat na vůli zákonodárce, jasně vymezenou v restitučních zákonech, napravit pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, nikoli křivdy jiné. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle - zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit správní akt pocházející z doby před rozhodným obdobím. Zákon č. 87/1991 Sb. v §3 odst. 2 umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd, vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů, avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. Ostatní tvrzené křivdy, nastalé před rozhodným obdobím, mezi něž lze zařadit i křivdy spáchané na právním předchůdci stěžovatelky, nemohou být dnešními právními prostředky napravitelné.
Ústavní soud tedy neshledal, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily stěžovatelkou tvrzené právo na spravedlivý proces a v jeho rámci právo na rovnost účastníků řízení. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu