ECLI:CZ:US:2012:4.US.1234.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1234/09
Usnesení
POZOR - ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 23. ŘÍJNA 2018 SP. ZN. PL. ÚS 25/17
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti K. C.-M., zastoupené JUDr. Pavlem Virágem, advokátem, se sídlem Sudoměřská 6, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 ze dne 11. února 2009, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 18 Co 148/2007 ze dne 18. 10. 2007 za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Národního památkového ústavu, se sídlem Valdštejnské náměstí 3, 118 01 Praha 1 - Malá Strana, a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábř. 42, 128 00 Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka zahájila svým návrhem, došlým Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2009, řízení o ústavní stížnosti. Podání z uvedeného dne posléze doplnila dne 21. 9. 2009 o expertní posudek stran rozsahu rasové perzekuce ("Otázka rasové perzekuce ve Třetí říši a rod C.-M. za druhé světové války"), dne 7. 9. 2010 o prosté kopie listin stran důvodů pronásledování rodiny stěžovatelky nacisty, a konečně sdělením ze dne 8. 2. 2011 doplnila své podání stran zjištění k listině Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 č. j. 33.219/47-IX A 3.
2. Stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí jako zasahujících do práva na spravedlivý proces, zakotveného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. V ústavní stížnosti obsáhle zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, v němž se jako osoba oprávněná po J. C. - M. domáhala vydání mobiliáře zámku v Opočně. Uvedla, že rozhodnutím Zemského národního výboru č. III NS-380/96-1946 ze dne 29. dubna 1947 bylo doloženo, že konfiskace a národní správa majetku J. C. - M. byla zrušena a jeho vlastnické právo k movitým věcem tak bylo po 25. únoru 1948 řádně obnoveno. Obecné soudy měly pojem "převzetí věci státem bez právního důvodu před rozhodným obdobím" aplikovat v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a mimo meze ústavnosti. Soudy měly nesprávně posoudit otázku okamžiku převzetí movitých věcí státem, přičemž neumožnily stěžovatelce na tento dílčí závěr a úsudek reagovat, skutkově ani právně argumentovat a předkládat návrhy. Tím, že ji nepoučily v souladu s ustanovením §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., porušily princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Stěžovatelka konečně obecným soudům vytkla, že vadně posoudily důvody, pro které byly movité věci, o jejichž vydání v řízení šlo, zabaveny orgány Protektorátu Čechy a Morava, resp. pro které tento majetek propadl ve prospěch Třetí říše, neboť pronásledování předchozích vlastníků bylo v období druhé světové války vedeno právě z důvodu příslušnosti k rase, nikoli z důvodů národnostních, jak soudy chybně uzavřely; tím zůstala nenaplněna litera zákona (ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Z uvedených důvodů navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
II.
4. Ústavní soud považuje za nutné předeslat, že v řízení před obecnými soudy, které bylo završeno ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 ze dne 11. února 2009, vedle stěžovatelky na straně žalující vystupoval i Dipl. Ing. J. C. - M. O jeho ústavní stížnosti proti témuž rozhodnutí již bylo zdejším soudem v řízení sp. zn. I. ÚS 1211/09 rozhodnuto, a to tak, že jeho návrh byl dne 11. 8. 2010 jako zjevně neopodstatněný odmítnut.
5. Ústavní soud musí odlišit některé procesní aspekty podané ústavní stížnosti. V té části, ve které je napadán rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 18 Co 148/2007 ze dne 18. 10. 2007, jde o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť z hlediska materiálního i formálního tak bylo učiněno až ve stěžovatelčině podání ze dne 7. 9. 2010.
6. Ústavní soud tak mohl posuzovat vznesené námitky jen vůči rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 ze dne 11. února 2009. A zde je Ústavní soud toho názoru, že ten své úvahy "přezkoumatelným" způsobem rozvedl, přičemž se s relevantní argumentací stěžovatelky (jež je v ústavní stížnosti opakována), adekvátně vypořádal (zejména ve vztahu k event. aplikaci nesprávného právního předpisu, k "překvapivosti" rozhodnutí, nedůvodného odchýlení se od právních závěrů dovolacího soudu v obdobné věci či zda soudy vycházely ve svých rozhodnutích z něčeho, co by ve spisu vůbec nebylo); nedopustil se tak zjevných omylů či logických vad, v jejichž světle by se jeho závěry mohly jevit (ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu) jako "extrémní".
7. Ze stěžovatelkou poskytnutých listin se nepodává, že by movité věci byly stěžovatelce zabrány ve prospěch Německé říše jako tzv. židovský majetek, nebo že by stěžovatelka (resp. její právní předchůdci) trpěla nacistickou perzekucí z rasových důvodů. Naopak z prosté kopie listin "Bezpečnostní služby RF SS SD - pracoviště Hradec Králové" č. j. Ma./Schu. Bč. 372/40 ze dne 20. 3. 1940 plyne, že "J. C.-M. jun. (...) je odjakživa velkým odpůrcem nacionálního socialismu a za Dollfuß-systémem v Rakousku byl velmi činný proti nacionalismu. Při začlenění Východní marky do Říše byl za nepřátelství vůči státu zatčen a po zaplacení pokuty byl zase propuštěn", dále že "W. C.-M. je vysloveně přátelsky nakloněn k Čechům, účastnil se v září 1938, (...) delegace šlechticů, kteří se u Beneše přimlouvali a zastávali se nedělitelnosti Čech.", a že "Bratr J. C.-M. sen. je demokraticky orientován s kladným přístupem k židům." Z další prosté kopie listin "Obvodní úřadovny pro pozemkovou reformu v Hradci Králové" č. j. V 9 Dr. Sch./Sy 11337 ze dne 17. 10. 1940 se podává, jak vedoucí komisař k nucené správě velkostatku Opočno konstatuje, že "Vyhlášení nucené správy odůvodňuji tím, že se v tomto případě jedná o nepřátelský majetek (...) užívací právo a právo pobírání požitků z majetku, náleží podle pozemkové knihy knížeti J. C. M., který pobývá v nepřátelské cizině.", a rovněž, že "Dále o Dr.C.M. (...) vychází podle různých zpráv (...) najevo, že byl činný proti nacionálně socialistickému Německu zvláště během svého pobytu v Rakousku." Z prosté kopie opisu písemnosti zastupujícího Říšského protektora v Čechách a na Moravě Reiharda Heydricha ze dne 16. 5. 1942, zasílané jím Říšskému vedoucímu Martinu Bormannovi, lze zjistit, že "zařídil nucenou správu po zabavení majetku deseti hlavních exponentů české šlechty (jmenovitě: K., B., S., S., C., L., C., K., S., atd.)", přičemž tyto zemské statky se měly "v budoucnosti stát velkým užitkem pro německou emigraci a kolonizaci", přičemž v závěru vysvětluje důvod svého konání vůči uvedeným rodům pro jejich "víru ve věrnost, která tyto aristokraty k Benešovi (...) rovnala". Z další prosté kopie listiny "Okresní vyšetřovací komise v Opočně" č. j. Nc 12/45 ze dne 18. 10. 1945 lze seznat, že "Dr. J. C.M. (...) pro své české smýšlení a demokratičnost jest v celém okolí oblíben a (...) občany považován za dobrého Čecha."
8. I ze stěžovatelkou Ústavnímu soudu předložených (shora citovaných) listin lze tedy uzavřít, že v posuzované věci akty okupačních orgánů vůči předchůdcům stěžovatelky nelze považovat za projev perzekuce rasové; důvody tedy byly spíše majetnické a "politické", příp. výrazem snahy potřít vlastenectví, vymýtit odpor proti fašistické okupaci a rozbít sounáležitost představitelů českého národa - jeho politických elit, jakož i jeho obyčejných občanů.
9. V restitučních zákonech, vydávaných po roce 1989, je vyjádřena vůle zákonodárce k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., tj. křivd spáchaných v době totalitního systému, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony vymezeném je náprava přípustná. Restituční nároky podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, lze úspěšně uplatňovat pouze ve vztahu k majetku, který přešel na stát v tzv. rozhodném období, tedy mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990.
10. Ústavní soud si je vědom toho, že v některých případech docházelo v rozhodovací praxi československých úřadů a soudů v období od května 1945 do 25. února 1948 k pochybením a excesům, které v té době nebyly právním postupem napraveny. Restituční zákonodárství, vydávané po roce 1989, si však nekladlo za cíl odstranit všechny možné majetkové křivdy, ke kterým v poválečné době mohlo docházet. Demokratický zákonodárce po roce 1989 musel respektovat především časový faktor, tj. skutečnost, že po tak dlouhé době není náprava všech pochybení uskutečnitelná. Posuzovat platnost a účinky správních nebo jiných aktů, na jejichž základě docházelo k převodům vlastnictví, je po tak dlouhé době velmi obtížné až nemožné.
11. Právní jistota vyžaduje, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba v poválečném období nabyla nebo pozbyla vlastnictví věci, zásadně bylo nezpochybnitelnou právní skutečností. Pokud by bylo zpochybněno časové ohraničení restitučních nároků, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti, třeba i velmi dávné.
12. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle, tj. ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit správní akt pocházející z doby před rozhodným obdobím nebo dosáhnout určení následků jeho neexistence. Zákonodárce přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, tedy pouze ke zmírnění křivd vzniklých v rozhodné době. Zákon č. 87/1991 Sb. v §3 odst. 2 umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů (včetně některých otázek konfiskace dle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 128/1945 Sb.), avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. Ostatní tvrzené křivdy nastalé před rozhodným obdobím nemohou být napravitelné dnešními právními prostředky.
13. Restituční zákon č. 87/1991 Sb. omezil v ustanovení §3 odst. 2 možnost přezkoumávání převodů majetku, odehrávajících se mimo rozhodné období, toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku "došlo z důvodu rasové perzekuce". Ústavní soud zastává názor, že pojem rasová perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních. Taková interpretace nenarušuje ústavní princip rovnosti v právech, zakotvený v článku 1 Listiny základních práv a svobod.
14. Ústavní soud uzavírá, že ač důvody ke konfiskaci majetku právních předchůdců stěžovatelky nacistickou okupační mocí nebyly ospravedlnitelné, nelze jen tímto tvrzením popřít hranici, již vyslovil demokratický zákonodárce. Pokud Nejvyšší soud (a soudy nižších stupňů) shledal, že ve věci není splněna podmínka přechodu vlastnictví na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., protože stát s majetkem nakládal již před začátkem rozhodného období, ani podmínka uvedená v §3 odst. 2 citovaného zákona, pak nelze jeho závěry z ústavněprávního hlediska shledat rozpornými; podle stávající judikatury Ústavního soudu výklad pojmu rasové perzekuce nezahrnuje perzekuci z důvodů národnostních nebo politických.
III.
15. Vzhledem k tomu, že se IV. senát Ústavního soudu se závěry vyslovenými v usnesení sp. zn. I. ÚS 1211/09 ze dne 11. 9. 2010 plně ztotožnil, a protože ani v řízení zahájeném stěžovatelkou, jejíž návrh obsahoval srovnatelná tvrzení a námitky, Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů takové vady, v jejichž důsledku by došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) per analogiam a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2012
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu