ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5328.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5328/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: a) Dipl. Ing. J. C. M., zastoupeného advokátem, a b) K. C. M., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, z 18. 10. 2007, sp. zn. 18 Co 148/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 147/92 (žalobců Dipl. Ing. J. C. M., zastoupeného Mgr. L. K., LL.M., a K. C. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému N. p. ú., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání movitých věcí, za vedlejší účasti v řízení Ú. p. z. s. v. v. m.), takto:
Dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn částečný rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, se zamítají.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích svým částečným rozsudkem z 27. 10. 2006, čj. 5 C 147/92-1123, uložil žalovanému N. p. ú., aby do 15 dnů od právní moci rozsudku uzavřel se žalobci Dipl. Ing. C. M. a K. C. M. dohodu o vydání „slavnostního kočáru landauer s tím, že žalobci ho přijímají do podílového spoluvlastnictví tak, že jejich podíly jsou stejné“; co do jedné poloviny této věci pro každého ze žalobců byly zamítnuty jejich žaloby u uložení povinnosti žalovaného uzavřít dohodu o jejím vydání“. Dalším výrokem uvedeného rozsudku bylo žalovanému N. p. ú. uloženo uzavřít se žalobci Dipl. Ing. J. C. M. a K. C. M. dohodu o vydání (do podílového spoluvlastnictví se stejnými podíly) 38 obrazů, označených názvy a inventárními čísly podle soupisu majetku rodu C. M. z roku 1953;“ ohledně povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci dohodu o vydání těchto obrazů byla žaloba žalobců co do jedné poloviny zamítnuta“. Následujícím výrokem téhož částečného rozsudku bylo uloženo N. p. ú., aby s oběma žalobci uzavřel dohodu o vydání (do podílového spoluvlastnictví se stejnými podíly) 15 svítidel (lustrů), označených konkretizovaným označením a inventárními čísly podle seznamu majetku rodu C. M. z roku 1953; „ohledně povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci dohodu o vydání těchto svítidel (lustrů) každému ze žalobců jednou polovinou byla žaloba žalobců zamítnuta“. Dalším následujícím výrokem bylo žalovanému N. p. ú. uloženo uzavřít se žalobkyní K. C. M. dohodu o vydání jednoho malého starožitného skleněného lustru, jednoho velkého starožitného skleněného lustru, jednoho pozlaceného lustru z drátu a jednoho skleněného lustru s knížecí korunkou; byla však zamítnuta žaloba žalobce Dipl. Ing. J. C. M. „na povinnost žalovaného N. p. ú. uzavřít také s ním dohodu o vydání uvedených čtyř lustrů“. Ještě také dalším výrokem uvedeného částečného rozsudku bylo žalovanému N. p. ú. uloženo uzavřít s oběma žalobci dohodu o vydání (do podílového spoluvlastnictví žalobců se stejnými podíly) 223 zbrojních předmětů s konkrétními označeními a čísly podle seznamu majetku rodu C. M. z roku 1953; „ohledně povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci dohodu o vydání těchto věcí každému ze žalobců jednou polovinou byla žaloba žalobců zamítnuta“. následujícím výrokem téhož částečného rozsudku soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo uzavřít s oběma žalobci dohodu o vydání (do jejich podílového spoluvlastnictví každému stejným dílem) šesti loveckých trofejí (paroží; ohledně povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci dohodu o vydání uvedených paroží každému jednou polovinou byla žaloba žalobců zamítnuta“. Posléze ještě výrokem uvedeného částečného rozsudku soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalovanou K. C. M. dohodu o vydání 155 předmětů (převážně jídelního vybavení a příborů); byla však zamítnuta žaloba žalobci Dipl. Ing. J. C. M., aby také s ním žalovaný uzavřel dohodu o vydání těchto 155 předmětů.
O odvolání žalovaného N. p. ú. proti uvedenému částečnému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích z 27. 10. 2006, čj. 5 C 147/92-1123, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 18. 10. 2007, sp. zn. 18 Co 148/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený částečný rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byly zamítnuty žaloby obou žalobců o uložení povinnosti žalovaného památkového ústavu uzavřít se žalobci dohodu o vydání všech věcí (vyznačených v příloze /o sedmi stranách/ rozsudku odvolacího soudu).
V odůvodnění rozsudku odvolacího soud bylo uvedeno, že odvolání žalovaného Národního památkového ústavu bylo shledáno opodstatněným ve smyslu ustanovení §205 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu, že totiž rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním, spočívá podle názoru odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud konstatoval, že oba žalobci náležejí do okruhu oprávněných osob uvedených v §3 odst. 2 až 4 zákona č. 87/1991 Sb., že podali výzvu k vydání věci ve lhůtě stanovené zákonem o mimosoudních rehabilitacích a že doložili osvědčením, vydaným státním orgánem, že splňují podmínku státního občanství ČR, a že věci, o něž jde v tomto řízení, patřily původnímu vlastníku J. C. M. Podle názoru odvolacího soudu bylo třeba se ještě soustředit na objasnění toho, kdy a jakým způsobem došlo ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. k přechodu vlastnictví původního vlastníka na stát, nebo zda a kdy stát věci původního vlastníka převzal bez právního důvodu.
Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě došlo ohledně majetku původního vlastníka z rodu C. M. ke konfiskaci nařízením německé státní policie, velitelství Praha, ze 16. 2. 1942, č. 572/41-VI., jež bylo vydáno na základě nařízení tehdejšího říšského protektora o připadnutí jmění v protektorátu Čechy a Morava ze 4. 10. 1939. K žádosti J. C. M. bylo opatření německé státní policie ze 16. 2. 1942 zrušeno Z. n. v. v P. z 29. 4. 1947, čj. III NS – 380/9b 1946. Ohledně majetku Dr. J. C. M., byla v roce 1945 na tento majetek zavedena národní správa a výměrem Z. n. v. v P. z 5. 12. 1945, č. 613/4 – 45 – III. –Pk., byl jeho zemědělský majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. pro účely pozemkové reformy. Konfiskační výměr byl ale zrušen výměrem Ministerstva zemědělství ze 16. 6. 1948, čj. 114637/48-IX/A-23. Odvolací soud pak konstatoval, že nebylo prokázáno, že by Dr. J. C. M. „podal návrh na vrácení věcí postupem a ve lhůtě stanovené zákonem č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednáních z doby nesvobody a o nárocích z neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících“.
Ohledně J. C. M., otce žalobkyně K. C. M., odvolací soud dovozoval, že tento původní vlastník ztratil své vlastnické právo již před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj. před 25. 2. 1948) a k obnovení jeho vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb. nedošlo. Odvolací soud v této souvislosti s poukazem na ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se zabýval i tím, zda tu ke konfiskaci majetku tohoto původního vlastníka došlo z důvodu rasové perzekuce za války, ale dospěl k závěru, že v tomto případě nešlo zjevně o rasovu perzekuci ve formě holocaustu nebo jiných křiklavých forem rasismu a pojem rasové perzekuce nezahrnuje perzekuci z důvodu národnostního či politického.
Pokud šlo o původního vlastníka J. C. M., došlo ohledně jeho majetku k „obnovení“ jeho vlastnického práva postupem podle vládního nařízení č. 110/1945 Sb. a podle dekretu č. 5/1945 Sb. (tj. k vynětí jeho majetku z národní správy zrušením konfiskačního opatření z doby nesvobody) ještě před 25. 2. 1948. Avšak již v této době tomuto původnímu vlastníku stát neumožnil nakládat s majetkem v zámku O. (ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) a budovu zámku O. stát převzal.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že stát převzal movité věci J. C. M. i Dr. J. C. M., jejichž vydání se žalobci domáhají, již v roce 1945 a ani po odpadnutí důvodu konfiskace a ani po obnovení vlastnictví J. C. M. stát neumožnil uvedeným původním vlastníkům převzít majetek v zámku O. a nakládat s ním, a to ještě před 25. 2. 1948. Tento movitý majetek, o nějž jde v tomto řízení, podle názoru odvolacího soudu, sledoval osud zámku O., který byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947, čj. 33.219/47 – IX A 3, prohlášen za státní kulturní majetek a byl odevzdán do správy a do užívání národní kulturní komise ve smyslu ustanovení §2 a §3 zákona č. 137/1946 Sb. (včetně movitých věcí v zámku O. se nacházejících). Podle názoru odvolacího soudu ani skutečnost, že tento kulturní majetek byl několikrát převáděn do správy jiných státních orgánů i v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), nemůže být vykládána jako okamžik převzetí věcí státem v rozhodném období.
Odvolací soud proto vyslovoval své přesvědčení, že ohledně vydání majetku po původních vlastnících nejsou v daném případě splněny podmínky podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud byl dále toho přesvědčení, že tu není potřeba zabývat se tím, zda obstojí výklad dohody o vypořádání reálního svěřenství O., a tedy tím, který konkrétní majetek náležel některému z obou původních vlastníků movitých věcí, o něž jde v tomto řízení. Námitky žalovaného památkového ústavu ohledně další náležité identifikace movitých věcí, uváděných v žalobě žalobců, neshledal tedy důvodnými.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil odvoláními napadený částečný rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta ohledně vydání věcí, jak byly uvedeny v seznamu věcí, který je přílohou rozsudku odvolacího soudu.
Ohledně nákladů řízení uváděl odvolací soud poukaz na to, že rozhodnutí o nich je vyhrazeno konečnému rozsudku v této právní věci.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 26. 11. 2007 a dne 29. 11. 2007 doručen advokátům, kteří žalobce v řízení zatupovali, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 25. 1. 2008 podáno u Okresního soudu v Pardubicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Oba dovolatelé ve svých dovoláních navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 a občanského soudního řádu). Dovolatel Dipl. Ing. J. C. M. uplatňoval ještě i ten důvod (ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu), že totiž rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel Dipl. Ing. C. M. je toho názoru, že odvolací soud posoudil zejména nesprávně otázku, jakým způsobem došlo k přechodu vlastnictví J. C. M. (narozeného v roce 1866) na stát. Uvedený dovolatel je přesvědčen, že J. C. M., jehož vlastnictví bylo v poválečném období obnoveno (po předchozí konfiskaci za války), má kromě dalšího majetku v obci O., zapsaného ve vložce pozemkové knihy, ve svém vlastnictví též inventář, zařízení a sbírky na opočenském zámku. Dovolatel J. C. M. poukazoval na samu skutečnost, že v období do 25. 2. 1948 orgány státu i národní správa velkostatku C. M. v O. jednoznačně bez výhrad uznávaly právo J. C. M. k jeho movitému majetku v zámku O.
Odvolací soud ovšem z pouhého závěru, že J. C. M. nebyl umožněn při návštěvě dne 23. 6. 1947 přístup do zámku a ani mu nebyla umožněna dispozice s tímto majetkem v době před 25. 2. 1948, nesprávně vyvozuje jednoznačný závěr, že stát takto převzal movité věci, o něž jde v tomto řízení, bez právního důvodu. Odvolací soud se již dále nevypořádával s dalšími důkazy – např. s dopisem národního správce velkostatku C. M. v O., že zde při návštěvě dne 24. 6. 1947 byl J. C. M. umožněn vstup do zámku v O., že tu při této návštěvě pobýval 7 hodin a dokonce osobně v rodinné úschově v zámku uložil další věci (tedy tu nakládal se svým majetkem v prostorách zámku), ovšem nebylo mu umožněno strávit zde několik dní, jak to zamýšlel. Z těchto uváděných okolností nebylo možné dovozovat, že by v době před 25. 2. 1948 bylo postupem uvedeným až v §63 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zpochybňováno a odepíráno jeho právo k movitým věcem v zámku O. Je proto uvedený dovolatel přesvědčen, že z důkazů, provedených v tomto řízení, lze s jistotou dovodit závěr, že J. C. M. bylo vlastnické právo k movitým věcem nacházejícím se na zámku v O. odňato až po 25. 2. 1948.
Ohledně hodnotících závěrů odvolacího soud je dovolatel Dipl. Ing. J. C. M. toho názoru, že „v rozporu se zjištěným skutkovým stavem odvolací soud aplikoval a interpretoval pojem“ převzetí věcí státem bez právního důvodu před rozhodným obdobím „zcela nepřiměřeně a ocitl se na půdě“ libovolného posuzování věci bez ohledu na to, že účelem právní úpravy podle zákona č. 87/1991 Sb. je bez pochyb snaha o zmírnění následků majetkových křivd.
Dovolatel Dipl. Ing. C. M. poukazovali na to, že jako spoluvlastníkovi (spolu s druhou žalobkyní) bylo mu již na základě pravomocného soudního rozhodnutí (ve věci Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 5 C 207/98) vydáno 68 obrazů. Tento právní spor byl řešen i rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 26 Co 351/99, a dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR, 28 Cdo 2446/2000.
D. J. C. M. vytýkal odvolacímu soudu, že před změnou rozhodnutí soudu prvního stupně nepostupoval podle ustanovení §213b odst. 1 a §118a občanského soudního řádu a nevyzval žalobce, aby v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečností. Bez tohoto postupu, jímž by bylo umožněno žalobcům uplatnit protiargumentaci, bylo takto ze strany odvolacího soudu vydáno tzv. překvapivé rozhodnutí. Podle názoru uvedeného dovolatele bylo při změně názoru odvolacího soudu (oproti předchozímu rozhodnutí téhož odvolacího soudu, sp. zn. 26 Co 351/99 Krajského soudu v Hradci Králové) na místě zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jiným postupem odvolacího soudu bylo tak žalobcům způsobeno poškození na jejich právech účastníků řízení.
Podle názoru dovolatele Dipl. Ing. J. C. M. pochybil odvolací soud i v tom, že se plně nevypořádal ani s otázkou identifikace movitých věcí, které byly předmětem tohoto soudního řízení. Při zevrubnějším objasnění této otázky by totiž bylo nepochybně doloženo, že při dohodě o vypořádání tzv. fideikomisu z roku 1925 byla předmětem dohody pouze menší část majetku původního vlastníka J. C. M. a do vlastnictví Dr. J. C. M. přešly jen movité věci uvedené „v reparačních protokolech z roku 1896“; Dr. J. C. M. za svého života předmětné sbírky obrazů a drahocenných věcí nijak neobohatil; šlo tu jen o věci, které byly ve výlučném vlastnictví J. C. M. Odvolací soud tedy měl vycházet z poměrně obsáhlého dokazování, provedeného soudem prvního stupně, a nikoli zaujmout právní názor, že tu „nelze přesně rozlišit konkrétní majetek původního vlastníka J. C. M.“.
Dovolatelka K. C. M. pokládá zejména za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že „vlastnické právo tu bylo obnoveno před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), avšak že stát neumožnil převzít movitý majetek, nacházející se na zámku v O., a neumožnil nakládat s ním ještě před 25. 2. 1948“. Nesprávný je také, podle názoru uvedené dovolatelky, názor odvolacího soudu, že movitý majetek „sledoval osud zámku O.“, který byl prohlášen za státní kulturní majetek a byl odevzdán podle §2 a §3 zákona č. 137/1946 Sb. do správy a užívání národní kulturní komise. Dovolatelka poukazovala na to, že zámek O. byl převzat státem 27. 5. 1948, z čehož je patrno, že i ohledně sbírek na zámku O. mohlo dojít k jejich převzetí až od uvedeného data, tedy v rozhodné době podle zákona č. 87/1991 Sb. Tvrzení, že movité věci tu byly získány podle dekretu č. 12/1945 Sb., bylo jen účelové a neodpovídalo v řízení provedenému dokazování. Při tomto převzetí movitých věcí nebylo ovšem respektováno ani ustanovení §426 tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811, které neumožňovalo převzetí movitých věcí bez toho, aby zde byl souhlas vlastníka nebo aby tu existoval právní důvod převzetí věci.
Dovolání obou dovolatelů je tu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřují proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Oba dovolatelé uplatňovali ve svých přípustných dovoláních, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc (vedenou u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 147/92) zejména podle ustanovení §1 odst. 1, §3 odst. 1 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovně právními úkony i správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 („rozhodné období“) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektujícími práva občanů vyjádřená v Ch. O. s. n., dále v rozporu Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zákon č. 87/1991 Sb. též upravuje podmínky uplatňování nároků, vyplývajících se zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabavení věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků (§1 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věci oprávněným osobám (§3 téhož zákona) vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát, jak jsou tyto případy taxativně uvedeny v §6 odst. 1 písm. a) až k) zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se však povinnost povinných osob (§4 zákona č. 87/1991 Sb.) vydat věc vztahuje i na další případy neuvedené v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 12. 1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soud ČR, byl zaujat právní názor, že „podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení“.
Právního vztahu Dipl. Ing. J. C. M. a K. C. M., na straně jedné, a P. ú. P. ohledně vydání věcí se týkalo občanské soudní řízení vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 207/98. V tomto řízení bylo rozsudkem soudu prvního stupně (potvrzeným i rozsudkem odvolacího soudu, sp. zn. 26 Co 351/99 Krajského soudu v Hradci Králové) uloženo Památkovému ústavu P. uzavřít dohodu o vydání movitých věcí (68 obrazů Dipl. Ing. J. C. M. a K. C. M.). Na základě dovolání Památkového ústavu P. se uvedenou právní věcí zabýval i dovolací soud (pod sp. zn. 28 Cdo 2446/2000 Nejvyššího soudu ČR); dovolání bylo odmítnuto dovolacím soudem s odůvodněním: „Skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž vyplynulo, že po roce 1948 původnímu vlastníku sbírky obrazů znemožněn vstup na zámek O., kde se sbírka nacházela (a byla inventárně sepsána), a od té doby s ní stát prostřednictvím příslušných organizací nakládal, nemohou být přitom předmětem dovolacího přezkumu v této právní věci; dovolacím soudem aplikované ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) totiž míří pouze na posouzení toho, zda otázka navržená k dovolacímu přezkumu je otázkou činící rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným; pojmově proto v rámci zkoumání přípustnosti podle tohoto ustanovení nedošlo k posuzování otázek správnosti skutkových zjištění, na něž jinak pamatuje v rámci úpravy dovolání ustanovení §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu“.
Bylo nutno mít na zřeteli, že v této právní věci, nyní projednávané pod sp. zn. 5 C 147/92 Okresního soudu v Pardubicích odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel z toho, že „movitý majetek v zámku O. byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947, čj. 33.219/47- IX A 3, prohlášen za státní kulturní majetek a byl odevzdán podle §2 a §3 zákona č. 137/1946 Sb. („včetně movitých věcí v zámku se nacházejících“) do správy a užívání národní kulturní komise.
Rovněž bylo třeba mít na zřeteli i závěry z uveřejněné judikatury soudů ohledně toho, jak je v dovolacím řízení posuzováno vycházení odvolacího soudu ze skutkového zjištění nemajícího případně oporu v dokazování. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem ČR, byl zaujat právní názor: „Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nevzal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá“.
Za těchto uvedených okolností dovolací soud při posuzování přípustného dovolání dovolatelů, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl výrok částečného rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé změněn, nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud posuzoval věc podle nesprávného právního předpisu (nebo s použitím nesprávného výkladu aplikovaného právního předpisu, lišícím se od závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů či z nálezů a stanovisek Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), anebo že by se odvolací soud nedůvodně (např. v případech, kdy nedošlo k novým skutkovým zjištěním, by se odchýlil od právního závěrů dovolacího soudu ve stejném či obdobném právním vztahu, případně že by odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z něčeho, co ve spise vůbec není. Nebyly tu proto předpoklady k posouzení přípustného dovolání dovolatelů i jako dovolání důvodného, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo shledáno nesprávným tak, aby bylo na místě jeho zrušení podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem podle ustanovení §243b odst. 6 a §243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nedůvodného.
Dovolací soud tu rozhodoval o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok částečného rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé; nešlo tedy o dovolání proti rozhodnutí konečnému. Řízení v této právní věci bude dále pokračovat až do vydání rozhodnutí konečného a v tomto dalším řízení bude ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 občanského soudního řádu rozhodnuto i o nákladech řízení včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu