ECLI:CZ:US:2010:1.US.1211.09.1
sp. zn. I. ÚS 1211/09
Usnesení
POZOR - ROZHODNUTÍ I. ÚS 1211/09 BYLO ZRUŠENO USNESENÍM Pl. ÚS 25/17 ZE DNE 3. 1. 2018
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dipl. Ing. J. C. - M., zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 740/1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2009, čj. 28 Cdo 5328/2008 – 1318, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 10. 2007, čj. 18 Co 148/2007 – 1227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí jako zasahujících do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, v němž se jako osoba oprávněná po J. C. - M. domáhal vydání mobiliáře zámku v Opočně. Uvedl, že rozhodnutím Zemského národního výboru č. III NS-380-96-1946, ze dne 29. dubna 1947, bylo doloženo, že konfiskace a národní správa majetku J. C. - M. byla zrušena a jeho vlastnické právo k movitým věcem tak bylo po 25. únoru 1948 řádně obnoveno. Obecné soudy pojem „převzetí věci státem bez právního důvodu před rozhodným obdobím“ aplikovaly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a mimo meze ústavnosti. Dopis národního správce C. - M. velkostatku č. 219/nc, ze dne 30. dubna 1947, ze kterého vyplývá, že J. C. - M. v zámku pobýval a uložil zde i další své věci, dokazuje, podle stěžovatele, jednoznačně jeho vůli s majetkem disponovat. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) však tento důkaz hodnotil zcela opačně, bez ohledu na to, že ve svém předcházejícím rozhodnutí sp. zn. 26 Co 351/99, ze dne 1. 6. 2000, jej použil jako jeden z důkazů prokazujících obnovení vlastnického práva J. C. - M.
Ačkoliv tak odvolací soud posoudil otázku okamžiku převzetí movitých věci státem zcela odlišně od soudu prvního stupně a od svého dřívějšího rozhodnutí, neumožnil stěžovateli na změněnou situaci reagovat, skutkově ani právně argumentovat a předkládat návrhy. Tím, že jej nepoučil v souladu s ustanovením §118a odst. 2 a 3 OSŘ, porušil princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Stěžovatel dále obecným soudům vytkl, že své skutkové závěry opírají o rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3, ze dne 30. dubna 1947, které však nebylo jako důkaz v řízení provedeno. Pokud odvolací soud argumentuje pouze tím, že mu je známo z jeho činnosti, zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Podle stěžovatele se dovolací soud nevyslovil k otázce, zda stát převzal movité věci ve vlastnictví J. C. - M. v rozhodném období bez právního důvodu a dostatečně se nevypořádal s jeho námitkami. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/2006, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4275/2008, a ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se spolu s K. C. - M. žalobou u Okresního soudu v Pardubicích domáhal po Národním památkovém ústavu (dále „vedlejší účastník“) vydání v žalobě blíže určených movitých věcí, patřících do mobiliáře zámku Opočno (dále „movité věci“). Okresní soud v Pardubicích svým částečným rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, čj. 5 C 147/92 – 1123, uložil žalovanému povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku uzavřel se žalobci dohodu o vydání v rozsudku specifikovaných movitých věcí buď do podílového spoluvlastnictví žalobců, nebo do vlastnictví žalobkyně.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, čj. 18 Co 148/2007 – 1227, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatele a K. C. - M. Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, čj. 28 Cdo 5328/2008 – 1318.
III.
Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu tedy nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda jím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V tomto smyslu se nezabývá právní argumentací obecných soudů, nýbrž ústavněprávními aspekty věci, neboť v opačném případě by vystupoval jako další instance v systému obecného soudnictví v rozporu s ústavním principem nezávislosti soudů.
Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele proti hodnocení důkazů odvolacím soudem ve vztahu k naplnění podmínky převzetí věcí státem bez právního důvodu podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“)
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „jednoduchého“ práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů, není možno považovat za „superrevizní“ instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.
Pokud stěžovatel nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů (dopisu národního správce C. - M. velkostatku č. 219/nc, ze dne 30. 4. 1947, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3, ze dne 30. 4. 1947), jde o skutečnost, jež opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k nim, konkrétně pak k obecným soudům, jak bylo popsáno výše, plyne, že není oprávněn „přehodnocovat“ hodnocení důkazů jimi provedené, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich skutkových závěrů, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.
Jak Ústavní soud ověřil z napadených rozhodnutí, hodnotily soudy všech stupňů oba zmíněné důkazy ve světle stěžovatelových totožných argumentů a své úvahy „přezkoumatelným“ způsobem rozvedly, přičemž se s argumentací stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, adekvátně vypořádaly. Nelze konstatovat, že by se dopustily zjevných omylů či logických vad, v jejichž světle by se jejich skutkové závěry jevily být ve vztahu k provedeným důkazům jako „extrémní“. Pokud dovodily, že ve věci stěžovatele není splněna podmínka přechodu vlastnictví na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb., protože stát s majetkem nakládal již před začátkem rozhodného období, ani podmínka uvedená v §3 odst. 2 citovaného zákona, neboť podle stávající judikatury Ústavního soudu výklad pojmu rasové perzekuce nezahrnuje perzekuci z důvodů národnostních nebo politických, nelze jejich závěrům z ústavněprávního hlediska cokoli upřít.
Námitka stěžovatele ohledně zásadní změny právního náhledu odvolacího soudu, na kterou neměl z důvodu nedostatečného poučení možnost procesně reagovat, pak ve světle shora uvedeného postrádá opodstatnění. V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu patrno, že se neodchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, zejména však neměnil právní náhled na věc v okolnostech pro jeho závěry podstatných. Za tohoto stavu nebylo jeho povinností stěžovatele upozornit na možnost jiného právního náhledu na daný případ a dát mu možnost se k takové změně, v souladu s ustanovením §118a odst. 2 a 3 OSŘ, vyjádřit.
K námitce stěžovatele ohledně neprovedení důkazu rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3, ze dne 30. 4. 1947, Ústavní soud dodává, že podle §121 OSŘ není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.
Obecné soudy stěžovateli v obou napadených rozhodnutích srozumitelně vysvětlily, že nesplňuje podmínku zakotvenou v §6 odst. 2 ve spojení s §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Přitom je zjevné, že se podstatou projednávané žaloby náležitě zabývaly a s námitkami stěžovatele se odpovídajícím způsobem vypořádaly. Jejich závěru, že převzetí majetku Josefa Colloredo - Mannsfelda státem bylo deklarováno již rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947, č. 33.219/47-IX A 3, kterým byl zámek Opočno spolu s movitými věcmi v něm umístěnými prohlášen za státní kulturní majetek a odevzdán do tzv. národní správy, vykonávané Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství, zřízeným podle §6 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., nelze přitom upřít opodstatněnost. Dovolací soud se následně zevrubně zabýval totožnými námitkami stěžovatele, jaké uplatnil i v ústavní stížnosti, směřujícími proti posouzení věci odvolacím soudem (aplikace nesprávného právního předpisu, „překvapivost“ jeho rozhodnutí, nedůvodné odchýlení se od právních závěrů dovolacího soudu v obdobné věci a absence poučení stěžovatele podle §118a OSŘ).
Ústavní soud tak uzavírá, že pokud jde o správnost konkrétních závěrů obecných soudů, není v souladu se shora uvedeným zásadami svého přezkumu povolán zasáhnout. Argumenty, které stěžovatel v této souvislosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo jen tehdy, pokud by mu byla upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však ve věci stěžovatele neshledal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu