ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2923.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2923/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) V. G. , a b) L. G. , zastoupených Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí 286/55, proti žalovaným 1. J. M. , a 2. M. M. , zastoupeným JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Veleslavínova 371/19, o zaplacení částky 650.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 226/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 11 Co 265/2013-425, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, č. j. 12 C 226/2007-276, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 12 C 226/2007-338, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 700.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku (výroky II., III., IV. a V.). Okresní soud vzal za prokázané, že žalobci poskytli realitní kanceláři D. H. a M. H. nejprve částku 50.000 Kč, a posléze částku 650.000 Kč, v obou případech coby zálohu na kupní cenu nemovitostí ve vlastnictví žalovaných. Žalobci však ustoupili od úmyslu uzavřít smlouvu o koupi těchto nemovitostí poté, co zjistili, že žalovaní jsou toliko jejich spoluvlastníky, na nemovitostech vázne soudcovské zástavní právo a jejich převod omezuje nařízená exekuce. Realitní kancelář ani žalovaní ovšem žalovanou částku žalobcům k jejich výzvě nevrátili. Soud měl rovněž za zjištěné, že druhá žalovaná zmocnila k převzetí zálohy na kupní cenu od žalobců M. H., který tak jednal v mezích uděleného zmocnění, a práva z tohoto jednání proto vznikla přímo na straně žalovaných, a ti byli tudíž podle soudu pasivně věcně legitimováni z titulu bezdůvodného obohacení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 8. 2013, č. j. 11 Co 265/2013-355, k odvolání obou žalovaných změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení odvolacího (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, avšak konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, nepřihlédl-li k výroku pravomocného rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 4. 2009, č. j. 27 T 116/2007
-209, kterým bylo M. H. uloženo „ze stejného skutkového děje“ zaplatit žalobcům na náhradě škody částku 650.000 Kč. Odvolací soud se v souladu s §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), považoval za vázáný skutkovou větou tohoto rozsudku o spáchání trestného činu, podle níž M. H. od žalobců vylákal částku 650.000 Kč pod záminkou zprostředkování koupě nemovitostí, přestože věděl, že nemovitosti jsou postiženy v rámci výkonu rozhodnutí a k převodu nebyl dán souhlas spoluvlastnice těchto nemovitostí. Odvolací soud konstatoval, že žalovaní by sice mohli být žalobcům zavázáni k náhradě škody společně a nerozdílně s M. H., jestliže však žalobci proti žalovaným uplatnili nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nebylo jim možno vyhovět, neboť by jim takto k vymáhání téže pohledávky ve výši 650.000 Kč vznikly dva právní tituly. Pokud jde o zbývající částku 50.000 Kč, uvedl odvolací soud, že žalovaní nejsou v daném rozsahu pasivně věcně legitimováni, neboť tato částka byla realitní kanceláři předána dříve, než druhá žalovaná M. H. udělila plnou moc k převzetí zálohy. Nadto odvolací soud uvedl, že zmíněná plná moc byla vystavena na základě absolutně neplatné dohody o plné moci, jelikož M. H., jednaje v podvodném úmyslu, neučinil tento právní úkon vážně a nechtěl svým projevem vůle způsobit právní následky, které s ním občanské právo spojuje.
K dovolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 273/2014, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přitakal tak námitce dovolatelů, že se krajský soud odchýlil od jeho ustálené judikatury v otázce vázanosti civilního soudu rozsudkem vydaným v trestním řízení. Rovněž shledal důvodnou námitku nesprávného posouzení pasivní věcné legitimace žalovaných ve vztahu k částce 50.000 Kč a vyzdvihl, že je možné, aby i před udělením plné moci vznikla práva a povinnosti žalovaným, pokud tito počínání nezmocněného jednatele, zde realitní kanceláře, dodatečně bez zbytečného odkladu schválí ve smyslu §33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), přičemž upozornil, že uvedené závěry se uplatní i pro částku 650.000 Kč, bude-li dohoda o plné moci shledána absolutně neplatnou. Jelikož vytyčené nedostatky nešlo zhojit změnou rozhodnutí podle §243d písm. b) o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě následně rozsudkem ze dne 4. 11. 2014, č. j. 11 Co 265/2013
-425, rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že se žaloba, aby byli žalovaní povinni zaplatit žalobcům 50.000 Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu výroku I. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku (výroky III. – VI.). Odvolací soud setrval na svém závěru o absolutní neplatnosti dohody o plné moci uzavřené mezi žalovanou a M. H. pro nedostatek vážnosti vůle ze strany budoucího zástupce. Jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, věnoval se dále otázce, zda mohlo být jednání nezmocněné realitní kanceláře dodatečně ze strany druhé žalované uznáno ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák. Na základě prokázaných skutkových zjištění, především z úředních záznamů policie o podaném vysvětlení žalované a ze smlouvy o smlouvě budoucí, jež ona sama podepsala, dospěl ohledně částky 650.000 Kč k závěru, že její přijetí M. H. jako zálohy na kupní cenu bylo žalovanou jakožto zmocnitelkou následně bez zbytečného odkladu schváleno, čímž došlo ke zhojení nedostatku plné moci ve smyslu citovaného ustanovení. S odkazem na §451 obč. zák. pak žalovaným uložil vrátit žalobcům zmíněnou částku, neboť tento majetkový prospěch získali bez právního důvodu, a jedná se tak o bezdůvodné obohacení. Ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 50.000 Kč přistoupil proto, že v případě jejího inkasa nelze dodatečné schválení právního úkonu ve výše uvedeném smyslu dovodit.
Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku I.) podali žalovaní dovolání, jež mají za přípustné dle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na otázce, jež v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, případně se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Za dovolací důvod pak považují nesprávné právní posouzení věci, konkrétně chybnou aplikaci §33 odst. 2 obč. zák., jelikož toto ustanovení bylo odvolacím soudem vyloženo tak, že za dodatečné schválení v případě nezmocněného jednatelství lze považovat i jednání, které právnímu úkonu, jenž má být schválen, předcházelo. Dovolatelé mají za to, že po převzetí zálohy M. H. nebylo již z jejich strany učiněno nic, z čeho by bylo možno usuzovat na ratihabici jednání zástupce realitní kanceláře. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považují za chybné a učiněné v rozporu se zákonem, pročež navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a patřičně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci však nelze na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.
Dovolatelé ve svém podání brojí toliko proti závěru odvolacího soudu o ratihabici jednání M. H. druhou žalovanou. Nejvyšší soud se však k otázce dodatečného schválení právních úkonů osob, jež jednaly nad rámec svého zmocnění či za absence plné moci, vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3004/2009, nebo rozsudek ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1883/2003). Podle ustanovení §33 odst. 2, věty první, obč. zák. překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Dospěl-li tedy v projednávané věci odvolací soud k závěru o neplatnosti dohody o plné moci uzavřené mezi žalovanou a M. H. vystupujícím za realitní kancelář, jednal tento při přebírání zálohy na kupní cenu za žalované, aniž by k tomu byl vybaven plnou mocí, pročež lze hovořit o tzv. nezmocněném jednatelství. Případné dodatečné schválení ve smyslu citovaného ustanovení je pak zapotřebí posuzovat podle konkrétních okolností každého jednotlivého případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 411/2007). Pro ratihabici ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák. zákon zároveň nevyžaduje žádnou zvláštní formu, tudíž ke schválení právního úkonu může dojít písemně nebo ústně a může se tak stát výslovně i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tedy rovněž konkludentně (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 26/2007, či jeho rozsudky ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 967/2002, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009).
S ohledem na výše uvedené lze mít úvahy odvolacího soudu za respektující judikaturu soudu dovolacího, s níž je tedy v souladu i napadené rozhodnutí, pakliže krajský soud z následného počínání druhé žalované, zjištěného především z úředních záznamů policie, dovodil ratihabici převzetí zmíněné zálohy M. H., a uzavřel, že jejím následným chováním tak došlo ke konkludentnímu schválení jednání nezmocněné realitní kanceláře, čímž byl nedostatek plné moci zhojen. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak vyplývá, že schválí-li takto zmocnitel jednání osoby nevybavené plnou mocí, je jím vázán a nastávají z něj stejné právní účinky, jako kdyby právní úkon byl již původně učiněn zmocněncem oprávněným (k tomu srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1188/2010). Proto lze také shledat korektním i postup odvolacího soudu, pokud v souzené věci žalovaným uložil zaplatit žalobcům specifikovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.).
K námitce žalovaných, že za ratihabici nelze považovat jednání, které právnímu úkonu, jenž má být uznán, předcházelo, Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že vzhledem k výše vyslovenému je pro výsledek projednávaného sporu nepodstatné, zda lze podpis žalované na smlouvě o smlouvě budoucí (uzavřené již 15. 11. 2006) považovat za její konkludentní souhlas s počínáním M. H. dne 20. 11. 2006, neboť závěry odvolacího soudu obstojí jako správné i bez ohledu na to, a řešení předestřených otázek by tak bylo pouze teoretickým rozborem bez vlivu na výsledné rozhodnutí ve věci, což nelze mít za slučitelné s účelem dovolacího řízení, jímž je v zákonem daných limitech přezkum věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3354/2014, či jeho usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014).
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalovaní ve svém dovolání nepředestřeli otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům, kteří by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu