ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.26.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 26/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. Č., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 252/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2006, č. j. 11 Co 100/2006-121, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. září 2005, č. j. 26 C 252/2001-76, určil, že žalobkyně je vlastníkem „nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště O., v katastru nemovitostí vedeném pro katastrální území P., obec O., okres O. na listu vlastnictví 1016, a to objektu bydlení, na pozemku parc. č. st. 374 a pozemku parc. č. st. 374-zastavěná plocha, o výměře 460 m2“ (dále jen „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. června 2006, č. j. 11 Co 100/2006-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že M. B.a půjčil dne 6. 1. 2000 žalobkyni částku 1.000.000,- Kč, a ta se mu ji zavázala vrátit do 10. 2. 2000. Dne 7. 1. 2000 žalobkyně jako prodávající a žalovaný jako kupující uzavřeli písemně kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem za kupní cenu 1.125.000,- Kč. Ač se v kupní smlouvě uvádí, že kupní cena byla žalovaným žalobkyni zaplacena v den podpisu kupní smlouvy, minimálně část kupní ceny ve výši 1.000.000,- Kč uhrazena nebyla. V souvislosti s kupní smlouvou se žalobkyně (za niž jednal tehdejší její jednatel J. M.), žalovaný a M. B. ústně dohodli, že žalovaný převezme za žalobkyni dluh z půjčky ve výši 1.000.000,- Kč, který má vůči M. B., s tím, že tuto částku bude nadále dlužit M. B. místo ní a že jí na kupní cenu uhradí jen 125.000,- Kč (tj. rozdíl mezi kupní cenou a půjčkou). Shodný úmysl jednajících směřoval k tomu, že M. B. již nebude ve vztahu k žalobkyni věřitelem z půjčky a že se žalovaný stane místo žalobkyně dlužníkem z této půjčky vůči M. B.; žalovaný uhradí žalobkyni na kupní cenu 125.000,- Kč a ohledně půjčky se vypořádá s M. B. Žalobkyně v žalobě podané u soudu dne 18. 12. 2001 vyzvala žalovaného k úhradě kupní ceny 1.125.000,- Kč v dodatečné lhůtě tří dnů s tím, že pro případ jejího marného uplynutí odstupuje od kupní smlouvy. Tuto žalobu obsahující výzvu a odstoupení od kupní smlouvy sepsal advokát P. J. na základě plné moci k zastupování, kterou mu dne 12. 12. 2001 udělil J. M., jenž se označil za jednatele žalobkyně, ačkoli mu tato funkce zanikla dne 20. 10. 2000. Plná moc obsahovala rovněž zmocnění k odstoupení od smlouvy. K. Š., která se stala jednatelkou žalobkyně dne 4. 2. 2002 (v obchodním rejstříku byla tato skutečnost zapsána dne 22. 5. 2002), udělila P. J. dne 4. 6. 2002 plnou moc k zastupování v řízení proti žalovanému o určení vlastnického práva k nemovitostem a současně soudu sdělila, že na podané žalobě zcela trvá a žádá nařídit ústní jednání. Žaloba byla žalovanému doručena 27. 8. 2003, žalovaný kupní cenu žalobkyni v dodatečné lhůtě a ani později neuhradil.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že v souladu s §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“) účastníci uzavřeli dne 7. 1. 2000 kupní smlouvu, z níž žalobkyni vznikla povinnost odevzdat předmětné nemovitosti žalovanému do vlastnictví a žalovanému povinnost je převzít a zaplatit žalobkyni kupní cenu. Ústní ujednání účastníků řízení a M. B. posoudil jako smlouvu o převzetí dluhu podle §531 odst. 1 obč. zák., která je pro nedostatek písemné formy neplatná (§531 odst. 3 obč. zák.). Konstatoval, že vůle, již účastníci při jednání shodně projevili, a to dosáhnout záměny dosavadního dlužníka (žalobkyně) za jiného dlužníka (žalovaného), neumožňuje posoudit toto ujednání jako smlouvu o převzetí plnění podle §534 obč. zák., která ke své platnosti písemnou formu nevyžaduje. Smlouvou o převzetí plnění totiž nedochází k záměně dlužníka, kterou účastníci ujednání sledovali; základní závazkový vztah mezi věřitelem a dlužníkem se nemění, vedle něho vzniká nový závazkový vztah mezi dlužníkem a přejímatelem povinnosti k plnění, věřiteli ze smlouvy o převzetí plnění nevzniká žádné oprávnění vůči přejímateli a přejímatel vůči němu není zavázán. Jelikož žalovaného stíhala povinnost z kupní smlouvy zaplatit žalobkyni kupní cenu a tuto povinnost minimálně v rozsahu 1.000.000,- Kč nesplnil, vzniklo žalobkyni právo na odstoupení od kupní smlouvy podle §517 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně od kupní smlouvy účinně odstoupila. V žalobě poskytla žalovanému k úhradě kupní ceny dodatečnou lhůtu v délce tří dnů od doručení žaloby. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že výzva obsahující dvě lhůty k plnění, a to tři a sedm dnů, je pro neurčitost neplatným právním úkonem. Za použití interpretačních pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. výzvu v žalobě s textem „…znovu vyzýváme žalovaného, aby do tří dnů od doručení žaloby zaplatil kupní cenu, marným uplynutím této sedmidenní lhůty odstupuje od kupní smlouvy…“ vyložil tak, že žalobkyně jednoznačně poskytla žalovanému dodatečnou lhůtu k plnění v délce tří dnů od doručení žaloby a že pouze v důsledku písařské chyby byla následně v textu uvedena sedmidenní lhůta. Jinou lhůtu než třídenní nemohla mít žalobkyně na mysli, neboť právo na odstoupení od kupní smlouvy spojovala evidentně s marným uplynutím lhůty třídenní; jiná lhůta než třídenní v předchozím textu zmiňována není. Právní úkon odstoupení od smlouvy pro případ marného uplynutí dodatečné lhůty k plnění, který byl rovněž součástí žaloby, učinil jménem žalobkyně advokát P. J., který jednal bez plné moci, resp. plnou moc mu udělil J. M., který v tu dobu nebyl jednatelem žalobkyně. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně je tímto právním úkonem vázána, neboť její jednatelka K. Š. právní úkon odstoupení od smlouvy dodatečně bez zbytečného odkladu schválila tím, že do spisu založila plnou moc ze dne 4. 6. 2002 udělenou P. J. k zastupování v řízení
a současně sdělila soudu, že na žalobě v plném rozsahu trvá. Dříve, než se právní úkon odstoupení od smlouvy dostal do dispozice žalovaného (a stal se účinným), byl tento hmotněprávní úkon žalobkyní schválen. Námitkou promlčení vznesenou žalovaným
až v odvolacím řízení se odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že v posuzovaném případě se na odvolací řízení vztahuje režim tzv. neúplné apelace (účastníci byli soudem prvního stupně poučeni podle §119a odst. 1 o. s. ř.), kdy není možné tvrdit nové skutečnosti a označovat nové důkazy, ledaže to umožňuje §205a o. s. ř. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že žalovaného již dříve vyzvala k dodatečnému plnění v poskytnuté lhůtě a sdělila mu, že v případě marného uplynutí této lhůty odstupuje od kupní smlouvy; v žalobě přitom ze stejných důvodů znovu vyzvala žalovaného k zaplacení kupní ceny v dodatečné lhůtě s tím, že v případě marného uplynutí této lhůty odstupuje od kupní smlouvy. Soud prvního stupně se tvrzeným v pořadí prvním odstoupením
od kupní smlouvy, které nebylo důkazně podloženo, nezabýval a svou pozornost zaměřil na právní úkony, jež byly součástí žaloby. Odvolací soud vyslovil názor, že za této situace neměl možnost posoudit v odvolacím řízení vznesenou námitku promlčení, neboť systém neúplné apelace neumožňoval žalobkyni se této námitce účinně bránit prokázáním předchozí výzvy podle §517 odst. 1 obč. zák. a následného odstoupení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Po rekapitulaci skutkového děje prosazuje svou skutkovou verzi, podle níž dohodu o způsobu úhrady kupní ceny v souvislosti se závazkovým vztahem z půjčky uzavřel pouze se žalobkyní a M. B. účastníkem této dohody nebyl. Je přesvědčen, že smluvní ujednání účastníků splňuje náležitosti smlouvy o úplatném převzetí plnění podle §534 obč. zák. a že jejich vůle k uzavření takové smlouvy směřovala. Vůlí jednajících účastníků totiž bylo, aby za úplatu zanikl závazek žalobkyně vůči M. B. a aby vznikla jeho pohledávka za žalobkyní. Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že se otázkou možné konverze úplatného převzetí dluhu na úplatné převzetí plnění nezabýval. Srozuměn není ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně v souladu s §33 odst. 2 obč. zák. dodatečně bez zbytečného odkladu schválila právní úkony poskytnutí dodatečné lhůty k úhradě kupní ceny a odstoupení od kupní smlouvy pro případ marného uplynutí této lhůty, které jménem žalobkyně učinil advokát P. J., aniž k tomu byl žalobkyní zmocněn. Poukazuje na to, že plná moc ze dne 4. 6. 2002 udělená jednatelkou žalobkyně K. Š. P. J. neobsahuje zmocnění k jakémukoli hmotněprávnímu úkonu za žalobkyni, nýbrž jde o procesní plnou moc k zastupování v tomto řízení. Žalovaný oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že ani přípisem jednatelky žalobkyně K. Š. ze dne 4. 6. 2002 nemohly být uvedené právní úkony dodatečně schváleny, poněvadž jednatelka jménem žalobkyně sdělila soudu jen to, že na podané žalobě v plném rozsahu trvá; jde tedy pouze o procesní sdělení adresované soudu. Z přípisu nevyplývá, že žalobkyně dodatečně schvaluje hmotněprávní úkony učiněné v rámci žaloby. Přípis ze dne 4. 6. 2002 nesplňuje ani požadavek adresnosti, neboť dodatečné schválení právního úkonu učiněného nezmocněným jednatelem musí být učiněno ve vztahu k tomu, vůči komu byl učiněn právní úkon, jenž má být schválen. I kdyby byl přípis vyhodnocen jako dodatečné schválení právních úkonů, nebyla by splněna podmínka, že se tak stalo bez zbytečného odkladu. Předmětné právní úkony byly učiněny 12. 12. 2001 a jednatelka žalobkyně sdělila, že na žalobě trvá, až přípisem ze dne 4. 6. 2002, přičemž jmenována do této funkce byla již 4. 2. 2002. Žalovaný má výhrady i k závěru, že dodatečné poskytnutí lhůty k plnění je z hlediska určitosti délky této lhůty platným právním úkonem. Na rozdíl od odvolacího soudu má zato, že v právním úkonu jsou uvedeny dvě různé lhůty k plnění a ani výkladem jeho obsahu nelze určit, kterou z nich měla žalobkyně na mysli. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 726/99, jestliže usoudil, že k uvedení sedmidenní lhůty v právním úkonu došlo z důvodu písařské chyby. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost posouzení možnosti uplatnění námitky promlčení v odvolacím řízení. Zdůrazňuje, že kdyby v souvislosti s námitkou promlčení vyvstala nutnost v rámci procesní obrany žalobkyně provádět další důkazy k prokázání skutečnosti, k níž nebylo dosud vedeno dokazování, bylo by to důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení (§219a o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu pokládá za rozporný s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, v němž bylo vysloveno, že námitku promlčení lze vznést kdykoli za řízení až do jeho pravomocného skončení s tím omezením, že v rámci odvolacího řízení nelze námitku promlčení uplatňovat na základě nových tvrzení a důkazů, které byly uplatněny v rozporu s §205a, resp. 211a o. s. ř. V tomto případě byla námitka promlčení uplatněna na základě tvrzení a důkazů, které již byly zjištěny a provedeny soudem prvního stupně, resp. na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil (data uzavření kupní smlouvy a doručení žaloby obsahující poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění a odstoupení od smlouvy). Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Podané dovolání nepovažuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť žalovaný nenastolil žádnou otázku, která má zásadní právní význam.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je upravena v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva, jež se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení dovolatel zpochybnil). V dovolání lze tudíž samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je proto povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Při posuzování dovolacího důvodu, tj. při úvaze, který dovolací důvod byl uplatněn, není rozhodující, jak jej dovolatel označil, ale jak jej po obsahové stránce vylíčil (§41 odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalovaný s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl nesprávnost právního názoru, že ujednání o způsobu úhrady kupní ceny v souvislosti se splněním závazku z půjčky poskytnuté žalobkyni M. B. není smlouvou o převzetí plnění podle §534 obč. zák., nýbrž (neplatnou) smlouvou o převzetí dluhu podle §531 obč. zák. I když sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahového vylíčení dovolacích námitek plyne, že jeho výtky jsou založeny výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení vybudoval. Výhrady k posouzení, kdo byl účastníkem smluvního ujednání, k čemu směřovala vůle jednajících a co bylo obsahem dohody, směřují proti skutkovým, nikoli právním závěrům. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalovaný zpochybňoval právní závěr odvolacího soudu, že účastníci a M. B. uzavřeli ústní smlouvu o převzetí dluhu podle §531 obč. zák. (která je ovšem neplatným právním úkonem pro nedostatek písemné formy), argumentací, že dohoda byla uzavřena pouze mezi účastníky řízení, napadl tím správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnil tak nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z dovolací argumentace je zřejmé, že žalovaný formuluje vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (a vyšel z jeho verze skutku), musel by dospět k odlišnému posouzení věci a to, že zmíněné ujednání je smlouvou o převzetí plnění podle §534 obč. zák. Žalovaný se nadto mýlí, tvrdí-li, že se odvolací soud nezabýval konverzí dohody o převzetí dluhu podle §531 obč. zák. na dohodu o převzetí plnění podle §534 obč. zák. z hlediska projevu vůle jednajících subjektů (§41a obč. zák.); jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud tuto otázku zvažoval.
Způsobilou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není ani námitka uplatněná žalovaným v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., že výzva k úhradě kupní ceny v dodatečné přiměřené lhůtě, jež je obsažena v žalobě, je neurčitá pokud jde o délku poskytnuté lhůty, a protože tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák., je výzva neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. K dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka neplatnosti právního úkonu pro neurčitost jeho obsahu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., resp. jeho výkladu (§35 odst. 2 obč. zák.) totiž nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny a nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, a ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 28 Cdo 883/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 1108/15 a C 619/7; v nich je uvedeno, že ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom,
že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání
i vůli jednající osoby. K závěru o neurčitosti právního úkonu lze dospět za situace,
kdy vyjádření projevu vůle je sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout výkladem ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák.).
Obdobně je tomu s výhradou k právnímu závěru, že žalobkyně právní úkony výzvu k plnění v dodatečné lhůtě a odstoupení od kupní smlouvy, jež jejím jménem učinil J. bez plné moci, dodatečně bez zbytečného odkladu schválila (§33 odst. 2 obč. zák.). Již v rozsudku ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1883/2003, dovolací soud vyslovil právní názor, podle něhož jedná-li osoba za jiného bez plné moci (nezmocněné jednatelství), je z tohoto jednání zavázán zmocnitel (tj. ten, za koho bylo jednáno), jen jestliže právní úkon bez zbytečného odkladu schválil (§33 odst. 2 obč. zák.); takový právní následek nemůže nastat, jestliže druhá strana o nedostatku plné moci věděla (§33 odst. 3 obč. zák.). Pro dodatečné schválení právních úkonů ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák. přitom není stanovena zvláštní forma. To znamená, že ke schválení právního úkonu může dojít písemně nebo ústně a že se může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Uvedené platí i ve vztahu k právním úkonům, jež pro svoji platnost vyžadují písemnou formu. Jestliže zmocnitel dodatečně bez zbytečného odkladu schválí jednání osoby, která nebyla vybavena plnou mocí (ratihabice), je právními účinky takového jednání vázán. Dodatečné schválení tudíž znamená, že vznikají stejné právní účinky, jako kdyby právní úkon byl již původně učiněn zmocněncem oprávněným jednat na základě plné moci. Odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a v jejích intencích učinil závěr, že žalobkyně právní úkony výzvu k plnění v poskytnuté lhůtě a odstoupení od kupní smlouvy učiněné jejím jménem J. bez plné moci dodatečně bez zbytečného odkladu schválila.
Na základě provedeného dokazování bylo totiž zjištěno, že K. Š., která se stala jednatelkou žalobkyně dne 4. 2. 2002 a jako statutární orgán byla do obchodního rejstříku zapsána 22. 5. 2005, v přípisu ze dne 4. 6. 2002 sdělila, že na žalobě v plném rozsahu trvá a že požaduje nařídit ústní jednání ve věci. Tím dala nepochybně najevo,
že se ztotožňuje nejen se žalobou coby procesním úkonem účastníka řízení (§42 a §79 o. s. ř.), ale i s hmotněprávními úkony, jež jsou v ní zakomponovány. Její projev vůle nelze vyložit jinak, než že uvedené úkony dodatečně schvaluje a že je jimi vázána. V okamžiku, kdy se tyto úkony staly účinnými (27. 8. 2003 doručením žaloby žalovanému), byly již schváleny, a to bez zbytečného odkladu.
Žalovaný s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu nesprávnost názoru, že v posuzovaném případě se nemohl zabývat námitkou promlčení uplatněnou v odvolacím řízení, které podléhá režimu neúplné apelace, neboť posouzení úspěšnosti této námitky by bylo spojeno s novými skutečnostmi a důkazy, jež by byly uplatněny v rozporu s §205a a §211a o. s. ř. Podle obsahového vylíčení dovolací námitky žalovaný uplatnil ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pro posouzení takto nastolené právní otázky nelze napadenému rozhodnutí přiznat ve věci samé zásadní právní význam, neboť nejde o otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil a odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Již v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 13/2005 (který žalovaný zmiňuje), dovolací soud vyslovil právní názor, že účastník řízení může vznést námitku promlčení kdykoli za řízení, a to až do jeho pravomocného skončení, s tím omezením, že v režimu tzv. neúplné apelace se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou
až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (§205a, §211a o. s. ř.). Na tento právní názor navázal dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudek ze dne 29. 10. 2003, sp. zn.
32 Odo 879/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/2004, rozsudek ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 879/2003, rozsudek ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 817/2003, rozsudek ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, a rozsudek ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 101/2008). Dovolací soud nesdílí názor žalovaného, že odvolací soud v odvolacím řízení podléhajícímu režimu neúplné apelace měl možnost se zabývat jeho námitkou promlčení, neboť ji uplatnil na základě skutečností, jež byly zjištěny soudem prvního stupně z jím provedených důkazů. V žalobě je totiž vylíčeno, že žalobkyně již (před podáním žaloby) vyzvala žalovaného k zaplacení kupní ceny v dodatečné lhůtě a sdělila mu, že pro případ marného uplynutí lhůty odstupuje od kupní smlouvy. Současně byla do žaloby začleněna další výzva a odstoupení od smlouvy. Jelikož v řízení před soudem prvního stupně nebyla prokázána žádným z provedených důkazů a ani nijak nevyšla najevo v žalobě tvrzená skutečnost, že žalobkyně ještě před podáním žaloby žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě a že odstoupila od kupní smlouvy, nemohl odvolací soud posoudit důvodnost obrany žalobkyně proti námitce promlčení vznesené žalovaným v odvolacím řízení, neboť je spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (§211a a §205a o. s. ř.). Platí-li, že žalovaný coby odvolatel nemůže vznést námitku promlčení v odvolacím řízení založenou na nových skutečnostech a důkazech, platí tato zásada i pro obranu druhého účastníka řízení, který se této námitce promlčení brání. V opačném případě by byla porušena zásada zakotvená v §211a o. s. ř., která zajišťuje rovné postavení účastníků řízení v možnosti uplatňování nových skutečností a nových důkazů v odvolacím řízení tím, že jiní účastníci řízení než odvolatel mohou uplatňovat v odvolacím řízení nové skutečnosti nebo nové důkazy jen tehdy a v takové podobě, v jaké to umožňuje §205a odst. 1 o. s. ř. odvolateli (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 924/2006).
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/, 4. §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky 300,- Kč jako náhrady hotových výdajů (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu