ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2938.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2938/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce J. L., zastoupeného Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, proti žalovaným 1) Obci Štěpánov , IČ 00299511, Štěpánov, Horní 444/7, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, 2 ) L. F. a 3) A. F. , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 15/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. 2. 2010, č. j. 12 Co 36/2010-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 12 Co 36/2010-181, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2009, č. j. 25 C 15/2009 - 149, který zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pozemek v k .ú. a obci Š. je vlastnictvím Obce Š. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. a správně dovodil, že žalobce na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, neboť zde není žádné tvrzené právo žalobce, které by bylo jednáním žalovaných porušeno či ohroženo. V dané souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006 a ze dne 2. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2622/2004.
Odvolací soud dále dodal, že předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby) jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci, a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem uplatňované určení neodpovídá požadavkům na určovací žalobu, neboť jejím prostřednictvím nebude postaven najisto ani vzájemný vztah účastníků k předmětu určení (nemovitostem). Převzal i právní názor soudu prvního stupně, že žalobce není ani aktivně věcně legitimován k požadovanému určení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zde správně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006 s odůvodněním, že v dané věci bylo prokázáno, že obsah požadovaného určení nezasahuje sféru právního zájmu žalobce. Dále konstatoval, že vzhledem k absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení soud prvního stupně se správně nezabýval věcnou stránkou sporu, tedy námitkami žalobce směřujícími k otázce vydržení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle obsahu dovolání ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v návaznosti na §237 odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Namítal nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podle dovolatele rozhodnutí soudu bylo nepředpokládané, neboť naléhavý právní zájem soud nikdy nezpochybnil a uznal jej. Tvrdil, že náhlá změna názoru soudu je neodůvodněná, jeho postup procesně chybný a pro dovolatele nutně překvapivý. Konstatoval, že naléhavý právní zájem na tom, že vlastníkem veřejné cesty bude obec, je dán nejen z obecných důvodů, kdy obec se nemůže takto účelově a na podkladě lží zbavovat svého majetku, ale též i konkrétně pro zajištění přístupu ke svým nemovitostem po veřejné komunikaci. Poukazoval na skutečnost, že podstatou žaloby byl přezkum soudu v tom smyslu, zda obec učinila platný právní úkon, když uznala právo vydržení druhému a třetímu žalovanému, tedy to, zda byly naplněny znaky vydržení. Podle dovolatele z prokazování vyplynulo, že daný pozemek byl vždy obecní, tedy veřejný, a že druhý a třetí žalovaný se nikdy nemohli domnívat, že jim patří, přesto obec uznala vydržení, čímž došlo k obcházení §39 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích. Dovozoval, že předmětný pozemek tedy nikdy nebyl ve vlastnictví manželů Z., nemohl být jimi převeden na žalované, vždy byl součástí veřejné cesty a majetkem obce Š. Namítal, že obec převedla své vlastnictví na třetí osobu bez veřejného výběrového řízení, aniž právní důvody vydržení existovaly. Vytýkal soudu zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na daném určení s tím, že soud se vyhýbá závažným zjištěním, které osvědčují nezákonný postup obce, který poškodil dovolatele a jeho oprávněné zájmy, a to nejen jako vlastníka nemovitosti s danou přístupovou cestou, ale též jako občana obce, která se takto bezúplatně zbavila svého historického majetku. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
První žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na žádaném určení, že pozemek parcela číslo 1327 v k. ú. a obci Š. je vlastnictvím prvního žalovaného, ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
S odkazem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud podal přesvědčivý a vyčerpávající výklad citovaného ustanovení a současně konkrétně vysvětlil, v jakých případech naléhavý právní zájem na žádném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. dán je a kdy není a rovněž správně vyřešil otázku aktivní věcné legitimace žalobce v řízení o určovací žalobě. Nad rámec odvolacím soudem uvedené argumentace dovolací soud připomíná, že otázkou existence naléhavého právního zájmu se ve své rozhodovací praxi konkrétně zabýval i ve svém rozhodnutí ze dne 22. 7. 2004, sp.zn. 28 Cdo 491/2004 s odůvodněním, že smyslem žalob podle §80 písm. c/ o. s. ř. je vyřešit právní vztahy účastníků řízení - tedy účastníků, kteří jsou vzájemně v určitém právním vztahu, v jehož rámci je nutno najisto postavit, zda určité právo existuje. O takový případ v posuzované věci nejde.
Za neopodstatněnou považoval dovolací soud výtku dovolatele adresovanou odvolacímu soudu, že se nezabýval podstatou věci samé, tedy posouzením otázky týkající se vydržení předmětných pozemků. V této souvislosti zdůraznil, že není-li totiž požadované určení způsobilé odstranit stav ohrožení samotného práva a nezjedná-li se jím efektivně jistota v dotčeném právním vztahu (tedy není-li podmínka naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. splněna), soud žalobu zamítne, aniž by se zabýval věcí samou (srov. shodně nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu, svazek 3, ročník 1995 – I. díl, rozsudek Vrchního soudu v Praze z 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit č. 3, ročník 1994, pod č. 11, a rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1997, pod č. 20 a 21).
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, je tedy konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a neodporuje ani hmotnému právu. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř. ) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/
o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření prvního žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. srpna 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu