ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.296.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 296/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, proti žalovaným 1) M. A., a 2) P. D. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Bukvářem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Hanspaulkou 11, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 346/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2014, č. j. 53 Co 164/2014-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.260,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bukváře, advokáta se sídlem v Praze 6, Za Hanspaulkou 11.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014, č. j. 53 Co 164/2014-137, o věci samé (kterým v napadeném výroku I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2013, č. j. 5 C 346/2012-114, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že „id. 1/10 pozemku KN, pozemková parc. č. 497/1 v katastrálním území H., obec P., zapsaného na LV č. 537 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, kat. pracoviště Praha, je ve vlastnictví České republiky“), není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V otázce ocenění předmětného pozemku vzhledem k jeho územnímu (administrativnímu) začlenění, dovolací soud především odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12. Ústavní soud v něm na jedné straně zdůraznil potřebu zachování identity odňatého a náhradního pozemku, přičemž za rozhodný považoval charakter a hodnotu pozemků ke dni odnětí státem, na straně druhé však poukázal na to, že za odňatý pozemek v malé obci sice má být poskytnut též pozemek v malé obci, ovšem tuto zásadu nelze mechanicky aplikovat na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Zatímco přeměnou zemědělského pozemku na stavební se skutečná hodnota pozemku reálně zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění malé obce do většího města se hodnota pozemků zvýší pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost od velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém administrativním aktu zcela nezávislé (odst. 14-16 cit. nálezu; srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1497/13). Tyto závěry ve své judikatuře přijal i Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, či ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014.
V dané věci bylo zjištěno, že Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha rozhodl rozhodnutím ze dne 17. 5. 2004, pravomocným dne 2. 6. 2004, že žalovaní - oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nejsou vlastníky mj. nemovitosti PK části parc. č. 35 - zahrady o výměře 8297 m 2 v katastrálním území H. M., neboť je zastavěn a nelze jej podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona vydat. Dne 5. 1. 2005 právní předchůdce žalobkyně Pozemkový fond České republiky (dále jen „pozemkový fond“) uzavřel se žalovanými (a dalšími osobami) podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě smlouvu o převodu náhradního pozemku parc. č. 497/1 - orná půda o celkové výměře 116449 m 2 v katastrálním území H., obec P., kterou převedl na prvního žalovaného ideálních 9/100 a na druhého žalovaného ideální 1/100 tohoto pozemku s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 7. 1. 2005. Nevydaný pozemek v rozsahu 8297 m 2 byl před uzavřením této smlouvy oceněn znaleckým posudkem znalce Ing. Luďka Hůrky ze dne 23. 8. 2004 podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., částkou 250,- Kč za 1 m 2 jako zahrada na území hl. m. P., a k žádosti pozemkového fondu ze dne 1. 3. 2010, který dovozoval, že ocenění nevydaného pozemku bylo provedeno nesprávně, když k datu jeho přechodu na stát (tj. ke dni 6. 3. 1950) nebylo katastrální území H. M. součástí hlavního města P. (jíž se stalo až v roce 1968), byl původní posudek přepracován opravným znaleckým posudkem stejného znalce ze dne 28. 3. 2010, jímž tento pozemek v rozsahu 8297 m 2 ocenil částkou 20,- Kč za 1 m 2 .
Jestliže odvolací soud s odkazem na závěr uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětný pozemek, který nebylo možno vydat, má být rozsahu 8297 m 2 oceněn bez ohledu na změny v administrativním členění jako pozemek na území hlavního města P. a že jeho cena se stanoví podle ustanovení §28a zákona o půdě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 (podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., částkou 250,- Kč za 1 m 2 ), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí navíc poukázal i na to, že původní ocenění předmětného pozemku v rozsahu 8297 m 2 částkou 250,- Kč za 1 m 2 ve znaleckém posudku znalce Ing. Luďka Hůrky ze dne 23. 8. 2004 je v souladu i se závěry znaleckého posudku znalkyně Ing. Taťány Holoušové, CSc., který byl vyžádán v jiném soudním řízení (a jenž je součástí spisu), která zpracovala ocenění téhož pozemku a dospěla k závěru, že je nutno jej v uvedené části ocenit částkou 250,- Kč za 1 m 2 .
Nelze proto přisvědčit námitkám dovolatelky obsaženým v jejím obsáhlém dovolání, jimiž soudům obou stupňů vytýká, že nezkoumaly platnost smlouvy ze dne 5. 1. 2005 o převodu ideálních podílů k náhradnímu pozemku na žalované podle §39 obč. zák. pro rozpor s ustanoveními §11 a 28a zákona o půdě z důvodu, že nevydaný pozemek byl nesprávně oceněn, takže tato smlouva byla uzavřena nad rámec restitučních nároků žalovaných, a jimiž dále zpochybňuje jejich závěr o tom, že žalovaní nabyli ideální podíly k náhradnímu pozemku v dobré víře v akt orgánu státu (pozemkového fondu). Tyto námitky nejsou relevantní již proto, že soudy obou stupňů dospěly v souladu s ustálenou judikaturou k závěru, že ocenění předmětného pozemku v uvedeném rozsahu znaleckým posudkem znalce Ing. Luďka Hůrky ze dne 23. 8. 2004 bylo v souladu se zákonem. Za této situace je nadbytečné zabývat se námitkami zpochybňujícími správnost závěru soudů, že žalovaní byli v dobré víře v akt orgánu státu (pozemkového fondu), který s nimi dne 5. 1. 2005 uzavřel smlouvu o převodu ideálních podílů k náhradnímu pozemku, a že „soudy výkladem institutu dobrých mravů konstituovaly vlastnické právo žalovaných a odňaly vlastnické právo žalobkyni“. Názor odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že podání žaloby bylo v dané věci „postupem rozporným s dobrými mravy“, je sice mylný (srov. např. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 126, roč. 2000), na jeho konečném závěru, že žalovaní se na základě smlouvy o převodu ideálních podílů k náhradnímu pozemku ze dne 5. 1. 2005 stali spoluvlastníky tohoto pozemku a že určovací žaloba není důvodná, to nemůže nic změnit; dovolací soud tudíž v daném případě neshledává existenci žádné právní otázky zakládající přípustnost mimořádného opravného prostředku (srov. §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu