ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2973.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2973/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce F. L. , IČ 15033040, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172, proti žalované AGROSLUNCE, spol. s r.o. , IČ 26049961, se sídlem v Tupadlech 1, okres Kutná Hora, zastoupené Dr. iur. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o zaplacení 927.601,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 124/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2012, č. j. 26 Co 275/2012-172, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, č. j. 26 Co 275/2012-172, se zrušuje v části, v jaké jím byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 1. 2012, č. j. 7 C 124/2010-126, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, č. j. 7 C 124/2010-126, uložil žalované zaplatit žalobci částku 212.398,25 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 927.601,75 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.). Žalobce se uvedené částky dožadoval z titulu bezdůvodného obohacení, jež dle jeho tvrzení mělo na straně žalované vzniknout placením nájemného na základě nájemní smlouvy na pozemek, o němž žalobce později zjistil, že vůbec neexistuje a že jej zčásti vlastní třetí osoby. Soud měl na základě provedeného dokazování za zjištěné, že žalobce se žalovanou uzavřeli smlouvy (dále též jen „smlouva“), na základě nichž žalovaná v letech 2007 až 2009 přenechala žalobci k užívání pozemek v katastrálním území T. u. Č. označený číslem, jenž však není předmětem evidence katastru nemovitostí. Mezi smluvními stranami současně nebylo až do roku 2009 pochyb o tom, která reálná část zemského povrchu byla předmětem smlouvy. Soud tedy maje na zřeteli, že uvedené číslo označovalo půdní blok sestávající se z více parcel a že smluvním stranám bylo zřejmé, jaké pozemky byly pronajaty, neshledal důvodu pokládat předmětnou nájemní smlouvu za stiženou neplatností pro neurčitost. Ovšem vzhledem k tomu, že dle pravomocných soudních rozhodnutí vlastní část pozemků třetí osoby, je na smlouvu v rozsahu tomu odpovídajícímu třeba pohlížet jako na neplatnou. Nájemné zaplacené za užívání pozemků náležící třetím osobám pak představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák., jež je žalovaná povinna vydat žalobci. V části, v jaké žalobou požadované plnění představuje takto nabyté obohacení, tudíž soud žalobě vyhověl, ve zbytku ji pak zamítl.
K odvolání žalobce i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 26 Co 275/2012-172, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění okresního soudu správnými, odmítl však jeho závěr o částečné neplatnosti předmětné nájemní smlouvy. Zdůraznil, že byl-li za předmět nájmu označen ve smlouvě „pozemek“ v k. ú. T., aniž by takový pozemek v evidenci nemovitostí vskutku existoval, nezbývá než uzavřít, že předmětem smlouvy bylo plnění objektivně nemožné, a z tohoto důvodu je třeba na smlouvu pohlížet jako na absolutně neplatnou dle §37 odst. 2 obč. zák. S přihlédnutím k §457 a §458 obč. zák. pak odvolací soud dovodil, že zatímco žalobce má vůči žalované právo na vrácení nájemného, jež jí zaplatil, žalovaná má vůči němu právo na poskytnutí protihodnoty odpovídající obvyklému nájemnému za užívání pozemků vlastněných žalovanou. Za obvyklé nájemné je přitom možno pokládat částku rovnající se nájemnému sjednanému ve smlouvě. Po započtení vzájemných plnění soud uzavřel, že žalobce má vůči žalované právo pouze na částku 212.398,25 Kč, jež byla žalobci přisouzena již soudem prvního stupně, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu podání pouze proti části, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost má za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spočívajícím v rozporu napadeného rozhodnutí s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Uvedl dále, že s ohledem na odlišné posouzení práv a povinností účastníků v rozhodnutích soudů nižších stupňů by přípustnost dovolání bylo možno dovozovat i z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání pak dovozuje z nesprávného právního posouzení věci, tj. důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval právní úvahy odvolacího soudu týkající se platnosti smlouvy, označil je za správné a co do náhledu na tuto otázku současně odkázal na svou argumentaci obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Odmítl, že by nájemné obvyklé v daném místě a čase mělo odpovídat tomu, co bylo skutečně zaplaceno. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu postrádá jakékoliv bližší odůvodnění, není podloženo žádným z navrhovaných důkazů a přehlíží žalobcem v řízení zdůrazňovanou skutečnost, že v případě pozemků náležících do zemědělského půdního fondu se podle §22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nájemné určí jako 1 % z ceny těchto pozemků. V daném případě se přitom jedná o pozemky náležící do zemědělského půdního fondu, obvyklé nájemné by tak mělo odpovídat regulovanému nájemnému. Sjednané a zaplacené nájemné ovšem výrazně převyšuje jak nájemné obvyklé v daném místě a čase, tak i nájemné regulované, soudy v tomto opomenuly provedení navrhovaných důkazů, a neučinily tak správný závěr o výši částky, na kterou má žalovaná nárok. Je přitom povinností soudů přihlížet k uvedené skutečnosti z moci úřední, a není tak významné, že se žalobce sám uvedeného výkladu původně nedovolával a začal na něj poukazovat až v průběhu odvolacího řízení.
Dovolatel dále, pouze z procesní opatrnosti, připomněl, že žalovaná byla upozorněna na duplicitní zápis vlastnického práva přípisem katastrálního úřadu ze dne 29. 5. 2007, a není tak na místě dovozovat, že by právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení bylo popřeno úpravou oprávněné držby v §130 obč. zák. Své podání pak uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně, aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění argumentace dovolatele, jakož i závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně, rozhodne-li se věcí zabývat, aby se vypořádal s námitkami žalované týkajícími se platnosti smluv a existence nároku žalované na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalobci.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Míní-li dovolatel, že v daném případě by přípustnost dovolání mohla být založena s ohledem na odlišné právní názory soudů nižších stupňů ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přehlíží, že oba soudy v žalobcem zpochybňované zamítavé části rozhodnutí, třebaže na základě částečně odlišných názorů, dospěly shodně k závěru, že oproti tvrzení žalobce požadovaná částka nepředstavuje majetkový prospěch, o nějž by se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila žalovaná, a žalobci zde tak nesvědčí právo na vydání bezdůvodného obohacení. Ze strany odvolacího soudu proto v podstatě nedošlo k odlišnému posouzení práv a povinností účastníků, pročež nelze mít za to, že by přípustnost dovolání mohla být dána měnící povahou dovoláním napadeného rozsudku (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2105/2012).
Jelikož tedy napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V dané věci lze dovolateli přisvědčit, že odvolací soud při svých úvahách o výši bezdůvodného obohacení nezohlednil závěry, jež v tomto ohledu zastává ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že při stanovení výše peněžité náhrady, jež má představovat ekvivalent majetkového prospěchu nabytého jako bezdůvodné obohacení, je třeba vycházet z ceny, která je v daném místě a čase obvyklá, jíž je možno pokládat za objektivní kritérium vyhovující zákonným požadavkům. Byť nelze vyloučit, že tato cena může odpovídat ceně uvedené v neplatností stižené smlouvě, žádá si takovýto závěr náležitou oporu ve skutkových zjištěních i právním hodnocení. Jde-li pak o plnění, za nějž je možno požadovat protihodnotu pouze v rámci mezí zákonné regulace, nemůže výše náhrady za nabyté obohacení dle §458 obč. zák. přesáhnout částku zákonnou úpravou připuštěnou jako maximální možnou výši plnění. V tomto směru Nejvyšší soud pro stručnost blíže odkazuje na závěry vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2146/2009, jakož i v dalších rozhodnutích v těchto rozsudcích zmiňovaných. Stanovil-li odvolací soud výši majetkového prospěchu nabytého užíváním pozemků dle nájemného sjednaného ve smlouvě, již měl, stejně jako dovolatel, za neplatnou, aniž by se jakkoliv zabýval tím, zda tato částka vskutku odpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a čase, pak jeho rozhodnutí nemůže obstát jako správné.
Za zcela bezvýznamné je přitom v daném případě třeba pokládat zmínky dovolatele týkající se okamžiku nabytí vědomosti žalovanou o duplicitě zápisu vlastnického práva a v návaznosti na to i nemožnosti aplikovat v projednávané věci §130 obč. zák., neboť tyto připomínky nesměřují ke zpochybnění správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, a není tak prostoru pro to, aby se jimi Nejvyšší soud zabýval při posouzení správnosti dovoláním napadeného rozsudku. Zákonem dané meze dovolacího přezkumu, jimiž jsou dovolatelem uplatněné dovolací důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) poukazující na možné právní či procesní nedostatky, pro něž dle názoru dovolatele nemůže napadené rozhodnutí obstát jako správné, rovněž vylučují, aby se Nejvyšší soud nad takto daný rámec dovolacího přezkumu zabýval výtkami proti posouzení věci odvolacím soudem uplatněnými žalovanou ve vyjádření k dovolání.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil v naznačeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými, přičemž by neměl opomenout ani závěry obsažené v judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu vyjadřující se k otázce platnosti právních úkonů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2170/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3612/2008).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu